Geneze textu

Úvod

"Od počátku jsem se rmoutil nad chudobou své vlastní milované země: nemá vlastní příběhy, spojené se svou řečí a půdou, které by měly kvalitu, jakou hledám a nalézám (jako příchuť) v legendách jiných zemí..." (KZP 25, citace z citace dopisu Miltonu Waldmanovi r. 1951) ...

 Geneze textu

Kniha Ztracených příběhů je pokusem CH. uspořádat a vydat vůbec první relativně souvislý text JRRT, který se vztahuje ke Středozemi a její historii. Vzhledem k tomu, že v tomto raném stadiu má každý příběh několik verzí, a navíc často není úplně zřejmé, která měla být tou výslednou, opatřil CH. text poměrně rozsáhlým poznámkovým aparátem a vlastními výklady či úvahami, což z knihy činí především studijní materiál pro nadšené tolkienology, protože méně zasvěcený čtenář by se nebyl schopen v textu příliš vyznat. Pravděpodobně z toho důvodu u nás vyšel pouze první díl Ztracených příběhů (Winston Smith, 1995). Díl druhý, ačkoliv byl avizován, se zatím v českém překladu neobjevil a je k dispozici pouze v originále.

Text Ztracených příběhů je sice první verze příběhů z historie Středozemě, před jeho napsáním se však tato tématika už objevila v několika Tolkienových básních a poznámkách. Za vůbec první dílo s návazností ke Středozemi můžeme považovat báseň Cesta Earendela, Večernice, kterou JRRT napsal koncem léta r.1914 inspirován staroanglickou náboženskou básní, Cynewulfovým Cristem, kde nalezl toto dvojverší:

Eala Earendel engla beorhtas

ofer middangeard monnum sended.

(Buď zdráv, Earendele, nejjasnější z andělů / nad středozemí poslaný lidem.) Slovo Earendel podle Anglosaského slovníku znamená „zářící světlo, paprsek“. JRRT se domníval, že v básni je výrazu užito jako opisu, odkazujícího na Jana Křtitele (jde o náboženskou literaturu), ale původně že značilo hvězdu Večernici, Venuši. Ve dvojverší nacházíme nejen předobraz hvězdného poutníka Ëarendila, který se večer se svou lodí plaví po obloze, ale také jméno Středozemě.

Pokud jde o rané impulsy, které formovaly Tolkienovu imaginaci, je tu ale ještě něco mnohem významnějšího. V této době, tj. mezi lety 1913 -1914, začal studovat starou norštinu (islandštinu) a přečetl si Mladší i Starší Eddu, které jsou pozoruhodnou zásobárnou germánských mýtů. Hlavně v počátcích byl jimi při psaní Ztracených příběhů silně ovlivněn, a jak uvidíme, mnohé prvky převzaté z Eddy přetrvaly až do Silmarillionu. Další knihou, které na Tolkiena v té době zapůsobila, byl Dům Wolfingů. Autor, W. Morris, se snažil oživit starobylé anglické a islandské příběhy a veršem i prózou popsal život lidu, žijícího u řeky v Temném hvozdě (anglicky Mirkwood - místo ze starogermánského místopisu, název se objevil v Hobitovi a Pánu prstenů). Kniha je psaná archaickou angličtinou s básnickými inverzemi a obraty, aby navozovala dojem legendy. Právě takový postup zvolil později Tolkien při psaní Ztracených příběhů.

 Prvky budoucí mytologie se v básních JRRT objevovaly stále častěji. Jako první významnější publikovaná báseň se uvádí Nožky skřítků, vydaná r.1915 ve Sborníku Oxfordské poezie, ve které se u něj poprvé objevuje slovo elfové. Autor ji napsal pro svou ženu Edith, které se líbili „jaro a květiny a skřítečci“, ale brzo se mu pohled na elfíky jako na malinká neviditelná stvoření s křidélky zprotivil. Koneckonců jeho pozdější elfové jsou jim na hony vzdáleni. Přesto však můžeme ještě někde ve Ztracených příbězích na určité rysy této „skřítkovitosti“ narazit.

Tou dobou JRRT stvořil základy budoucího elfského jazyka, quenijštiny. Hlavní inspirací mu byla finština. V r.1915 už dosáhl vymyšlený jazyk dosti velké složitosti a Tolkien jím také psal básně. V jeho životopise uvádí autor úryvek, jehož překlad se nedochoval:

Ai lintulinda Lasselanta

Pilingeve suyer nalla ganta

Kuluvi ya karnevalinar

V´ ematte singi Eldamar.

Nacházíme zde dvě slova, která se později v quenijštině objevují - Lasselanta (podzim) a Eldamar (místo na pobřeží Valinoru, kde žili elfové; pahorek, na kterém stál Kôr, město elfů). Domnívám se, že přibližný smysl básně by se dal vyvodit ze slovního kořene lin- (zpívat, vydávat hudební zvuk), ze slova karnevalinar a možná i singi (sing = zpívat (angl.)). Podle mne jde o nějakou podzimní slavnost ve Valinoru.

Když měl Tolkien jazyk, který ho zaujal, cítil stále víc potřebu stvořit k němu lid, který by jím mluvil. Chtěl také spojit své básně jedním námětem, společným motivem. Proto se pustil do rozepisování Zpěvu o Earendelovi. Tady se už setkáváme s hutnější myšlenkou, která přetrvala do pozdějších koncepcí. Earendel je v básni mořeplavec, a jeho loď Wingelot se později stane hvězdou. Objevuje se tu Valinor, země, kde rostou Dva stromy, z nichž jeden rodí zlaté a druhý stříbrné ovoce, kde ční hora Taníquetil a město bělostných věží, Kôr, je obkroužené pobřežím pokrytým zářivými oblázky a zlatým pískem. Objevuje se tu také slovo Eglamar, což je jen jiný název pro Eldamar z předešlé básně. Nacházíme zde tedy už obraz Valinoru, jak ho známe ze Ztracených příběhů. Představa Earendela částečně splývá s pozdější postavou Eriola, neboť je to cestovatel, který se na své cestě setkává s „duchy neboli elfy“ (Ž73). Blíží se ale už doba, kdy vstoupí do příběhu Eriol sám. Eriolova cesta a jeho setkání s elfy, kteří mu vyprávěli o své historii, vytvořily rámec pro plánované monumentální dílo - cyklus pověstí pro Anglii. Podle Carpenterova životopisu byl prvek cesty mořeplavce, který v neznámé zemi vyslechne různá vyprávění, poplatný knize Pozemský ráj od W. Morrise. Ať byla autorova inspirace jakákoliv, nakonec rámcovou koncepci opustil a v Silmarillionu se už neobjevila.

V létě r. 1916 odjel JRRT jako voják do Francie, kde však dlouho nepobyl. Ke svému velkému štěstí byl hrůz zákopové války zbaven v listopadu, kdy byl kvůli zákopové horečce poslán zpět do Anglie. První část Ztracených příběhů, Pád Gondolinu, popisující útok mocností Zla na jedno z posledních elfských sídel, napsal v Great Haywoodu během rekonvalescence. Nepochybně tragické zážitky z války a smrt několika Tolkienových přátel mají podíl na tom, že jako první vzniká právě hrůzyplný příběh zrady a zkázy bělostného města uprostřed plamenů dračího ohně. Pád Gondolinu je jeden z posledních příběhů ve Ztracených příbězích, takže vidíme, že text nevznikal chronologicky. Pravděpodobně na podzim r. 1917 během pobytu v nemocnici v Hullu vznikl další velký příběh, nejtragičtější z celého cyklu, příběh o Túrinovi, a byl nazván Húrinovy děti. Silně v něm zapůsobila inspirace staroislandskými mýty. Nejzřetelněji se zde odráží boj Sigurda s drakem a rozmlouvání s ním, nacházíme tu příběh s incestním motivem (Túrin si nevědomky vzal vlastní sestru a spáchal sebevraždu.), objevující se v mnoha starých mýtech a příbězích - v Kalevale, Písni o Nibelunzích, v řecké mytologii i jinde. Třetím z velkých příběhů pozdějšího Silmarillionu je legenda o Berenovi a Lúthien. Vznikla někdy během pobytu Tolkienových v Roosu v Yorkshiru. Tolkien ji údajně měl nejraději ze všech svých legend, jistě také proto, že inspirací ke krásné elfské dívce Lúthien mu byla jeho vlastní žena Edith, tančící na jaře v lese s rozpuštěnými tmavými vlasy mezi bolehlavy. (Tento výjev velmi silně evokuje umělecký styl tehdejší doby - Tolkienova obraznost je hlavně v KZP výrazně secesní. Jako mnoho umělců secese i on obdivoval asijské, především japonské umění a je to zřetelné i na jeho vlastních ilustracích; jedním ze silných "výtvarných" inspiračních zdrojů mu jistě byly knihy v překrásné raně secesní až gotizující typografické úpravě W.Morrise, o kterém jsem se již zmiňovala jako o Tolkienově inspirátorovi literárním.)