Nový stín - překlad první kapitoly nikdy nedokončeného pokračování Pána Prstenů odehrávajícího se zhruba 100 let po Sauronově pádu
Napsal: Laeg Mortemir dne 24.3. 2003, e-mail: filipesb@quick.cz


J. R. R. Tolkien:
Nový stín


Překlad Laeg Mortemir

Tento příběh začíná za dnů Eldariona, syna Elessara, o kterém má toho historie tolik, co říci. Sto pět let uběhlo od pádu Temné věže. Avšak většina obyvatel Gondoru věnovala příběhům toho času už jen pramalou pozornost, ač ještě bylo těch několik živých, kteří si mohli pamatovat válku o Prsten jako stín na jejich ranném dětství. Jeden z nich byl starý Borlas z Per-arduinu. Právě on byl mladší syn Beregonda, prvního kapitána stráže prince Faramira, který přesídlil z Města do Emyn Arnenu. 

"Hluboko jsou zalezlé kořeny Zla," řekl Borlas, "a černá míza je v nich silná. Ten strom nikdy neuschne. Nechej muže bojovat tak často, jak jen mohou, a udeří to dřív, než se stačíš otočit. Ba i při Svátku Bojování by měla být sekera pověšená na zdi !" 
"Díš moudrá slova," řekl Saelon. "soudím tak podle melancholie ve tvém hlasu. Ale co je to všechno všude kolem? Na muže tvého věku jsi velice rozumný a navíc vidíš daleko do kraje. Kde jsi našel místo, kde roste ten temný strom? Snad ne ve tvé vlastní zahradě?" 
Borlas vzhlédl. Jak uviděl Saelona, napadlo ho náhle, jestli je tenhle mladík, obvykle živý a často i napolovic uštěpačný, si toho myslí víc, než kolik se mu toho jeví ve tváři. Borlas sice nezamýšlel otevřít mu své srdce, ale se svým kamenem na mysli mluvil spíše sám k sobě, než ke svému společníkovi. Saelon mu nevrátil jeho letmý pohled. Zlehka si pobroukával, zatímco si nožem vyráběl vrbovou píšťalku.

Dva muži seděli ve stínu blízko příkrého východního břehu Anduiny, která tekla sotva stopu od kopců Arnenu. Byli v Borlasově zahradě a jeho malý čedičový dům bylo možno zahlédnout skrz stromy nad nimi, na západním úbočí kopce. Borlas se nejdřív díval na na řeku a na stromy v jejich červnovém listí, a pak na vzdálené věže města pod žárem pozdního odpoledne. 
"Ne, ne v mé zahradě," řekl zamyšlen. 
"Proč jsi potom tak ustaraný?" zeptal se Saelon. "jestli má muž poctivou zahradu se silnými zdmi, pak si tam on, jako kdokoli jiný, může panovat tak, jak je mu libo a pro své vlastní potěšení,“pozastavil se. "tak dlouho, jak v sobě dokáže udržet sílu života." dodal. "a když pak selže, proč se by se dál namáhal? Stejně bude muset svou zahradu jednou nechat ostatním, a oni se budou muset sami podívat po pleveli." 
Borlas vzdychl, ale neodpověděl. Saelon pokračoval: "Ale jsou samozřejmě někteří, co nebudou spokojeni, a ke konci svého života budou stále svá srdce obtěžovat sousedy, Městem, královstvím, a celým širým světem. Ty jsi jedním z nich, pane Borlasi, a vůbec jsi byl takový, vím to od té doby, co jste mne ještě jako chlapce chytil ve svém sadu. Dokonce ani pak jsi nebyl spokojen s tím, že bys mne nechal o samotě: odradil mne od zkoušení pevnosti tvého plotu. Ne. Byl jsi zarmoucený a hledal jsi, jak mne napravit. Vzal jsti mě tenkrát do tvého domu a mluvil se mnou. Pamatuji si to dobře."Skřetí práce," řekl jste mnohokrát. 'krást ovoce, dobře, předpokládám, že není nic horšího, když chlapci kradou, protože mají hlad, protože se o to jejich otcové příliš nestarají. Ale trhat nezralá jablka, rozbít je nebo odhodit! To je Skřetí práce. Jak jak jste přišli na takovou věc, mladíci?' Pche! Skřetí práce! Byl jsem tenkrát příliš rozzlobený, pane Borlasi, a příliš pyšný, než abych odpověděl, ač to bylo v mém srdci. Říct vám dětskými slovy: "kdyby bylo špatné krást jablko na jídlo, pak je špatné je krást i na hraní. Ale ne horší. Nemluv se mnou o Skřetí práci, nebo ti můžu nějakou ukázat!" 
A to byla chyba, pane Borlasi. Samozřejmě, že jsem již slyšel historky o skřetech a jejich práci, ale do té doby mne to nezajímalo. Změnil jsi můj pohled na ně. Já jsem teď sice vyrostl z titěrných krádeží ( a to se o mne můj otec staral ), ale nezapomenul jsem na skřety. Začal jsem cítit nenávist a myslet na sladkost pomsty. Hráli jsme si na skřety, já a moji přátelé, a někdy jsem si dokonce myslel: 'Možná bych mohl říct naší partě, abychom šli pokácet ty jeho stromy. Pak si třeba bude myslet, že se skřeti doopravdy vrátili.' ale to bylo dávno," Saelon skončil úsměvem. 


Borlas byl překvapen. On teď důvěru přijímal, nedával ji. V hlasu toho mladého muže bylo cosi znepokojivého. Něco, co ho donutilo ptát se, jak hluboké jsou v něm kořeny Zla. Ano, dokonce i srdci Saelona, přítele jeho vlastního syna, a mladíka, který mu v posledních několika letech dal tolik laskavosti a soucitu v Borlasově osamělosti. Rozhodl se však neříkat nic, co si o něm myslí.
"Běda !!" řekl, "my všichni děláme chyby. Já nehlásám moudrost, mladíku, možná jen tu, kterou jsem nasbíral z uplynulých let. Jedna z nich je - a je to smutná pravda - že ten, který to myslí dobře, může více ublížt, než ten, který nechá věci být. Lituji nyní toho, co jsem řekl, jestli to v tobě vzbudilo nenávist. Ač já si nemyslím, že to bylo nepatřičné. Přesto to však bylo správné. Jistě, ale dokonce i chlapec musí rozumět tomu, že ovoce je ovoce, a zničit ho nezralé je ještě horší, než oloupit muže, který se o ně stará. Ti, kteří tak činí, spojí své síly a všechno je to špatně. A toto byla cesta skřetů." 
"A je to také cesta mužů?," řekl Saelon. "Ne! A to nemyslím jen divochy, nebo ty, kteří 'vyrostli pod stínem', jak se říká. Já mám na mysli všechny muže. Já bych už teď také netrhal nezralé ovoce, ale jen proto, že nevím, co se zelenými jablky. Ne pro vaše vysoké důvody, pane Borlasi. Navíc, myslím si, že vaše důvody jsou stejně zkažené, jako to jablko, co jste nechal až příliš dlouho ve skladě. Pro stromy jsou všichni lidé skřeti. Myslíte si, že snad muži přemýšlí nad životem toho stromu, který se chystají pokácet? A proč to vůbe dělají? Aby mohli místo po něm zušlechtit, použít jeho tělo jak dřevo nebo jak palivo, nebo pouze aby měli lepší výhled! Kdyby byly stromy soudcové, byli by u nich muži výš, než skřeti, nebo jen výš, než ničení a nemoci? A co je ještě lepší, mohly by se zeptat, jestli se lidé chtějí dát zničit a živit se temnými šťávami!"
" Muž," řekl Borlas, "který stráží strom před zničením nebo před jinými nebezpečími, nejedná jako skřet nebo darebák. 
Jestli jeho ovoce jí, nezraňuje jej. Strom má ovoce dost, více než potřebuje on sám na zachování svého druhu." 
"Nech ovoce jíst, nebo si s ním hrát," řekl Saelon. "ale já jsem mluvil o zabíjení: sekání a pálení; a kteří opravdoví lidé dělají stromům takové věci? Ty jsi to nedělal. Mluvil jsi o tom, co by si mohly myslet stromy. Ale stromy nejsou soudcové. 
Muži jsou děti Eruovy. Co si myslím o jednom z nich, už znáte. Zlo světa nebylo zpočátku ve Velké Armádě, ale spojilo se s Melkorem. Lidé nepřišli už s tímto zlem v sobě; přišli později jako nový rod řízený Erem, Jedním, a proto jsou nazýváni Jeho dětmi, a všechno, co bylo na Začátku, měli pro jejich vlastní dobro, měli právo na to, aby to užívali dobře, bez pýchy nebo svévole, ale s úctou. Jestli cítí dítě chlad zimy, stromy nejsou špatné, jestliže jsou ochotny vzdát se svého dřeva na zahřátí toho dítěte. Ale dítě nesmí zničit strom žertem nebo ze záště, vytrhnout mu kůru nebo rozbít jeho větve. A dobrý hospodář použije nejdřív dříví uschlé nebo starý strom a nezničí mladý a nenechá ho hnít pro nic lepšího, než je hraní se sekerou. 
"Ale to je to, co jsem řekl. Kořeny zla jsou zalezlé hluboko, a z dáli k nám jde jed. Pracuje v nás tak, aby mnoho lidí dělalo tyto věci - a stali se pak sluhy Melkora. Ale skřeti dělali tyto věci odjakživa; škodili s potěšením všem věcem, které mohly trpět, a nechaly se jen kvůli nedostatku síly, ne opatrnosti nebo milosrdenstva. Ale mluvili jsme o tom už dlost dlouho." 
"Proč!?," řekl Saelon, "vždyť jsme stěží začali. To nebylo tvým sadem, ani tvými jablky, ani mnou, jak sis myslel, když jsi mluvil o znovuvstání Temného stromu. To, co jste si myslel, pane Borlasi, mohu pouze hádat. Mám oči a uši, pane."
Jeho hlas klesl a byl sotva slyšet mezi šustěním listí, když slunce klesalo vzadu za Mindolluinou. "Slyšel jsi jméno...," řekl téměř bezhlasně, " Herumor?" Borlas na něj podíval s úžasem a obavou. Jeho ústa se zahýbala chvějícími se pohyby řeči, ale žádný zvuk nevyšel. 
"Vidím, že slyšel," řekl Saelon. "a asi si říkáš, kde jsem to slyšel já. Ale nejsi rozhodně více užaslý než já, jak jsi toto jméno slyšel ty, pane. Jak říkám, já mám dobré oči a uši, ale tvé jsou již zastřené, i když je denně užíváš. A tato věc musí být tajena tak, jak jen to může vychytralost vymyslet." 
"Čí vychytralost?" řekl Borlas, náhle a divoce. Jeho oči byly matné, ale planuly hněvem. 
„Slyšel jsem to jen z pouličních hovorů, samozřejmě," odpověděl nevzrušeně. "Ještě jich není mnoho, aby poštvali všechny lidi proti Gondoru, ale je jich čím dál víc. Ne všechno však bylo naplněno od doby, co zemřel velký král a lidé se již tolik neobávají." 
"Jen jsem tak hádal," řekl Borlas, "Mrzne mi vřelost léta v srdci. Pro muže může mít zahrada silné zdi, Saelone, a ještě tam nenalezne žádný mír či naplnění. Ale jsou takoví nepřátelé, které zdi venku neudrží; konec konců, něčí zahrada je jen část celého království. Jsou to zdi samotného království, které musí doopravdy bránit. Ale co je to za šepot? Co by chtěli?!" vykřikl s rukou na Saelonově koleni. Ale řekni mi," promluvil pomalu, "Jsi jeden z těch, kteří tu řeč poslouchají?"
na tváři mladého muže se zatřásl cizí úsměv. “Nejlepší obrana je útok," odpověděl, "jak nám říkali kapitáni; ale když to udělají obě strany, střetnou se v bitvě. A tak to taky udělám. Neodpovím vám, pane Borlasi, do té doby, než mi řeknete vy: jste jeden z těch, kteří poslouchali, nebo ne?"
"Jak si to můžeš myslet?" vykřikl Borlas.
"A jak si to můžete myslet vy?" zeptal se Saelon. 
"Ale já si to nemyslím." řekl opět Borlas, "Copak ti má slova nedala odpověď?" 
"Já se tě zeptám dřív, než ti budu odpovídat," řekl Saelon a díval se na něj tak, jako by na něm něco hledal.
"Jak jsi ty, který sedíš zde v Emyn Arnenu a jen zřídka jdeš do města - jak jsi slyšel šepots toho jména?" Borlas shlédl na zem, ruce sevřené mezi koleny. Chvíli neodpovídal. Nakonec však zase vzhlédl; jeho tvář ztvrdla a oči byly více obezřetné. 
"Neodpovím ti, Saelone," řekl. "Ne, dokud se tě nezeptám ještě na něco jiného." 
"Na co? Na skřety? Nebo na to, jak jsem mluvil o utrpení stromů v rukou lidí? Pane Borlasi, soudit mužské srdce podle jeho slov není moudré. Jsem možná drzý, ale určitě je to lepší, než pouhá ozvěna vaší řeči. Tak, který teď odpoví první?" 
"Mladší má být zdvořilý ke starému," řekl Borlas; "a navíc se mezi lidmi počítá ke znakům rovnosti, když odpoví ten, který byl tázán první." 
Saelon se usmál. "Velmi dobře," řekl. "Nech mne to říci: první otázka, na kterou jsi se zeptal a zůstala nezodpovězena, byla, co to bylo za řeč, kterou někteří lidé vedou? Lze vůbec najít v minulosti všeho věku a tradice nějakou odpověď? Já jsem ještě mladý a nezkušený. Avšak, jestliže si to opravdu přejete vědět, možná jsem mohl ty věci šeptat tak, abyste tomu rozuměl." Vstal. 
Slunce se zastavilo nad horami; stíny se prohloubily. Západní zeď Borlasova domu ve svahu kopce zežloutla v odlesku slunce, ale řeka pod ní byla stále temná. Podíval se na oblohu a pak sešel dolů k Anduině. 
„Ještě je přece večer krásný," řekl, "ale vítr teď fouká na východ. Měsíc dnes zakryjí oblaka."
"Ano," řekl Borlas a chvěl se jako zmrzlý vzduch, "Pokud tím jen nemíníš varovat starého dědka, aby zůstal doma a neuhnal si bolest v kostech." zvedl se, obrátil se na cestu směrem ke svému domu a myslel si, že mladík již nechce říci nic jiného; ale Saelon k němu přiběhl a položil mu ruku na rameno. 
"Oblečte si na večer raději něco teplejšího," řekl, "Pokud si přejete dozvědět se více a jestliže pro to chcete něco udělat, přijďte za mnou na cestu dnes večer. Setkám se s vámi u východní brány vzadu za vaším domem; nebo tamtudy přinejmenším projdu, jakmile se úplně setmí, a vy můžete přijít. Či ne; samozřejmě jak budete chtít. Budu černě oděn a každý, kdo půjde se mnou musí být oblečen podobně. A teď již nashledanou, pane Borlasi! Rozhodněte se tedy, dokud Sluce svítí." Saelon se s úklonou otočil, odcházeje stezkou, která lemovala okraj příkrého břehu, a šla pryč na sever k domu jeho otce. Již zmizel za ohybem, avšak v Borlasových uších stále ještě zněla jeho poslední slova. 
Po nějaké době, co Saelon odešel, tam Borlas pořád stál, zakrýval si oči a vraštil obočí, opřen o chladnou kůru stromu vedle cesty. Jak tak stál, pokoušel se nazpátek ve své mysli objevit, jak tato podivná a znepokojivá konverzace začala. Co bude dělat po soumraku, ještě nerozhodl. Už od jara neměl dobrou náladu, ačkoli to bylo ještě celkem dobré v jeho věku. Ten jej však zatěžoval méně, než jeho osamělost. Od doby, co jeho syn Berelach opět v dubnu odplul na Lodích a nyní žil skoro u Pelargiru, jeho povinností bylo....
Saelon to bedlivě poslouchal, kdykoli byl doma. Přinášel pak svému dávnému příteli zprávy z celého velkého království. Nebo starému otci jeho přítele; pro Berelacha to byl svého času věrný společník, ačkoli to vypadalo, že se v poslední době skoro nevidí. 
"Ano, to bylo ono," řekl si Borlas pro sebe. " 'Mluvil jsem se Saelonem v Pelargiru,' citoval mi Berelacha. Byl tam nějaký menší neklid, tam dole v Ethiru: několik námořníků zmizelo, a také se ztratila malá loď Loďstva. Nic důležitého, samozřejmě, podle Berelacha. 
'Mír dělá věci přehlédnutelné,' říkalo se vždycky, možná ti námořníci odjeli za nějakým vlastním záměrem. předpokládám, že měli přátele v jedom ze západních přístavů, a možná, že se - bez povolení a bez lodivoda - vydali na plavbu a utonuli. Poznali však pravdu. Bohužel, tyto dny dostáváme příliš málo skutečných a schopných námořníků. Ale přinejmenším, všichni přece vědí, že západní pobřeží nejsou pro nezkušené bezpečná. To bylo vše. Mluvil jsem o tom se Saelonem, a ptal jsem se, jestli neslyšel něco i o dálném jihu.
'Ano,' řekl,' slyšel jsem. Ale jen málo lidí bylo spokojeno s oficiálním pohledem. Ti námořníci nebyli nezkušení; vždyť to byli synové rybářů. A navíc mimo pobřeží nebyly žádné bouře.' " 
Jak to Saelon řekl, náhle si Borlas vzpomněl na další zvěsti, zvěsti, o kterých mluvil Othrondir. To byl on, kdo mluvil o moru. A pak začala jedna polovina Borlase přemýšlet o Temném stromě. Otevřel oči a laskal kmen stromu, o který se opíral; vzhlédnul k jeho šedivým listům proti proti blednoucímu nebi. Hvězda se zaleskla skrz větve. Zlehka znovu promluvil, jako kdyby ke stromu. 
"Dobře, co se má tedy stát? Saelon o tom jistě něco ví. Ale je to opravdu tak jisté? V jeho slovech zněl výsměch a pohrdání lidským životem. A ani neodpověděl na otázku přímo. Černé oblečení! A ještě - proč mne zval, abych šel s ním? Copak si myslí, že podvede starého Borlase! Zbytečné. Je zbytečné to zkoušet: žádný by nedoufal, že si nakloní muže, který si pamatoval Zlo starých časů, ač jsou již jakkoli dávné. Zbytečné, jestli by chtěl uspět: starý Borlas už nebude nástroj nějaké cizí ruky. Saelon se mohl pokoušet hrát si na vyzvědače, zjišťovat lži o tom šepotu. Čerň by mohla být jeho přestrojením a pomoct mu, aby se schoval do tmy. Ale zas, co bych mohl dělat, abych z něj dostal nějaké to tajemství nebo nebezpečné poselství? Zřejmě bude lépe, když mu nebudu překážet v cestě. " na Borlasovo srdce sáhla chladná myšlenka. Nepřekážet mu v cestě? Mohl by být nalákán na nějaké místo, kde by mohl zmizet jako Námořníci! 
Navíc, pozvání dostal Borlas až po tom, co se Saelon dozvěděl, že už ví o šepotu a dokonce slyšel Jméno. A vyhlásil mu nepřátelství. K tomuto Borlas došel; věděl, že již brzy přijde Saelon. Byl výzvou, a on ji přijal. Plácl dlaní do stromu. 
"Já už dávno nejsem dětinský," řekl; "ale smrt není daleko a můžu tak ztratit ještě mnoho let, když si to nechám protéct mezi prsty." narovnal se, zvedl hlavu a odešel nahoru po cestě, pomalu, ale pevně. Když překračoval práh, hlavou mu prolétla myšlenka. 
"Možná jsem byl smrti ušetřen právě proto: Někdo musí ještě žít, s pevnou myslí, který pamatuje, co bylo před Velkým mírem. Vůně má dlouhou paměť. Pořád ještě cítím ten zápach starého Zla a vím to právě kvůli tomu.“
Dveře pod krytým vchodem byly otevřené; ale dům vzadu byl ve tmě. Nebylo slyšet žádný z těch obvyklých zvuků večera, jen ticho, hrobové ticho. Vešel, přemýšleje nad tím. Zvolal, ale nikdo neodpověděl. Zastavil se v úzké chodbě, která procházela celým domem, a zdálo se, jako by byl zabalen do černého papíru. Nezůstal tam ani záblesk soumraku. Náhle to ucítil, nebo se to tak alespoň zdálo, ač to přišlo takřka zevnitř celého okolního vnějška: cítil staré Zlo a věděl, kvůli čemu to bylo.

Laeg Mortemir - Filip Burian filipesb@quick.cz

Pozn. Belcarnen: nejedná se o žert; Tolkien skutečně začal psát pokračování a to hned několikrát, ale nikdy se nedostal příliš daleko. Úryvky z jeho pokusů jsou spolu s komentářem uveřejněny např. v History of Middle-Earth: The Peoples of Middle-Earth (str. 409 - 421).



..:: Článek na webu: http://www.jcsoft.cz/fantasy/viewnews.asp?id=409 ::..

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tento text byl převzat 23.11.2024 12:18:04 z webu Film Pán Prstenů - http://lotr.jcsoft.cz/
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------