Povídka do soutěže - Finjos, Příběh Faramirova panoše
Napsal: Íriel dne 22.12. 2002, e-mail: ttt_povidka@jcsoft.cz


Finjos

Příběh Faramirova panoše

Faramir neklidně přecházel po místnosti. Na panoše, stojícího u dveří, téměř zapomněl. Finjos už si zvykl, jeho pán měl takové záchvaty od té doby, co pán Boromir odjel na sever hledat tajemnou Imladris, o níž se Faramirovi i jeho bratru zdálo. Byl u toho, když stáli před Denethorem a svěřovali mu svůj sen, plný hádanek a podivných slov. Správce byl toho názoru, že může být velice důležitý pro budoucnost Gondoru, jinak by se určitě nerozhodl poslat jednoho ze svých synů do Imladris pro vysvětlení. Ale ať by to bylo sebedůležitější, nikdy by tam neposlal svého staršího syna, Boromira, kterého nade vše miloval. To Boromir si to vyžádal. Odůvodnil to:
„Cesta je příliš nebezpečná – byl bych velice nerad, kdyby se mému bratru něco stalo. A on ti zde může být velkou pomocí, otče.“
Prosadil si svou vůli – jako obvykle. Ale Faramir vypadal, že zná ještě nějaký jiný důvod, který Boromir otci neřekl. Jen on věděl, proč vlastně Boromir jel. Jen on věděl, co zažil jeho bratr před lety na své dávné cestě na sever. A vzpomněl si, že v bratrově vyprávění byla Imladris dosti důležitá …
Měl svého bratra velmi rád; víc než leckteří tušili. Nebylo divu, že měl o něj starost, vždyť byl pryč už nejméně šest měsíců! I když někteří říkali, že takovému udatnému bojovníkovi se nemůže nic stát, bálo se o něj celé město, a pán Denethor a Faramir nejvíce ze všech …
„Odpusť, Finjosi, už půjdu.“ Faramir se probral a vlídně pohlédl na panoše. „Počkej na mne u stájí a dohlédni, aby asi za čtvrt hodiny byl celý oddíl připraven.“ Panoš odešel.
Faramir se za ním chvíli díval. Finjos byl dobrý a věrný panoš, i když asi ne tak věrný jako Voronwo, panoš Boromirův, který padl při dobytí Osgiliath, neboť tak věrný jako ten mladík od pramenů Sirith asi nebyl nikdo. Ale vynikal nebojácností a přes menší a drobnější postavu obratností v boji jako málokdo. Nabídl Faramirovi své služby panoše už jako dvacetiletý a zůstal jím až podnes. Faramir už si nedokázal představit boj bez Finjose po boku. Panoš vykryl mnohou osudovou ránu a možná, že jen díky jemu dnes ještě žil. 
Mladší syn správce Gondoru začal s povzdechem navlékat zbroj. 
„Nenávidím válku!“ zvolal hněvivě. „Tolik lidí zemře! Tolik životů se promrhá! Tolik žalu vejde do životů těch, kteří přežijí! Temný nepřítel! A když padneme, zemřou i ti, kteří se před bojem skryli. Proč jen existuje zlo? Abychom se měli čím trápit?“
Jak pravdivá byla jeho slova! A i na něj čekal veliký žal …

Faramir, v drátěné košili a opásaný mečem, seběhl ze druhého patra Bílé věže, kde byla jeho komnata, minul vysoké dveře z leštěného kovu – trůnní sál. Vyšel ven, přešel nádvoří se smutně stojícím Bílým stromem a vstoupil do chodby vedoucí od citadely. Už v ní slyšel podupávání a frkání koní a tlumené hlasy na dvoře před stájemi. Vypadalo to, že oddíl je připraven vyrazit. Jak by také ne! Finjos byl v tomhle spolehlivý: cokoli mu Faramir uložil, to pokaždé splnil. 
Vyšel do světla druhého okruhu. Na zdech hořely pochodně, neboť bylo ještě brzy ráno a na ulicích ležel hluboký stín. U vchodu do stájí stál Finjos, u huby držel svého i Faramirova koně. 
„Vše připraveno, pane,“ hlásil, „jen zásob je málo. Musíme doufat, že spižírna v Henneth Annûn není prázdná.“
„Mělo by tam být dost pro celý oddíl nejméně na dva týdny, takže s tím si nemusíš dělat starosti. Vidím však, že tu nejsou všichni. Kde je zbytek oddílu?“
„Část již čeká u brány, poslal jsem je napřed. Bylo tu trochu těsno pro celý oddíl.“
Faramir se vyšvihl do sedla.
„Vpřed!“ zvolal, „vyrážíme bránit východní hranice!“ 
Dusot kopyt rozezněl hradby ozvěnou. Sedmi okruhy Minas Tirith zněl jako tisíce válečných bubnů. Koně s rozšířenými nozdrami cválali zešeřelým městem, vždy tunelem, pak tesaným obloukem, zatímco se blížili k velké bráně. Tam na ně čekala větší část oddílu. 
A jak pobídl Faramir koně z Velké brány, vyšlo z černých mračen na východě, zespodu ozářených rudě, zlaté slunce, jeho paprsky dopadly na šedavé zdi a věže a proměnily je z tmavých siluet v nejkrásnější a nejbělejší město, jež kdy Finjos spatřil. Z vysokých bílých hradeb se ozval hlas stříbrných trubek. Oddíl se zarazil, muži obrátili tváře. Finjosův kůň se vzepjal a panoš zvolal hlasem podobným větru z Bílých hor:
„Minas Tirith! Bílé město! Snad budeš navěky stát. Nejkrásnější z věží! Nikdy tě nezradím. Za tebe bych život položil.“
V tu chvíli všem zaplál v srdci plamen lásky k Bílému městu. Na místě se otočili a vyrazili plání Pelennoru, připraveni smést každého nepřítele Gondoru. Jako jediný hlas znělo jejich volání až k Rammas Echoru:
„Jeďte! Jeďte! Zničte nepřítele! Za Gondor! Za Bílé město!“


S večerními stíny překročili Cair Andros, kde nechali koně, Cormallen a těsně po západu slunce dorazili k Henneth Annûn, Oknu západu, útočišti v severním Ithilienu. 
Rozdělila se večeře, ukládali se k spánku. Byli vysláni dva nejčerstvější muži na výzvědy, aby se poohlédli po nepříteli. Faramir zavolal Finjose a dva další pobočníky na poradu. Nebylo však pořádně o čem se radit.
„Dokud o nás nepřítel neví, musíme zasadit nejtvrdší úder. Pak musíme udržovat úkryt v tajnosti a vést menší odboje. Ale dokud se nevrátí zvědové, nemůžeme dělat přesnější plány. Zatím ať si všichni důkladně odpočinou a jsou připraveni kdykoli vyrazit.“


Faramir seděl s veliteli u stolu v Henneth Annûn. Byly dvě hodiny před západem slunce, měli za sebou den odpočinku. Nebylo však příliš jasné, co dělat dál. Včerejší bitka na silnici je mnoho mužů nestála, i když ztráty tu byly. Zpráva o tom se však jistě donese k sluchu Černých kapitánů a pro posádku by v Ithilien mohla začít být horká půda pod nohama. Nakonec se dohodli, že nejlepší bude se stáhnout. Faramir ještě rozhodl, že větší část oddílu pošlou na posilu do Osgiliath, kdyby útok přišel dříve, než čekali, a s sebou do města vezme jen pár mužů.
Ihned po skončení porady vyslali posla do Osgiliath, sami vyrazili po západu slunce. Nocovali na Cair Androsu, poté se většina oddělila a zamířila na jih, Faramir s Finjosem a dvěma dalšími vyrazil k městu. A v Červené knize Západní marky stojí, jak ho otec chladně přivítal a bez lásky znovu poslal do nebezpečí, bránit Osgiliath. Avšak nepíše se tam, že věrný panoš jel s ním, i když měl možnost zůstat v bezpečí ve městě. Znovu vyjeli 11.Súlimë s těmi, které mohla posádka města postrádat. 
Finjosův kůň se držel vedle Faramirova. A panoš netušil, že naposled hleděl na Minas Tirith, naposled viděl Bílou věž, naposled cválá po pláních Pelennoru, vstříc boji …


Faramir tiše stál mezi stíny kamenů Osgiliath. Blížila se půlnoc. Od východu pochodovalo vojsko – nepřítel zahájil dlouho chystaný útok. Obranný oddíl už byl připraven, všichni si však byli vědomi, že mnoho z nich padne. Měli co dělat s úplnou posádkou Minas Morgul a četnými posilami z Haradu. Kdoví, jak se drží Cair Andros – tam měly dopadnout hlavní síly z bran Morannonu. Pokud selže Osgiliath i Cair Andros, je pravděpodobné, že Minas Tirith padne, neboť nepřítel bude mít v rukou dva nejdůležitější přechody přes Anduinu a jeho silám nic nebude bránit přiblížit se k Rammas Echor a Pelennoru a odtud zaútočit přímo na brány města.
Temnotou už zněly divoké výkřiky, dupot a řinčení. Faramir dal povel rozmístit se přes nejužší úsek řeky – neměl tolik mužů, aby mohl obsadit celý břeh Osgiliath. Méně sil bylo hlavně v jižní části rozvalin – byly málo přístupné a nebezpečné svými mnohými trhlinami a starými zdmi bez bran, které se hrozily každou chvíli zhroutit. 
V předních řadách stáli lučištníci, luky připraveny. Na východním břehu byly rozdělány veliké ohně, aby ozářily nepřítelovy voje a bylo na co mířit. Kdyby se nepřítel dostal přes řeku, měli lučištníci za úkol ustoupit za zadní řady, které byly ozbrojeny meči a oštěpy s ocelovými hlavicemi.
Konečně se v záři ohňů objevily první tmavé postavy. Pochodovaly vcelku uspořádaně, pokd se ovšem něco takového dá říci o skřetech. Haradští měli své řady srovnané lépe a drželi se na pravém křídle, kdežto levé křídlo mordorských skřetů se hrnulo stále dál na jih. 
Jakmile se objevily první řady nepřátel ve světle ohňů, dal Faramir tichý povel střílet. Zasvištěly šípy – snad každý našel cíl. Ozvaly se hrůzné výkřiky zděšení a vzteku. Nepřítelovy první řady zakolísaly, snažily se zmizet ze záře ohňů, ale skřeti za nimi zůstavali stát, neboť neboť měli za úkol neustupovat – a ostatně nebyli v nebezpečí oni, ale řady před nimi. Šípy však brzy dolétly i do dalších, neboť Faramir dal střílet salvu za salvou. Tušil, že skřety brzy napadne zadupat plameny a pak nebude nač mířit.
Náhle se na západním břehu od jižní části Osgiliath ozvaly výkřiky mužů – a k hrůze Gondorských obránců i výkřiky skřetí. Nepřítel překročil řeku.
Teď se celé vojsko nepřítele obrátilo k jihu a vyrazilo ohromnou rychlostí za křikem a hlukem boje. Faramir bleskově rozdal povely – oddíl se seřadil s lučištníky v zadních řadách, obklíčil trosky města od západu a postupoval jimi směrem k řece. Levé křídlo a třetí řada se vydaly k jihu úzkou stezkou po břehu, aby přinesli do boje pomoc, než dorazí Faramir se zbytkem oddílu. Vedl je Finjos.
Zlézání hradeb bylo úmorné a únavné, ale oddíl dorazil k místu boje kupodivu za malou chvíli. Skryli se ve stínu rozvalin a Faramir obhlédl situaci. Skřeti drželi v rukou pochodně, díky tomu bylo slušně vidět. Finjos se svými muži už dorazil, statečně bránili stezku a pobíjeli nepřátele, kteří se snažili proniknout přes severozápadní cíp zdí. Původní obranná síla jihu trosek se také stále držela, ale žalostně prořídla. Faramir už neváhal a zahájil útok. 
V naprosté tichosti vyrazili z úkrytu, jediným zvukem, jež způsobili, bylo řinčení mečů. Zato skřeti překvapeně zařvali – a zaváhali. Oddíl se na ně vrhl jako smršť, rozprášil ty, jež byli už na západním břehu a pak přiskočili k vodě. Byl to strašný pohled! 
Přes řeku se hemžilo množství vorů a pramic a ty přivážely další skřety. Řeka se až černala jejich množstvím. To byla práce pro lučištníky, ale problém byl, že nebylo nic vidět – snad jen temná masa, jak se přelévá přes Anduinu. Faramir dal proto mrštit pochodně přes vodu, s nadějí, že některé dopadnou na vory a ozáří temnou vodní plochu. 
Naštěstí brzy vzplály na řece ohně – vorů bylo tolik, že bylo téměř nemožné, aby pochodně spadly do vody. Faramir dal okamžitě povel střílet. Skřeti se z hořících vorů vrhali do tmy v naději, že snad doplavou na jiný a uniknou z deště šípů. Předtím jich však Gondorští lučištníci mnoho postříleli.
Pak však nastal okamžik, kdy byly vidět už jen prázdné vory planoucí jasným plamenem a u břehu přistávaly další a další pramice a z nich vyskakovali další a další skřeti. Nastal boj ve tmě, pro Gondorské značně nevýhodný, neboť neměli ani skřetí, ani elfí oči a museli čelit protivníkům, kteří viděli ve tmě jako ve dne a ve dne byli oslepeni sluncem. Teď však byla naprostá tma a lidé se mohli řídit jen odhadem.
A náhle se to změnilo. Přece nebyla úplná tma. Mezi mordorskými výpary, mraky a mlhou si v té zlé noci našel cestu měsíc a jeho jasný půlkruh ukázal Faramirovi hlavně dvě věci: nejdřív si všiml, že od východu proudí další a další řady Jižanů ve zlatě a šarlatu a skřetů s pochodněmi v rukou a ten pohled v něm utvrdil přesvědčení, že je načase ustoupit. Bylo jich moc a nemělo cenu ztratit celý oddíl a padnout, když je může cestou ještě dost dobře zdržet.
To druhé, co spatřil, ho málem srazilo k zemi. Hrůzou – a žalem. Před ním bojoval Finjos a právě zápasil s jedním z Jižanů, kteří už také překročili řeku. A náhle panoš ztuhl, Jižan odskočil a vrhl se do boje na jiné místo. Finjos ještě pár vteřin stál jako socha a pak se pomalu zhroutil na popraskané dlaždice Osgiliath. Ze srdce mu trčela zlacená jiženská dýka. Faramir k němu přiskočil, měl pocit, že v něm všechno odumírá. Vzal panošovu hlavu do dlaní. Ale ten už na něj nepohlédl svýma jasnýma šedýma očima. Nepromluvil k Faramirovi svým pokorným, měkkým hlasem. Byl mrtev.

Jako ve snách zavelel Faramir k ústupu. Jako ve snách velel oddílu, když se stahoval k silnici. Jeho duch jakoby pomalu umíral. Dokázal vést až do dalšího dne a dál, směrem k Pelennoru. Avšak stále měl před očima tělo milovaného panoše, jak se bez života, pomalu, hroutí k zemi, s dýkou v srdci…



..:: Článek na webu: http://www.jcsoft.cz/fantasy/viewnews.asp?id=347 ::..

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tento text byl převzat 23.11.2024 13:57:44 z webu Film Pán Prstenů - http://lotr.jcsoft.cz/
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------