J. R. R. Tolkien čili změna mentality
Napsal Boris Cvek
Tento text byl převzat ze čtvrtého čisla literárního časopisu
Téma, které má tentokráte podtitul Tolkienův život a dílo. Dalši články naleznete
přímo na domovské adrese http://www.gasbag.wz.cz/tema/
Knihy J. R. R. Tolkiena patří dnes k nejčtenějším, obracejí se k nim
všechny možné skupiny lidstva a filmy natočené na jejich náměty viděl dost možná
skoro každý, kdo chodí do kina. Jako svědek a účastník několika velice zajímavých
debat o Tolkienovi nad voňavým pivem mohu jen potvrdit, že zájem, který u lidí
vyvolává, je něčím fascinujícím. Přečetli jej (a třeba několikrát) i ti, kteří
jinak nic nečtou – a milují ho i ti, kteří jsou opravdu sečtělí a potrpí si
na náročnou literaturu. Chtěl bych si v tomto článku položit otázku, proč
je tomu tak.
Mám za to, že hlavní důvod Tolkienovy popularity tkví v jeho veliké
odlišnosti od tradice, která se v populární, širokým vrstvám určené beletrii,
beletrii čtivé, ustálila v minulém století. Čtivost samozřejmě
pro hlubší dojem, pro opravdové zaujetí a pro dlouhodobé přežití díla není dostačující
ani určující. Na druhé straně lidé jako Alexandre Dumas st., Jules Verne nebo
Karl May se hluboce vryli do srdcí mnoha generacím čtenářů a přinesli jim zážitek
více než nevšední, zážitek často opravdu umělecký a obsažný,
myšlenkově bohatý. Z jejich příběhů se staly jakési moderní pohádky, pro
něž se dovedou nadchnout sice převážně jen děti, ale jež nám zároveň stále zprostředkovávají
ten úhel pohledu na svět, který se nám stal niterně blízký a vlastní. Ačkoli
tedy víme, že žádný kapitán Nemo nikdy neexistoval, připadá nám přece jen fascinující
jeho podmořská říše, jeho inženýrské schopnosti a jeho individuální vzpoura
proti špatnosti a zlu. Podobně zjištění, že Karl May o amerických Indiánech
prakticky nic nevěděl a že si poněkud příliš evropské přátelství mezi Vinnetouem
a Old Shatterhandem vymyslel, nic neubírá na síle tohoto příběhu a na naší emocionální
angažovanosti v něm.
Pokud jde o čtivost těchto autorů (a mohli bychom také jmenovat Marka
Twaina, Waltera Scotta, Henryka Sienkiewicze, Rudyarda Kiplinga nebo Jacka Londona),
spočívá podle mého názoru nikoli v tom, že dokáží zajímavě
psát nebo prodat nějaké již předem velmi atraktivní příběhy, ale že vytvářejí
neschematickou (i když zajisté vždy idealizovanou), živou, konkrétní představu
toho, co bych rád obecně nazval slovem ušlechtilost. Z hlediska
umění, jež chce být autentickým svědectvím o životě, je takové příjemné opájení
se iluzemi asi málo přijatelné a velice chudé, tedy spíše jen zábavné – tato
zábava, jak už jsem řekl, však nemizí beze stopy, naopak právě ona do nás velkou
měrou formuje naši identitu na celý život. Za prostým faktem, že zmínění autoři
a zmíněný druh beletrie je dnešními dětmi téměř naprosto ignorován, že není
atraktivní ani pro dospívající a pro čerstvě dospělé, se tedy skrývá velice
závažná otázka.
Shrnout do několika vět to, co je všem společné a co dost možná v dnešní
době už citelně zastarává , není jednoduchý úkol a vždy bude vyžadovat značnou
dávku velkorysosti. Spisovatel Mika Waltari ve své geniální knize Egypťan
Sinuhet (Vyšehrad Praha 1969) to však – domnívám se – činí místo mne: „Neboť
já, Sinuhet, jsem člověk, a jako člověk jsem žil v každém člověku, jenž
byl přede mnou, a jako člověk budu žít v každém člověku, jenž přijde po
mně. Budu žít v jeho starosti i radosti, v jeho zármutku i strachu
– budu žít v jeho dobrotě i špatnosti, ve spravedlnosti i v křivdě,
v slabosti i síle. Jako člověk budu věčně žít v člověku – a proto
netoužím po obětech u svého hrobu, ani po nesmrtelnosti svého jména.“ Člověk
je tu středem všeho, v sobě nachází ten či onen smysl života, není posazen
do kontextu vesmíru, věčnosti a pravdy; jeho usilování je sice dobře pochopitelné
zevnitř, z lidského pohledu, ale také nic jiného než toto uvnitř
jako reálný pramen smyslu života pro něj neexistuje. Mystika, kterou Waltari
explicitně vyjadřuje a která leží v základu dost možná každého romantismu
(a zřejmě ji snadno najdeme také u romantismu katolického, u Mickiewicze, raného
Huga nebo u Chateaubrianda), se postupně vyčerpává. Vznikla někdy před dvěma
stoletími jako reakce na barokní a osvícenskou vizi člověka zakořeněného ve
veškerenstvu a dnes dospívá zřejmě do stádia, ve kterém už nedovede obohacovat
a potřebuje korekci. Lidský duch se, jako už tolikrát, vydává prostě jiným směrem.
Nevrací se ovšem ani k baroku ani k osvícenství... návraty
jsou přece vždy jenom zdánlivé. Pohled zpět představuje důležitou inspiraci
pro každý nový směr, ale zároveň je to, co bylo, příliš jiné,
příliš svébytné (a čím hlubší a inspirativnější, tím svébytnější). Tolkienovy
knihy a vůbec celá obrovská vlna oné takzvané fantasy literatury
(v níž stejně jako ve velkém množství někdejší „dobrodružné“ literatury
převažuje brak nad kvalitou) se ovšem inspiruje o hodně starší mentalitou,
než je baroko nebo osvícenství. Zvláštní bytosti těchto příběhů nejsou objevovány
na odvážných cestách do Afriky, do podmořských hlubin nebo do vesmíru, ba ani
do historie – nejsou čímsi novým, co stojí před člověkem, který
je zdroj smyslu svého bytí, ale jsou oproti němu v zásadním smyslu původnější,
sdělují mu, tradují mu smysl, který všechny přesahuje a do nějž je i všechno
lidstvo osudově vpleteno. V tomto ohledu připomínají staré kmenové ságy
a církevní legendy, což platí především o Tolkienově gigantickém
projektu, o jeho nové fiktivní mytologii, která je čtivá ve
stejném smyslu jako Verne či May. Sděluje nám totiž svou idealizovanou, podmanivou
verzi ušlechtilosti, a v tom je její hlavní síla. Zkusme ji však srovnat
s podobně velkým a působivým projektem ze starší dobrodružné literatury,
tedy např. s Dumasovými Paměťmi lékařovými (tento románový
cyklus považuji jistě za vyspělejší a též za atraktivnější pro dospělého čtenáře,
než jsou Tři mušketýři nebo Hugův Chrám Matky Boží
v Paříži).
Dumas je pozemský, líčí s líbivým a konzervativním romantismem pád
monarchie během Francouzské revoluce. Omezuje se na dějiny a hlavně na několik
osobních příběhů, jež se odehrávají v kulisách velkých dějinných událostí.
Je mistr v lehkosti i v jiskrnosti, dokáže zdůraznit to lidské, přirozené,
krásné. Ale celkem zřetelně vede naše sympatie, rozlišuje jasně dobro a zlo
a přimlouvá se za starý svět monarchie. Těžko by se tedy dalo říci, že Tolkien
ve srovnání s Dumasem mnohem více akcentuje polaritu dobra a zla nebo že
by snad byl v tomto ohledu víc schematický. I když základní zabarvení obou
děl je naprosto odlišné, nesvědčí to o jejich fundamentální jinakosti žádným
způsobem. Dumas byl člověk lehkomyslný, mondénní, byl jižansky profilovaný milovník
života, v tom všem se lišil od seversky meditativního vědce Tolkiena. Už
v Pánu prstenů velice zřetelně cítíme, že příbeh, o němž
Tolkien vypráví, není jen nějakou jednotlivou událostí v běhu světa, není
pouze osobním dobrodružstvím, kterému dávají smysl ti, co ho prožívají. Prsten,
jenž vlastní Frodo Pytlík, je plný historie a sil, které přesahují jednotlivce
i s jeho konkrétní vržeností. Tolkienovy bytosti jsou součástí velikého
dramatu, které objímá veškerenstvo a o němž se dozvídáme jen velice postupně.
Dějiny jsou jen dějinami tohoto dramatu, které ovšem probíhá na paralelní úrovni
i v lidských srdcí. Je to souboj mezi dobrem a zlem, avšak nikoli v ideologickém
smyslu (nelze jej chápat ani žádným alegorickým způsobem, aniž bychom ho zúžili
a připravili o jeho jedinečnost). Zlo je pojato jako moc, jako
sebeprosazení na úkor jiných, jako porušení prvotní harmonie kosmu. Dobro je
tedy cosi původnějšího. Tolkien to velice působivě ozřejmil v propracovaném
mytologickém systému, který lze najít v jeho knize Silmarillion
(Mladá fronta Praha 1992) a v němž jsou obsaženy dějiny kosmu od jeho počátku
po hranici, na níž začíná děj Pána prstenů.
Christopher
Tolkien, syn spisovatelův, v předmluvě k tomuto dílu poukazuje na
to, že zamýšleným účinkem vyprávění je vyvolat věrnou iluzi prastarých bájeslovných
tradic: „Otec pojímal navíc Silmarillion jako kompilaci, shrnující
vyprávění, složené dlouho po po událostech z velmi rozličných pramenů (básní,
letopisů a ústních pověstí), které přežily ve věkovité tradici... Například
ve Valaquentě musíme předpokládat, že sice obsahuje mnohé, co
pochází z nejranějších dnů Eldar ve Valinoru, ale byla v pozdějších
dobách přepracována; tak se vysvětlí její stálé posuny v čase a nazírání,
to, že se božské mocnosti v jednu chvíli zdají ve světě přítomné a činné,
a vzápětí vzdálené jako zaniklý řád známý jen ze vzpomínek.“ Proč je důležitá
tato iluze, která prostupuje i Pána prstenů? Jistěže se po nás nechce, abychom
tomu, co Tolkien píše, uvěřili, abychom byli přesvědčeni, že tomu tak bylo.
Avšak právě proto, že nemusíme ničemu věřit, ale že můžeme prožívat
vkořenění člověka do kosmického dramatu, je asi to, co lidi na Tolkienovi tolik
přitahuje.
Tato změna mentality nepředstavuje nutně radikální zavržení toho, co
bylo předtím, není příklonem ke konzervativním tendencím brát doslovně a rigorózně
staré náboženské či nacionální texty. Spíše svědčí o pominutí strachu
z takového prožívání světa, které by kdysi bylo označeno šmahem za nevědecké
a naivní. Je dost možné, že ti, kdo ve svém dětství a v dospívání
budou číst místo klasiků dobrodružné literatury Tolkiena a fantasy, získají
značně jiný pohled na svět, než má většina dnešních dospělých lidí. Bude to
pohled, který bych rád charakterizoval dvěma hodnotami. Předně zhruba dvě století
stará víra v mikrokosmos našich jednotlivých životů bude zřejmě stále víc
vystavovaná otázkám makrokosmického rozměru a potřebě hledat smysl života v příběhu
veškerenstva, ne v příběhu jednotlivce. Tím se ale ihned otevře horizont
bezmoci jednotlivce, ba lidstva vůbec. Ne bezmoci technické
nebo bezmoci vůči osudu, nýbrž bezmoci, jak o ní hovoří Tolkienovo dílo: každá
bytost je tváří v tvář tomu, co jsem nazval makrokosmem, slabá a bezbranná,
její úsilí, které může mít sebevětší smysl uvnitř jeho řádu, zůstává vždy partikulární.
Představy, které se zrodily v nitru a které jsou svědectvím mikrokosmu,
chtějí u Tolkiena vyjít ven a porozumět člověku zvenku. Myslím, že je to přirozená
reakce na dobrodružný romantismus a že je velice zajímavé sledovat její další
směřování, její vývoj i její vliv na sebepochopení jejích čtenářů.
Tento text byl převzat ze
čtvrtého čisla literárního časopisu Téma, které má tentokráte podtitul Tolkienův
život a dílo. Dalši články naleznete přímo na domovské adrese http://www.gasbag.wz.cz/tema/