DRAČÍ
HNĚV
- část 1.
Yergal
z Dýmných věží, pán Rozeklaných skal a Hlubokého údolí opatrně
vystrčil hlavu ze svého brlohu a svýma děsivýma, krví podlitýma očima
temně rubínové barvy bolestivě zamžoural do jasných paprsků nového dne.
Znechuceně zamlaskal, snažíc se tak vyhnat dobře známou pachuť rozdrceného
štěrku, která mu vrzala mezi strašlivými zažloutlými zuby. Ani si nevšiml,
že mohutné čelisti jen o chlup minuly neposedný rozeklaný jazyk posetý
zelenými skvrnami, který vypadal přesně tak špatně, jak se cítil celý
Yergalův tělesný zbytek. Ostatně „tělesný zbytek“ byl přesně ten výraz,
který by na sebe v tuto chvíli Yergal docela upřímně použil. Zavrčel
na slunce, drze vysílající své žhavé paprsky přesně do vchodu jinak
stinné jeskyně, a pokusil se zastínit si bolestivě zraňované oči obrovským
blanitým křídlem, připomínající ze všeho nejvíc zplihlou žlutohnědou
plachtu lodě, která měla za sebou plavbu v nejdivočejší bouři století
a svůj boj s živly skončila rozdrcená a pomuchlaná na ostrých útesech
života.
Yergal, pán Rozeklaných skal a Hlubokého údolí pohlédl do hlubin pod
sebou, kde se v hustém mechovitém porostu, který byl ve skutečnosti
vzrostlým hvozdem starším než Yergal sám, leskla maličká stříbřitá
stužka – mocná Dýmná řeka, mladá a dravá, s lahodně chladnou
vodou z Východního ledovce. V tu chvíli Yergal zalitoval, že není
pánem Pozvolných kopečků a Velmi náznakového údolí, a popřemýšlel,
jestli by nebylo lepší počkat, jestli se náhodou nestane zázrak a z těch
několika naducaných bělostných obláčků nezaprší přímo do jeho tlamy.
Potrhaným křídlem, kterým si clonil citlivé oči, proklouzl všetečný
paprsek stoupajícího pozdně jarního slunka. Yergal se konečně rozhodl. Radši
se trochu zadýchá při sestupu do příjemného stínu lesa a pak se zchladí
koupelí v čisté říční zátočince, než aby přetrpěl další den v zapocené
jeskyni a pil zvětralou vodu z dešťového jezírka. Naposledy si
srdceryvně povzdechl a jeho omšele zelené, olámané šupiny odevzdaně
zachrastily po kamení.
Mojmír a Slavomil se zastavili, když viděli z opačného směru klikaté
lesní stezky přicházet mírně přihrbenou postavu. Když se ale ze zatáčky
pár kroků za touto postavou vynořily dvě těžce naložené šedé muly, oba
muži se usmáli a vyrazili staříkovi naproti. Nebyl to nikdo jiný než Bardyš,
trošku bláznivý obchodníček se vším možným a příležitostný pošťák.
I Bardyš se zastavil a stářím pokroucenou rukou si zaclonil oči, aby si dva
příchozí prohlédl.
„Á, to jste vy!“ zakrákal potěšeně a zatahal přední mulu za špagát
uvázaný k ošoupané ohlávce, aby zastavila. „Co že jste tak daleko
od hlavní blátošlapky, chlapci?“
O Bardyšovi se vyprávělo ledacos, i to, že sem přišel před víc jak půlstoletím
zdaleka, což se stále ještě dalo vyposlouchat z nezvyklých slov, které občas
připletl do své řeči. Také se o něm říkalo, že to je čaroděj nebo
zkrachovalý černokněžník, ale kdo by takovým věcem věřil, sotva odrost
pohádkám. A tak Mojmír a Slavomil zastavili, aby se staříkem prohodili pár
slov, beze strachu z uhranutí nebo nepříjemného zakletí, snad jen s mírným
mravenčením, které ke všem rozhovorům s Bardyšem tak nějak patřilo.
„Sešli jsme ze silnice, protože jdeme zkratkou,“ prohodil Mojmír tak trošku
pyšně.
„Spěcháme do Vejděku, čeká tam na nás slavný umělec, který přijel až
z Nebeského města,“ doplnil Slavomil za Mojmírova souhlasného přikyvování.
„Je to velký řezbář, který už vyzdobil nejeden příbytek mocných a významných!“
„Což máte asi od něj, což,“ prohodil lehce Bardyš, aniž to nějak dál
vysvětloval. Ale u Bardyše bylo takové chování normální a nebylo třeba
se nad tím nějak zamýšlet. „Že se takový velký a proslulý talent nabídl
vyzdobit zdejší kostelík? To je to taková vstřícná duše?“
„Je, to on je!“ rázně souhlasil Mojmír a Bardyš si jen povzdechl, ať už
k tomu měl jakýkoliv důvod. „Celý kostel nám zkrášlí za pouhých
padesát zlatých! Jiným, skutečně bohatým, se prý nestydí účtovat plnou
cenu, ale pro nás, obyčejné, těžce pracující lidi z venkova, to přece
nemůže chtít. Rád se spokojí se symbolickým oceněním svého génia tou
skromnou částkou a bude se koupat v radosti a ohromení naší prosté vísky.“
„Tak to psal, přesně tak to psal,“ mumlal téměř zbožně Slavomil.
Bardyš si znovu povzdechl a pak zabrblal do vousů: „Kdo chce kam…“ a když
mlaskal na muly, aby se přestaly pást u cesty a vyrazily, popřál jim suchou
cestu a šťastný návrat i s velkým umělcem, pokud možno. Pak se ale
ještě otočil, jako by si najednou vzpomněl nebo se snad zdráhal to říct a
na poslední chvíli si to rozmyslel.
„Abych nezapomněl, chlapci,“ zavolal na rychlým krokem se vzdalující
mladíky a když se otočili, znovu na chvilenku zaváhal. Pak zamumlal něco
jako „ale co…“ a řekl: „Vypadá to, že se po těch letech zase
probudil starý Yergal a vydal se dolů z hor. Viděl jsem nad Dýmnými věžemi
mračno prachu, jako by něco velkého slézalo Dračí stezkou. Radši si trošku
zajděte a vyhněte se Hlubokému údolí.“
Oba mladíci se svorně rozesmáli a vrtěli v pobavení hlavami.
„Ale dědo,“ dostal ze sebe konečně Slavomil, „přece bys nevěřil
takovým nesmyslům. Každé děcko ví, že draci neexistují!“
„No vážně, Bardyši, už se ti to v hlavě pěkně míchá!“ přidal
se i Mojmír a ještě se pochechtávaje, odmávl jeho varování rukou.
„Nu, aspoň jsem to zkusil…“ sdělil Bardyš mulám, které k tomu
neměly co dodat. Pak se otočil zády k zatáčce, za kterou mladíci
mezitím zmizeli, a rozhodl se, že je načase nechat Levou Plánici protentokrát
nezaškrtnutou na pomyslném seznamu navštívených vesnic a vydat se rovnou o
nějaké to údolí dál. Pro jistotu…
Felix F. Hvězdoslav, umělecký dřevořezbář a tesař z nutnosti, toho času
bez práce, zato s vraženými nástroji v očích při jakékoli zmínce
o poličkách, botnících, knihovničkách nebo stoličkách, seděl s tajemným
výrazem ve tváři v příjemném hostinci U Žabky, obklopen dýmem z vlastní
dýmky i jejích neméně výkonných sestřiček, prohlížel si vějíř velmi
slibných karet a vyťukával zlodějskými prsty složitý rytmus do odporně
jednoduchého dubového stolku cizí výroby. Felix, který si tu bez velkého
odporu nechal říkat mistře Hvězdoslave, byl zhruba třicetiletý muž
nevysoké postavy, lehce liščích rysů, hnědorudých vlasů a zelenohnědých
očí s tak trošku povýšeným výrazem. A s pocitem, že svět konečně
začíná být spravedlivý.
Krátce nato ho tento pocit skoro opustil, když velkostatkář Pecka rozložil
s téměř láskyplným pohledem své karty a začal k sobě shrabávat slušně
velkou a hlavně dost hlasitě cinkající hromadu sázek. Felix zjistil, že je
tak trochu bez peněz. Na malý moment se oddal představě, jak se vrhá přes
stůl a sápe se po tom upoceném, masitém krku náhle strachem strnulého
Pecky, jak Peckovi zamrzá ten odporně samolibý úsměv a očka mu začínají
vylézat z důlků, jak se jeho brunátná naducaná tvář stává ještě
brunátnější a naducanější…
Asi se při těchto velmi příjemných fantaziích usmál, protože mu po
pravici sedící hospodský Žabka položil obdivuhodně chlupatou ruku na
rameno a s jasně slyšitelným uznáním v hlase prohlásil:
„Mistře Hvězdoslave, vy jste hráč jak má být. Přijmout s takovýmto
ledovým klidem ztrátu tolika peněz…“
„Ale milý příteli,“ nasadil Felix blahosklonný úsměv. „Od čeho jiného
by peníze byly, když ne na utrácení.“ A vážně zauvažoval o možnosti
nočního útěku. Přece jen tu byl už šestý den a jakožto důležitý host
nesložil za ubytování žádnou zálohu. Na druhou stranu by ho pak ti vesničtí
balíci těžko našli. Ať se mu to líbilo nebo ne, oni byli jeho jedinou šancí
na pořádnou řezbářskou práci za sakra dlouhý čas. Konečně příležitost
ukázat, že také něco umí. A padesát zlatých je padesát zlatých…
A tak si nonšalantně přehodil nohu přes nohu, smetl si pomyslné smítko z poněkud
přehnaně žlutého kabátce a zatímco si znovu nacpával dýmku, co nejlehčím
tónem nadhodil:
„Kdy myslíte, že se tu ukáží ti dobří lidé, kterým mám zvelebit dům
boží?“
„No, já nevím, jestli by se ten kostelík dal nazvat domem božím… Ono je
to takové malé staveníčko, stěží to má něco jako věžičku, víte…“
začal nejistě hostinský a Felix potlačil nutkání zařvat na něj, aby konečně
vyklopil to nejdůležitější. Místo toho přikývl a nechal hostinského povídat
mu o tom, jak starý kostel, který nebyl o moc větší, odnesla před dvěmi léty
velká voda, jak místní těžce pracovali, aby zachránili, co se dalo, jak se
skládali na opravy, bla bla bla…
Zrovna začal při všem tom rytmickém přikyvování podřimovat, když byl
zachráněn tou nejnepravděpodobnější bytostí z celého vesmíru – místním
kovářem Cyrilem. Nedá se říct, že by Cyril neměl Felixe rád. Na druhou
stranu mu odmítal říkat mistře a Felix měl silné podezření, že ho kovář
zdaleka nepovažuje za tak nadaného a hlavně za tak slavného, jak o sobě nenápadně
rozhlašoval. Sice alespoň ta druhá část byla pravdivá, ale to nic neměnilo
na faktu, že takového podezřívání považoval Felix za silně urážlivé.
Ale jen hlupák by se v těchto krajích stavěl proti vůli místního kováře.
Felix se smířil s tím, že ho Cyril nikdy veřejně nenařknul, a nechal
to být.
Teď však kovář položil prázdný korbel, setřel si pivní pěnu z dlouhých
hustých knírů a hřmotným hlasem, který rozdrnčel sklenice na baru, si
objednal další rundu. Hostinský se omluvil, připlul k Cyrilovi,
mechanickým pohybem otřel ušmudlaným hadrem stůl a zároveň sebral korbel.
Zatímco se překvapivě rychlou šoupavou chůzí přemístil k pípě,
zvedl velkostatkář Pecka oči od hříšně vysokých sloupečků vyhraných
peněz, které mezitím pilně třídil a počítal, a s mírným zamračením
řekl:
„Je to divné, už by tu měli pomalu být. To víte, mistře, cesty tu nejsou
nejlepší, zvlášť po jarním tání a po těch deštích, co tu byly před pár
dny. Ale poslíček, co jsem mu dal zprávu o vašem příjezdu, je spolehlivý
a rychlý. Navíc si je vědom, že nejste jen tak někdo, že,“ a trošku
podlézavě se usmál, „takže se určitě nikde necoural. Jeto záhada,“
dodal pak a začal si – k Felixově nemalému vzteku – sypat peníze do
svého měšce.
|