Hudba Ainur
Hudba
Ainur je prvním vyprávěním v Knize ztracených příběhů a tedy také prvním
příběhem, který Eriol vyslechl. JRRT napsal Hudbu Ainur někdy za pobytu v
Oxfordu během práce na Velkém slovníku, takže ji lze datovat do období
mezi lety 1918 -1920. CH. uvádí, že je to jediný text Tolkienovy mytologie,
kde existuje přímá návaznost mezi jednotlivými verzemi od rukopisu k
rukopisu. Upozorňuje také na to, že nejranější koncepce byla již natolik
promyšlená, že se od té poslední příliš neliší. Příběh v KZP je jen
o něco konkrétnější než ten v Silmarillionu, kde navíc nalezneme trochu
jiné členění - některá fakta z rané verze jsou začleněna až do dalších
kapitol. V Silmarillionu je Hudba Ainur nazvána Ainulindalë, což je quenijský
překlad.
Eriol
chtěl poznat historii elfů, a ta zákonitě musela začít stvořením Světa.
Vypravěčem tohoto příběhu byl Rúmil, nadaný, upovídaný starý filolog.
Během jeho rozhovoru s Eriolem ve spojovací části se o něm dozvídáme, že
ovládal i řeč skřetů a dokonce všech zvířat a ptáků, a jsme svědky
jeho legračního horlení na kosa, který zpívá jemu neznámou písničku.
Zajímavé je, že ve svém rozčilování vyhrožuje ptáčkovi Melkorem a
Tevildem, knížetem koček - tedy mocnými nepřáteli elfů. V pozdějších
koncepcích je už Zlo, které tyto bytosti ztělesňují, tak strašlivé, že
by jejich jména jistě nikdo neužil jako nevážně míněné výhrůžky - na
to byla hrůza, kterou šířili, příliš závažná. (Tevildo, kočičí kníže,
dokonce z mytologie úplně zmizel a v Silmarillionu je nahrazen podstatně vážnějším
Sauronem, jedním z Maiar, „menších bohů“). Rúmil ale do Silmarillionu přetrval.
Na str. 56 čteme: “Tehdy Noldor poprvé pomysleli na písmena a Rúmil
Tirionský se jmenoval učenec, který první vytvořil vhodné znaky k zaznamenávání
řeči a zpěvu, některé k rytí do kovu nebo do kamene, jiné ke kreslení štětcem
nebo perem.“ Nejde o elfa, který by prožil Melkorovo zajetí a žil ve Středozemi
- Rúmil ze Silmarillionu je Rúmil Tirionský - a Tirion je město elfů ve
Valinoru, a o jeho jazykových znalostech se tu nemluví. Jak by se také mohl
naučit řeči tvorů, které nikdy neviděl. Přes veškeré rozdíly je ale
podle CH. Hudba Ainur v Silmarillionu připisovaná stále Rúmilovi.
Jak
již bylo řečeno, jde o kosmologický mýtus. Ačkoli se údajně lidé
podivovali, že přesvědčený katolík Tolkien mohl napsat příběh o světě,
kde není uctíván Bůh, jeho mytologie je křesťanstvím silně ovlivněna. Především
je v příběhu jediný Bůh. Jeho jméno je Eru (Jediný; Ten, jenž je sám) v
S. nebo Ilúvatar (Nebeský otec) v obou textech. Ten na počátku stvořil
Ainur: „Nejdříve svým zpěvem dal život Ainur, a jejich moc i sláva je
uvnitř i vně světa největší ze všech stvoření.“ (KZP 57).
Co
jsou to Ainur? Nejčastěji se v souvislosti s nimi používá výrazu „duchové“.
Největší mezi těmito duchy jsou nazýváni Valar, menší jsou Maiar. V S.
najdeme doslova „...nejdříve udělal Ainur, Svaté, kteří byli potomstvem
jeho myšlenky...“. V KZP se Eriol ptá, co jsou Valar a dozvídá se, že
jsou to bohové (KZP 50). V S. se jen říká, že je lidé často nazývali
bohy. Pravděpodobně v rané koncepci JRRT jsou Ainur zamýšleni jako bohové
a jsou stvořeni zpěvem, tzn. konkrétním činem, zatímco později jsou to spíše
jakési „andělské mocnosti“, které jsou za bohy jen považovány, a které
jsou potomstvem Ilúvatarovy myšlenky. Zdá se, že S. je v této věci záměrně
abstraktnější a neurčitější, jako by se chtěl vzdálit zjednodušující
interpretaci Ainur jako klasických bohů ze starověkých mytologií.
Ilúvatar
rozmlouvá s Ainur a učí je hudbě, v KZP je řečeno: „učil je poznání všech
věcí, z nichž největší je hudba.“ - v této verzi jim také staví sídla.
V S. o tom zmínka není, zato se tu popisuje, jak se Ainur během zpěvu učili
vzájemnému porozumění, protože ze začátku každý chápal jen tu část
Ilúvatarovi mysli, ze které sám vzešel. Pak Ilúvatar předloží Ainur
velkolepé hudební téma: „...rozvinul před nimi věci větší a podivuhodnější,
než dosud zjevil; a sláva počátku tohoto tématu a nádhera jeho konce Ainur
ohromila, takže se sklonili před Ilúvatarem a mlčeli.“ (S 11); v KZP je
formulace „poklekli a mlčeli“. Opět vidíme posun od konkrétnějšího,
ale ploššího pojetí k hlubšímu propracování nosné myšlenky, kterou je
v tomto případě Hudba jako vyjádření myšlenek, příběh, obraz světa, a
jak některá místa naznačují, i jako osud. Ainur hrají (a dotvářejí v rámci
svých partů) před Ilúvatarem krásnou hudbu na téma, které jim předložil.
Hudba a její ozvěny přetékají z Ilúvatarových síní do Prázdna a naplňují
je. Pak se v hudbě ozývá nelad, který do ní vnáší Melkor. A tady se
poprvé setkáváme s hlavní negativní mocností mytologie.
Melkor
(v KZP Melko) je na mnoha místech shodně popisován jako nejmocnější nebo
jeden z nejmocnějších Ainur. Byly mu dány „největší dary moci a poznání,
a měl podíl na všech darech svých bratrů.“ (S12) Zatoužil však
zrealizovat vlastní záměry a často se toulal Prázdnem, kde (marně) hledal
Nehynoucí plamen. V S. se vysvětluje, že neměl trpělivost s Prázdnem a
myslel si, že o něm Ilúvatar vůbec nepřemýšlí. Tady někde je kořen
Melkorova „zkažení“. Dalo by se uvažovat o tom, že se chce Melkor
postavit na roveň Ilúvatarovi, že podceňuje jeho plány a chce se sám stát
stvořitelem. Nedaří se mu to ale, protože nikdo není schopen stvořit
cokoli živoucího, aniž by do toho vložil „vlastní život“ vyjádřený
v S. jako Nehynoucí plamen, v KZP jako Tajný oheň. V KZP čteme: „Oheň,
jenž dává Život a Skutečnost, Tajný oheň, jenž plane v srdci světa."
(KZP60) Ilúvatar říká Ainur: „A protože jsem vás zažehl Nehynoucím
plamenem, ukážete své síly v tom, jak to téma zkrášlíte: každý svými
vlastními myšlenkami a nápady...“ (S 11) Jiné živé bytosti s vlastní vůlí
a bytím však Ainur stvořit nemohou. V S. říká Ilúvatar jednomu z Valar,
Aulëmu, jenž v touze po žácích, kterým by předal svůj um, vyrobí trpaslíky:
„Proč se pokoušíš o něco, o čem víš, že to přesahuje tvou sílu a
pravomoc? Vždyť máš ode mne darem jen své vlastní bytí a nic víc, a
proto mohou stvoření tvé ruky a mysli žít jen tím bytím, budou se
pohybovat, jen když na to budeš myslit...“ (S38) Nabízí se otázka, kde se
tedy vzala všechna hrůzostrašná stvoření, s jejichž pomocí Melkor později
sužoval a ovládal svět. Odpověď je jednoduchá. Melkorovi „vojáci“- skřeti
jsou jen znetvoření elfové, většina různých démonů a balrogů jsou zkažení
Maiar a různí duchové a zbytek jsou vyšlechtěná zvířata. (Zvláště v
S. je tento princip dotažen do konce tak, že se nabízí myšlenka: nevyjadřuje
tu autor víru, že neexistuje nic primárně zlého? Nic od začátku zlého v
S. nenajdeme - bytosti mohou být svedeny, zkaženy, znetvořeny, ale na počátku
zlé nejsou. V KZP tomu tak není, tam existují zlí tvorové, o kterých nikdo
neví, odkud přišly (pavoučice Ungoliath), ale v S. je jejich vznik dořešen
(Ungoliath se stává jednou ze svedených Maiar).
Melkor
tedy vnáší nelad do hudby, kterou hrají Ainur, a ti jsou zmateni, až se
hudba stane disharmonickou a bouřlivou (v KZP „dosáhne nepředstavitelné ošklivosti“).
Tehdy zasáhne Ilúvatar. Pozvedne ruku a zazní nové, krásné téma. Po chvíli
je však znovu přehlušeno Melkorovými bouřemi. Ilúvatar zvedne druhou ruku
a vnese do hudby další téma, které je zpočátku tiché, ale pak sílí a začíná
převládat. Nová témata jsou spolu v rozporu, druhé, ryčnější a jednotnější
se snaží utopit první, ale to vplétá nejvítězoslavnější tóny do svého
vzorce. Pak povstane Ilúvatar potřetí, zvedne obě ruce a jediným mocným
akordem Hudbu ukončí. Za zmínku stojí, že v KZP se ve tváři Ilúvatara se
tato nová témata emotivně odrážejí - smutně se pousměje, pak se přestane
usmívat a v jeho tváři je pláč. V S. se nejprve usmívá a slovo pláč je
nahrazeno výrazem „přísná tvář“ - Ilúvatar se jaksi odosobňuje,
odlidšťuje - získává více kontury Boha vědoucího, mocného, nepodléhajícího
emocím.
Ten,
kdo přečetl Silmarillion, ví, že Hudba je „odraz“ skutečných událostí,
které se teprve stanou. Melkorova disharmonie předznamenává jeho boje s
Valar na počátku světa. Ilúvatarova nová témata jsou obrazem elfů a lidí
a vývoje jejich vztahu až k Velkému konci. První z nových témat popisuje
elfy: „...(hudba) hluboká, širá a krásná, ale pomalá a prostoupená nezměrným
žalem, z něhož hlavně pocházela její krása.“ (S12) Později se objevují
lidé: „(hudba byla) hlučná a marná a nekonečně se opakovala; bylo v ní
málo souzvuku, ale spíš vtíravý jednohlas...“ Lidé jsou zprvu slabí,
ale postupně převládají nad elfy. Nejlepší z nich však zásadním způsobem
obohatí rod elfů. Poslední akord je Velký konec, který bychom možná mohli
vnímat jako konec světa v křesťanských konotacích. Po něm má totiž zaznít
Druhá hudba Ainur, kde bude vše zahráno správně: „...daleko mocnější
(hudbu) zapěje chór Ainur a synů lidí před trůnem Ilúvatarovým po Velikém
konci. Ilúvatarův nejmocnější námět bude zazpíván správně, neboť
Ainur a lidé budou lépe znát jeho mysl, srdce i celý jeho záměr.“ V S.
navíc čteme, že jakmile pak budou Ilúvatarova témata pronesena, stanou se
Bytím, protože Ilúvatar dá jejich myšlenkám tajný oheň. Znamená to nový,
tentokrát správný „svět“, jakési Boží království? Je to pravděpodobné.
O elfech se ale v této souvislosti nemluví - co se s nimi stane po Velkém
konci, to se nikdo nedozvěděl.
Poté,
co ukončil Hudbu, odvedl Ilúvatar Ainur do Prázdna a ukázal jim, že dal
jejich myšlenkám obsaženým v Hudbě život. „Tu Ainur užasle hleděli,
jak se uprostřed prázdnoty vyvíjí svět a vyčleňuje se z ní...“ (KZP
60) K této pasáži patří také Ilúvatarova promluva, kde vysvětluje, že
nejhroznější věci, které stvořil Melkor, nakonec jen přispějí k větší
slávě celku, a že nikdo nemůže změnit hudbu Ilúvatarovi navzdory, protože
vše má nejhlubší kořen v něm. Vysvětluje Ainur, že všechno utrpení činí
život cennějším, ale oni ho úplně nepochopí a jsou zděšeni. Tuto pasáž
považuji za obdivuhodné vyznání autorovy víry v Boží záměr a důvěry v
to, že vše povstává v něm a k němu se navrací. Jako by se tu snažil vysvětlit
existenci utrpení. „Díky jemu (Melkorovi) se ve srážce hudby zrodila
bolest a utrpení a v zmatení zvuků se zrodila krutost, šílenství, temnota,
odporné bahno a zkaženost věcí i myšlenek, ohavné mlhy a znásilňující
plamen, nelítostný chlad a umírání bez naděje. Však jen skrze něho a ne
jím - a on to pozná, stejně jako vy a všechny bytosti, které budou muset žít
uprostřed zla a díky Melkovi snášet utrpení a žal, děs a zkaženost.
Nakonec však všichni pochopí, že díky tomu učinili námět krásnějším,
Život cennějším a Svět o to nádhernějším a zázračnějším, že ze všech
činů Ilúvatarových právě tento bude považován za nejmocnější a nejkrásnější.“
(KZP 59)
V
místě, kde Ilúvatar ukazuje Ainur Svět, se obě koncepce liší. V KZP jde o
skutečný svět, zatímco v S. jen o vidinu, která získává život až Ilúvatarovými
slovy „Eä! Ať ty věci jsou“ (S15). V S. je také zdůrazněn nový prvek
zrakového vjemu v kontrastu k předešlým vjemům sluchovým: „dal jim zrak
tam, kde byl předtím jen sluch“.
Někteří
z největších Ainur si Svět zamilují natolik, že zatouží do něj
vstoupit. V KZP žádají o svolení Ilúvatara, ale v S. se s ním rovnou loučí
a odcházejí sami. Ilúvatar jim navíc v S. klade podmínku: budou jednou provždy
vázáni ve Světě, dokud nebude úplný. Proto se pak nazývají Valar,
Mocnosti Světa. Do světa odchází i Melkor, předstíraje (v S.: „zprvu i sám
sobě“), že chce pomoci zkrotit bouře, které rozpoutal. Touží však především
po moci. (Melkorovo předstírání "sobě samému" považuji za další
známku toho, že JRRT se v S. snaží dodržovat myšlenku "prvotní čistoty"
všeho, jiskry dobré vůle i ve zlém stvoření. V pánu Prstenů má také i
zkažený Glum "slabou chvilku" lidského hnutí.)
Tady
děj samotné Hudby Ainur končí. Konec textu to však ještě není. V KZP se
popisují jednotliví nejvýznamnější Valar (jejich charakteristika a většinou
i jméno se v pozdějších koncepcích příliš nezměnily). Nejde jen o
jejich „zaměření“, které svým rozvrstvením připomíná panteony
starověkých mytologií (Valar mají své „resorty“ - je tu kovář - řemeslník,
ochránci rostlin a zvířat, válečníci apod.), ale také o jejich fyzickou
podobu. Valar totiž primárně těla nemají, ale při vstupu na Zem je přijali,
ač ne závazně (nepotřebují je). Pohybují se tedy po Světě ve fyzických
tělech a žijí v sídlech, která si zbudovali. V tomto bodě se jejich
koncepce zase částečně posunuje od „andělských mocností“ k „bohům“,
jak jsme na ně z jiných mytologií zvyklí. Také nejsou v pravém slova
smyslu posly Boha (Ilúvatara), jeho přímými pobočníky nebo pomocníky, ale
pracují, žijí, vládnou a soudí na Zemi sami podle svého pochopení a Hudby
Ainur, kterou znají, ačkoli Ilúvatara ctí a snaží se naplnit jeho vůli.
Na
úplném konci vyprávění je ještě zařazena jakási závěrečná řeč Ilúvatara
po odchodu Ainur do Světa. Mluví se v ní hlavně o Ilúvatarových dětech,
což jsou elfové a lidé, a o jejich osudu. (Tato pasáž je v S. posunuta až
do oddílu Quenta Silmarillion na konec kapitoly O počátku dnů.)
V
S. je Ainulindalë prodloužena o pasáž, kde se popisuje příchod Valar do Světa
a počátky jejich práce v něm. Když totiž do Světa vstoupili, zjistili, že
Svět byl pouze „předstíněn a předzpíván“, a oni ho musí uskutečnit.
V této práci se snažil Melkor urvat Zemi pro sebe a ostatní Valar s ním
bojovali. Ainulindalë tedy končí utvořením a upevněním Země uprostřed
neustálého stavění a boření. Popisy jednotlivých Valar jsou přesunuty do
samostatné kapitoly.
Na
závěr bych se ještě chtěla vrátit k osudu lidí a elfů, o kterém mluví
Ilúvatar na konci Hudby Ainur. Elfové jsou na několika místech přirovnáváni
k Ainur: „Ilúvatar stvořil Eldar (elfy) velmi podobné Ainur co do postavy a
moci“ (KZP61), „...(elfům) dal Ilúvatar přirozenost podobnější Ainur,
ovšem menší moc i vzrůst...“ (S36). Jsou to v mnoha ohledech jakoby ideální
stvoření - krásní a moudří. Je jim dáno větší pochopení krásy, více
jí stvoří a dojdou ve světě větší blaženosti. Neumírají, pokud nejsou
zabiti v boji nebo nezemřou žalem a po smrti se mohou znovu narodit ve svých
dětech. Jejich osudem však je, že jsou „do konce dnů“ poutáni k Zemi,
kterou milují, a „jejich láska je s dloužícími se roky stále truchlivější“.
O jejich osudu po Konci světa nic neví ani Ainur.
Lidé
nejsou nesmrtelní a krásní jako elfové. Mají však od Ilúvatara cenný dar
- mohou sami utvářet svůj osud mimo hranice Hudby Ainur, jinými slovy - mají
dar svobodné vůle. V KZP se píše, že je to proto, že právě jimi se svět
naplní „do nejposlednějšího dílku“. Ačkoli jsou Valar nešťastní z
toho, jak často lidé zneužívají svůj dar a nejsou v souladu se záměrem
Ilúvatara, i jejich činy jen směřují nakonec jen ke slávě Ilúvatarova díla.
Lidé na rozdíl od elfů umírají doopravdy a po smrti odcházejí ze světa,
ale je jim přislíbeno, že vstoupí do Druhé hudby Ainur. Smrt je považována
za velký dar, „který jim v únavě Času budou závidět i mocnosti“,
Melkor však její pravý význam zatemnil a „vytvořil z dobra zlo, z naděje
strach.“ (S37)
Hudba Ainur je vlastně především obrazem osudu Světa a bytostí uvnitř jeho hranic, což můžeme doložit citátem ze Silmarillionu: „.... hranice Hudby Ainur, která je pro všechno ostatní jako osud...“ (S36) Je zřejmě ovlivněna křesťanskou vírou autora a nacházíme v ní pokusy objasnit, ospravedlnit věci, na jejichž smysl se ptá každý člověk - proč je na světě utrpení, co je smrt a co je po ní apod. Zároveň však nese znaky klasického kosmologického mýtu, především ve své původní verzi - jsou tu bohové, kteří „budují“ zemi, utváří se tu její osud... Z tohoto osudu se však člověk vymyká díky své svobodě - daru od „Boha“. Zajímavé je, že Ilúvatar se nikdy nepokusí lidi nějak usměrnit nebo trestat. Jsou malí a smrtelní, ale nesmírně životaschopní a nakonec mají vše ve svých rukou oni.
Tento text vytvořila
Helena Vejvodová
Bez jejího svolení nemůže být jakákoliv část tohoto textu převzata a
použita jinde.
Komentáře, připomínky, názory ...
| Dizzt, přidáno 11.3. 2005 13:55:06 |
| dokonalé |
| Ertai, přidáno 11.3. 2005 13:54:19 |
| OK. |
| S.S.T., přidáno 31.1. 2005 8:40:58 |
| Neřekla bych ,,super". A už vůbec ne, že se tolkien silně inspiroval křesťanskou mytologií. To je prostě BLBOST!!! |
| hoom, přidáno 16.11. 2001 11:25:19 |
| Super!!! |
[ Od
Knihy ztracených příběhů k Silmarillionu - vývoj příběhů o Středozemi
]