Nedávno uveřejněný článek "Pán Prstenu nebo jeho otrok?" způsobil větší poprask, než jsem sám čekal. Diskuse se poměrně "vyhrotila" a sklouzla někam trošku mimo. Každopádně do komentářů přidal Arg přepis jednoho velmi zajímavého článku, který zde uveřejňuji nyní. Doufám, že se najde někdo, kdo jej ocení a přijde mu zajímavý. Tento web se sice zaměřuje především na filmové zpracování Pána prstenů, ale nebude tomu tak navždy. Pokud rádi čtete i něco jiného než jen články typu "dějové změny v Návratu krále", mohl by vás zaujmout i text "Tolkien – luddita a technofobie ve Dvou věžích" nebo "V rostoucí temnotě - Skutečný svět potřebuje Někoho, kdo ponese prsten". Rozhodně to neberte jako nějakou náboženskou agitku, k tomu mám daleko :-)  (Belcarnen) 

Posvěcující mýtus J. R. R. Tolkiena.

Rozhovor s Bradleym Birzerem o náboženské symbolice v pozadí Pána prstenů.  
(HILLSDALE, Michigan, 29. srpna 2003; Zenit.org.)

„Spisy i život J. R. R. Tolkiena svědčí o jeho víře, že pravdivý mýtus nám otevírá oči, abychom viděli věci v jejich prapůvodním určení – jaké byly než došlo k Pádu“.

Tohle vyjádření patří Bradleymu Birzerovi, odbornému asistentovi na Hillsdale College, který napsal knihu „J. R. R. Tolkien’s Sanctifying Myth: Understanding Middle-Earth“ (vyšlo u ISI Books). B. Birzer poskytl ZENITu rozhovor, kde sděluje své náhledy o tom, jak Pán prstenů vznikal z křesťanských kořenů, z nichž mu dal Tolkien vyrůst.

Otázka: Jakým způsobem vytváří Tolkienovo katolictví jeho pohled na svět a jeho literaturu?
             Odpověď: Tolkien napsal v jednom dopise z roku 1953 blízkému příteli, že Pán prstenů je nepochybně v zásadní míře náboženským a katolickým dílem; byl takovým zprvu nevědomky, ale při druhém přehlédnutí už vědomě. A Tolkien byl upřímným a praktikujícím katolíkem většinu života. Jeho syn Michael řekl, že katolictví „pronikalo vším jeho myšlením, vším, čemu věřil, i vším ostatní“ (pozn. překl.: jeden z Tolkienových synů byl katolickým knězem).

            Tolkien si svou víru opravdu nenechával pro sebe. Jednou na shromáždění oxfordských profesorů – v době, kdy bylo velmi nepopulární se šířit o své náboženské orientaci – prohlásil, že ačkoli miluje svůj akademický obor, totiž filologii, ke spasení jí není potřeba (pozn. překl.: J. R. R. T. se také podílel na překladu tzv. Jeruzalémské Bible do angličtiny). Ovšem Tolkien býval při vyjadřování své víry o mnoho opatrnější než jeho nejbližší přítel C. S. Lewis.   

            Tolkien byl přesvědčen, že opravdový křešťan má být spíš něco jako umělec, a ne propagandista. Jinak řečeno, Tolkien ve svém akademickém i mythologickém díle dost důrazně hájil, že člověk by měl zapojovat to, čemu T. S. Eliot říkal „moral imagination“. Měl by hledat hodnotnější, nadčasové pravdivé skutečnosti, ale nechávat je zazářit v novém světle.   

            Takový umělec se stává „druhotným stvořitelem“, sám učiněn podle obrazu Boha, Stvořitele. Důležité je, že lidská představa o druhotném stvoření obnáší oslavu Stvoření, a nikdy jeho zesměšnění či zkažení.

Tolkien odmítal myšlenku umění pro umění nebo vymýšlení novot jen kvůli nim samým. Na pravdu, která je samostatná, se tento umělec dokázal díky svému zvláštnímu podarování napojit. Zneužívat daru umělecké dovednosti pro proslavení sebe samého znamená udělat z kouzelné moci vlastní manipulační a ovládající sílu. 

Otázka: Které náboženské symboly v legendách Tolkienovy Středozemě jsou nejdůležitější?

Odpověď: V Pánovi prstenů je několik náboženských symbolů. Já mám nejradší elfský lembas, „chléb na cestu“ či „chléb života“. Z jednoho kusu vyžije jedna osoba celý den. Tolkien napsal, že „nasytil vůli“, a bez něj by ani Frodo ani Sam nedokázali přejít přes Mordor a vylézt na Horu osudu. V Tolkienových očích nebyl žádný dar od Boha větší než skutečné Tělo a Krev Krista. „Stavím před Tebe to nejláskyhodnější na světě: Nejsvětější Svátost“, napsal Tolkien svému synu Michaelovi. „Tady nalezneš dobrodružství, slávu, čest, věrnost a opravdovost všech svých lásek na zemi“.         

Tolkien jednou prodělal svaté vidění při modlitbě před Nejsvětější Svátostí. „Zaznamenal jsem či pomyslel na Boží světlo, a v něm se vznášelo jediné smítko prachu (anebo miliony zrníček, z nichž se má pozornost zaměřila jen na jedno), bíle zářilo díky jedinému paprsku toho světla, které v sobě měly oba“. Tolkien také spatřil svého anděla strážného, a to ne jako prostředníka, nýbrž jako výraz „vlastní Boží péče“ (pozn. překl.: viz Matoušovo evang. kap. 18, verš 10).  

Jsou tu ještě jiné křesťanské symboly. Frodo, Gandalf a Aragorn představují tři různé Kristovy „úřady“ (pozn. překl.: o „úřadech“ Kristových viz J. Heller: Bůh sestupující; vyšlo v nakl. Kalich): kněžský, prorocký a královský. Každá z těchto postav osobně čelí riziku pro dobrou věc; každá je odhodlána položit života za svého bratra. 
            Když Gandalf zápasí s balrogem, nejen že přijímá smrt, ale též vyslovuje jméno svého pána, Tajného ohně. Podle Tolkienova sdělení jednomu příteli Tajný oheň znamená Svatého Ducha.

V Pánovi prstenů se vyskytuje také několik mariánských postav. Myslím, že nejdůležitější je Elbereth, Vala čili archanděl, jíž Sam vzývá, když vbodne elfí meč Žihadlo do Oduly. Jak Tolkien přiznal, Kristova matka mu dala veškeré ponětí, které měl o „kráse majestátní a prosté“.    

Otázka: Jak Tolkien podává společenský a etický pohled na svět pomocí mýtu?
             Odpověď: Protože se Tolkien dotýká nadčasové pravdy, není ani možné, aby nevypovídal o těchto otázkách. Mýtus se, jak Tolkien věřil, dotýká každého jednotlivce na velmi hluboké úrovni. Tím pádem lze mýtus, je-li s ním nakládáno špatně, snadno zneužít, jako například Rochard Wagner (pozn. překl.: ?!) nebo Adolf Hitler. Pravdivý mýtus však čerpal inspiraci z Kristova vtělení, smrti a zmrtvýchvstání. Tolkien napsal ve své akademické eseji „On Fairy-Stories“, že odmítnutí Kristova příběh povede buďto ke smutku nebo k zlobě.  
             Otázka: Ve své knize píšete, že Tolkienův mytický svět je ve skutečnosti pravdivější než ten, o němž si myslíme, že ho vidíme každodenně kolem sebe. Můžete to nějak krátce vysvětlit? 
             Odpověď: Teprve od osvícenství intelektuálové hromadně přešli ke studiu světa hmotného na úkor studia světa duchovního. ale člověk je „to metaxy“, „to mezi“. Je tělem i duchem. Nedbat jednoho na úkor druhého znamená kymácet se na pokraji bludu, a výsledky tohohle falešného materialismu máme všude kolem sebe: gulagy, vyhlazovací tábory a popraviště jsou jejich bezbožnými památníky. Bůh při početí Ježíše nevstoupil do člověka – Bůh se stal tělem. Duše a tělo se staly jedním. Tolkien a Inklingové, v katolické a romantické tradici, o které se opírali, odmítali scientistický pohled na svět. Tolkien věřil, že mýtus nám otevírá oči, abychom viděli věci v jejich prapůvodním určení – jaké byly než došlo k Pádu. Díváme-li se na druhého člověka, měli bychom si ho představit jaký bude v nebi jako plně posvěcěná bytost.

Například Eucharistie je pravdivý mýtus. Nikdy bychom nedokázali vysvětlit, co je transsubstanciace, pomocí moderního materialistického výraziva, ale věříme a vírou víme, že je skutečným, přítomným Kristovým tělem. Zase tu jde o to, že duchovní se spojuje s hmotným a spadají vjedno.        
            Otázka: Jaké doklady pro Tolkienova společenská a politická stanoviska odhalil při přípravě knihy Váš výzkum?
             Odpověď: Tolkien skoro nemluvil o politice pokud se týče politických stran. Je však dost nasnadě, že by se asi cítil nejlépe v tradičním anglickém konzervatismu střihu představovaného Edmundem Burkem.  
            Štítil se ideologií kteréhokoli typu: komunistické, nacistické a fašistické. S výraznou trpkostí se stavěl také vůči liberálům a liberalismu kteréhokoli druhu. Byl zajisté synem své generace a jeho postoje dobře ladí s ostatními římskokatolickými anglickými tradicionalisty. Angličtí katolíci měli sklon k nedůvěře vůči liberálům a liberalismu nejen proto, že byli antiklerikální, ale také proto, že stranili konformismu a centralizovanému státnímu řízení společenských a ekonomických záležitostí.
             Otázka: Proč jste započetl Tolkiena do křesťanské humanistické tradice, reprezentované Thomasem Morem a T. S. Eliotem, Dantem a C. S. Lewisem?  
             Odpověď: Křesťanský humanismus prosazuje kontinuitu tradic: řecké v římské, židovské v křesťanské a syntézu jich všech v kultuře středověku. Pravý křesťan má, z tohoto zorného úhlu, vhled nejen do Písma a tradice, ale rozumí i „velikánům“ západní civilizace, Platónovi, Aristotelovi, Ciceronovi atd. Křesťanský humanismus se nejednou probouzel jako velká síla v nejbouřlivějších údobích života církve: za renesance a reformace, stejně jako ve dvacátém století při vzestupu ideologií pravice a levice. Tolkien se cítil zcela cizí dvacátému století a jeho režimům hrůzy, hromadným genocidám a zahlcujícím konformistickým technologiím a průmyslovým odvětvím. Tolkien, coby augustinovský křesťanský humanista, věřil v posvátnost a jedinečnost všeho živého. Každý člověk, jak to nejlépe vyjadřuje rozhovor Gandalfa s Frodem o Glumovi, se rodí do určité doby a na určitém místě. Rodí se kvůli něčemu. Aristotelés napsal, že „příroda nečiní nic zbytečně“. Všechno má nějaký cíl. Sv. Tomáš Aristotelovu myšlenku dovršil: „Milost přivádí [dílo] přírody k dokonalosti“ (pozn. překl.: do citátů jsem poněkud zasáhl). Ve Stvoření má, jak z toho plyne, každá osoba svou úlohu, daný časový úsek a daný talent. Může se rozhodnout, že bude bojovat na Boží straně a na straně společného dobra, může svými dary sloužit vlastnímu lakomství anebo se o ně nestarat. Tolkienova středozemská mytologie, silně nabitá křesťanským humanismem, tvrdí, že žijeme jako část souvislého celku a že každá bytost a doba a událost je životně důležitá pro tento celek, pro Stvoření. Když si Frodo stěžuje na život ve zlém, tíživém čase, Gandalf mu dává odpověď: „Já taky [...] a každý, kdo se takového času dožije. Ale my o tom nerozhodujeme. Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán“.
(přeložil Filip Horáček, filiphoracek@volny.cz; překlad neprošel jazykovou ani jinou úpravou.)