DRAČÍ HNĚV - část 1.

Yergal z Dýmných věží, pán Rozeklaných skal a Hlubokého údolí opatrně vystrčil hlavu ze svého brlohu a svýma děsivýma, krví podlitýma očima temně rubínové barvy bolestivě zamžoural do jasných paprsků nového dne. Znechuceně zamlaskal, snažíc se tak vyhnat dobře známou pachuť rozdrceného štěrku, která mu vrzala mezi strašlivými zažloutlými zuby. Ani si nevšiml, že mohutné čelisti jen o chlup minuly neposedný rozeklaný jazyk posetý zelenými skvrnami, který vypadal přesně tak špatně, jak se cítil celý Yergalův tělesný zbytek. Ostatně „tělesný zbytek“ byl přesně ten výraz, který by na sebe v tuto chvíli Yergal docela upřímně použil. Zavrčel na slunce, drze vysílající své žhavé paprsky přesně do vchodu jinak stinné jeskyně, a pokusil se zastínit si bolestivě zraňované oči obrovským blanitým křídlem, připomínající ze všeho nejvíc zplihlou žlutohnědou plachtu lodě, která měla za sebou plavbu v nejdivočejší bouři století a svůj boj s živly skončila rozdrcená a pomuchlaná na ostrých útesech života.
Yergal, pán Rozeklaných skal a Hlubokého údolí pohlédl do hlubin pod sebou, kde se v hustém mechovitém porostu, který byl ve skutečnosti vzrostlým hvozdem starším než Yergal sám, leskla maličká stříbřitá stužka – mocná Dýmná řeka, mladá a dravá, s lahodně chladnou vodou z Východního ledovce. V tu chvíli Yergal zalitoval, že není pánem Pozvolných kopečků a Velmi náznakového údolí, a popřemýšlel, jestli by nebylo lepší počkat, jestli se náhodou nestane zázrak a z těch několika naducaných bělostných obláčků nezaprší přímo do jeho tlamy.
Potrhaným křídlem, kterým si clonil citlivé oči, proklouzl všetečný paprsek stoupajícího pozdně jarního slunka. Yergal se konečně rozhodl. Radši se trochu zadýchá při sestupu do příjemného stínu lesa a pak se zchladí koupelí v čisté říční zátočince, než aby přetrpěl další den v zapocené jeskyni a pil zvětralou vodu z dešťového jezírka. Naposledy si srdceryvně povzdechl a jeho omšele zelené, olámané šupiny odevzdaně zachrastily po kamení.

Mojmír a Slavomil se zastavili, když viděli z opačného směru klikaté lesní stezky přicházet mírně přihrbenou postavu. Když se ale ze zatáčky pár kroků za touto postavou vynořily dvě těžce naložené šedé muly, oba muži se usmáli a vyrazili staříkovi naproti. Nebyl to nikdo jiný než Bardyš, trošku bláznivý obchodníček se vším možným a příležitostný pošťák. I Bardyš se zastavil a stářím pokroucenou rukou si zaclonil oči, aby si dva příchozí prohlédl.
„Á, to jste vy!“ zakrákal potěšeně a zatahal přední mulu za špagát uvázaný k ošoupané ohlávce, aby zastavila. „Co že jste tak daleko od hlavní blátošlapky, chlapci?“
O Bardyšovi se vyprávělo ledacos, i to, že sem přišel před víc jak půlstoletím zdaleka, což se stále ještě dalo vyposlouchat z nezvyklých slov, které občas připletl do své řeči. Také se o něm říkalo, že to je čaroděj nebo zkrachovalý černokněžník, ale kdo by takovým věcem věřil, sotva odrost pohádkám. A tak Mojmír a Slavomil zastavili, aby se staříkem prohodili pár slov, beze strachu z uhranutí nebo nepříjemného zakletí, snad jen s mírným mravenčením, které ke všem rozhovorům s Bardyšem tak nějak patřilo.
„Sešli jsme ze silnice, protože jdeme zkratkou,“ prohodil Mojmír tak trošku pyšně.
„Spěcháme do Vejděku, čeká tam na nás slavný umělec, který přijel až z Nebeského města,“ doplnil Slavomil za Mojmírova souhlasného přikyvování. „Je to velký řezbář, který už vyzdobil nejeden příbytek mocných a významných!“
„Což máte asi od něj, což,“ prohodil lehce Bardyš, aniž to nějak dál vysvětloval. Ale u Bardyše bylo takové chování normální a nebylo třeba se nad tím nějak zamýšlet. „Že se takový velký a proslulý talent nabídl vyzdobit zdejší kostelík? To je to taková vstřícná duše?“
„Je, to on je!“ rázně souhlasil Mojmír a Bardyš si jen povzdechl, ať už k tomu měl jakýkoliv důvod. „Celý kostel nám zkrášlí za pouhých padesát zlatých! Jiným, skutečně bohatým, se prý nestydí účtovat plnou cenu, ale pro nás, obyčejné, těžce pracující lidi z venkova, to přece nemůže chtít. Rád se spokojí se symbolickým oceněním svého génia tou skromnou částkou a bude se koupat v radosti a ohromení naší prosté vísky.“
„Tak to psal, přesně tak to psal,“ mumlal téměř zbožně Slavomil.
Bardyš si znovu povzdechl a pak zabrblal do vousů: „Kdo chce kam…“ a když mlaskal na muly, aby se přestaly pást u cesty a vyrazily, popřál jim suchou cestu a šťastný návrat i s velkým umělcem, pokud možno. Pak se ale ještě otočil, jako by si najednou vzpomněl nebo se snad zdráhal to říct a na poslední chvíli si to rozmyslel.
„Abych nezapomněl, chlapci,“ zavolal na rychlým krokem se vzdalující mladíky a když se otočili, znovu na chvilenku zaváhal. Pak zamumlal něco jako „ale co…“ a řekl: „Vypadá to, že se po těch letech zase probudil starý Yergal a vydal se dolů z hor. Viděl jsem nad Dýmnými věžemi mračno prachu, jako by něco velkého slézalo Dračí stezkou. Radši si trošku zajděte a vyhněte se Hlubokému údolí.“
Oba mladíci se svorně rozesmáli a vrtěli v pobavení hlavami.
„Ale dědo,“ dostal ze sebe konečně Slavomil, „přece bys nevěřil takovým nesmyslům. Každé děcko ví, že draci neexistují!“
„No vážně, Bardyši, už se ti to v hlavě pěkně míchá!“ přidal se i Mojmír a ještě se pochechtávaje, odmávl jeho varování rukou.
„Nu, aspoň jsem to zkusil…“ sdělil Bardyš mulám, které k tomu neměly co dodat. Pak se otočil zády k zatáčce, za kterou mladíci mezitím zmizeli, a rozhodl se, že je načase nechat Levou Plánici protentokrát nezaškrtnutou na pomyslném seznamu navštívených vesnic a vydat se rovnou o nějaké to údolí dál. Pro jistotu…

Felix F. Hvězdoslav, umělecký dřevořezbář a tesař z nutnosti, toho času bez práce, zato s vraženými nástroji v očích při jakékoli zmínce o poličkách, botnících, knihovničkách nebo stoličkách, seděl s tajemným výrazem ve tváři v příjemném hostinci U Žabky, obklopen dýmem z vlastní dýmky i jejích neméně výkonných sestřiček, prohlížel si vějíř velmi slibných karet a vyťukával zlodějskými prsty složitý rytmus do odporně jednoduchého dubového stolku cizí výroby. Felix, který si tu bez velkého odporu nechal říkat mistře Hvězdoslave, byl zhruba třicetiletý muž nevysoké postavy, lehce liščích rysů, hnědorudých vlasů a zelenohnědých očí s tak trošku povýšeným výrazem. A s pocitem, že svět konečně začíná být spravedlivý.
Krátce nato ho tento pocit skoro opustil, když velkostatkář Pecka rozložil s téměř láskyplným pohledem své karty a začal k sobě shrabávat slušně velkou a hlavně dost hlasitě cinkající hromadu sázek. Felix zjistil, že je tak trochu bez peněz. Na malý moment se oddal představě, jak se vrhá přes stůl a sápe se po tom upoceném, masitém krku náhle strachem strnulého Pecky, jak Peckovi zamrzá ten odporně samolibý úsměv a očka mu začínají vylézat z důlků, jak se jeho brunátná naducaná tvář stává ještě brunátnější a naducanější…
Asi se při těchto velmi příjemných fantaziích usmál, protože mu po pravici sedící hospodský Žabka položil obdivuhodně chlupatou ruku na rameno a s jasně slyšitelným uznáním v hlase prohlásil:
„Mistře Hvězdoslave, vy jste hráč jak má být. Přijmout s takovýmto ledovým klidem ztrátu tolika peněz…“
„Ale milý příteli,“ nasadil Felix blahosklonný úsměv. „Od čeho jiného by peníze byly, když ne na utrácení.“ A vážně zauvažoval o možnosti nočního útěku. Přece jen tu byl už šestý den a jakožto důležitý host nesložil za ubytování žádnou zálohu. Na druhou stranu by ho pak ti vesničtí balíci těžko našli. Ať se mu to líbilo nebo ne, oni byli jeho jedinou šancí na pořádnou řezbářskou práci za sakra dlouhý čas. Konečně příležitost ukázat, že také něco umí. A padesát zlatých je padesát zlatých…
A tak si nonšalantně přehodil nohu přes nohu, smetl si pomyslné smítko z poněkud přehnaně žlutého kabátce a zatímco si znovu nacpával dýmku, co nejlehčím tónem nadhodil:
„Kdy myslíte, že se tu ukáží ti dobří lidé, kterým mám zvelebit dům boží?“
„No, já nevím, jestli by se ten kostelík dal nazvat domem božím… Ono je to takové malé staveníčko, stěží to má něco jako věžičku, víte…“ začal nejistě hostinský a Felix potlačil nutkání zařvat na něj, aby konečně vyklopil to nejdůležitější. Místo toho přikývl a nechal hostinského povídat mu o tom, jak starý kostel, který nebyl o moc větší, odnesla před dvěmi léty velká voda, jak místní těžce pracovali, aby zachránili, co se dalo, jak se skládali na opravy, bla bla bla…
Zrovna začal při všem tom rytmickém přikyvování podřimovat, když byl zachráněn tou nejnepravděpodobnější bytostí z celého vesmíru – místním kovářem Cyrilem. Nedá se říct, že by Cyril neměl Felixe rád. Na druhou stranu mu odmítal říkat mistře a Felix měl silné podezření, že ho kovář zdaleka nepovažuje za tak nadaného a hlavně za tak slavného, jak o sobě nenápadně rozhlašoval. Sice alespoň ta druhá část byla pravdivá, ale to nic neměnilo na faktu, že takového podezřívání považoval Felix za silně urážlivé. Ale jen hlupák by se v těchto krajích stavěl proti vůli místního kováře. Felix se smířil s tím, že ho Cyril nikdy veřejně nenařknul, a nechal to být.
Teď však kovář položil prázdný korbel, setřel si pivní pěnu z dlouhých hustých knírů a hřmotným hlasem, který rozdrnčel sklenice na baru, si objednal další rundu. Hostinský se omluvil, připlul k Cyrilovi, mechanickým pohybem otřel ušmudlaným hadrem stůl a zároveň sebral korbel. Zatímco se překvapivě rychlou šoupavou chůzí přemístil k pípě, zvedl velkostatkář Pecka oči od hříšně vysokých sloupečků vyhraných peněz, které mezitím pilně třídil a počítal, a s mírným zamračením řekl:
„Je to divné, už by tu měli pomalu být. To víte, mistře, cesty tu nejsou nejlepší, zvlášť po jarním tání a po těch deštích, co tu byly před pár dny. Ale poslíček, co jsem mu dal zprávu o vašem příjezdu, je spolehlivý a rychlý. Navíc si je vědom, že nejste jen tak někdo, že,“ a trošku podlézavě se usmál, „takže se určitě nikde necoural. Jeto záhada,“ dodal pak a začal si – k Felixově nemalému vzteku – sypat peníze do svého měšce.