Nostalgie - stará verze webu věnovanému filmu Pán Prstenů |
25.3. 2005 10:52:48 | Watcher | Já a kniha: Tolkien-šílenec (čtu vše stále dokola,sbírám obrázkové publikace,...) |
Jestliže je rozšířený Návrat krále posledním střípkem v mozaice trilogie, pak je vhodné se vyjádřit i k němu. Nelze říci, zda je rozšířená verze lepší než kinoverze, a to z toho důvodu, že obsahuje scény pěkné, které určitě jsou přínosem, ale i scény, které radši vzniknout vůbec neměly. Rozšířená verze ROTK je o něco lepší než rozšířené Dvě věže, nedosahuje však mistrovství rozšířeného Společenstva. Žádná z přidaných či širších scén není úchvatná tak, jako jsou mnohé scény v kinoverzi (Majáky, Minas Morgul, Minas Tirith, příjezd Rohanských, atd.). Největší kouzlo filmu nadále spočívá v úžasné hudbě, mimořádných hereckých výkonech a dialozích podle knihy. Prokletím jsou mnohdy divoké experimenty režiséra či scénáristů s dějem nebo jednotlivými postavami. Osobně mi vadí, že přidané scény jsou většinou velice krátké, mnohem lepší by bylo mít scén méně a více propracovaných. Legolasem na olifantovi se můžeme kochat z mého pohledu věčnost, scény stěžejní jsou otázkou okamžiku (Domy uzdravování). První rozšířená scéna je „Nález Prstenu“ - rozšíření spočívá v nepatrně delším a více naturalistickém ztvárnění škrcení Déagola. Protože tuto scénu bych s radostí vypustil úplně celou, nemá cenu to rozebírat. Následující rozšířená scéna je „Cesta k Železnému pasu“. Prodloužený je dialog Smíška a Pipina, sedících na zdi. Přidané věty se mi nezdají žádným přínosem, navíc v této delší scéně hrají B. Boyd i D. Monaghan hůře než v kratší verzi. Naprosto nová scéna je „Sarumanův hlas“. Rád bych napsal, že je o hodně lepší než kinoverze, ale není to tak. Začátek je velmi slibný, Théoden i Saruman používají téměř doslovné citace z knihy, což, jako vždy, když se cituje Tolkien, katapultuje úroveň dialogu do hvězdných výšek. Snad detailem je, že Gandalf neřekne jasně, oč vlastně jde - že se chce naposled pokusit Sarumana odvrátit od zla a přimět ho, aby jim pomáhal (dialog je samozřejmě proti knize krácený). Místo toho říká Gandalf jen "Potřebujeme, aby mluvil." Proč? Kromě vět z knihy říká ale Saruman i některé zcela nové, a, jak jinak, velmi nevhodné. Např. "Co jsi řekl na útěchu tomu půlčíkovi, než jsi ho poslal na smrt?" Pokud vím, Saruman mohl vědět jen to, že někdo z půlčíků nese někam Prsten - kam, to nevěděl, a pokud by to věděl, jistě by o tom zpravil Saurona. Co to bylo za utajení, když o tom tlachá celá Středozem? A smysl věty, že "...v srdci Středozemě je něco shnilého, co jsi nepostřehl, Gandalfe..." mi uniká zcela, a obávám se, že i autorovi. Zabití Sarumana Grímou je velmi dobré, zastřelení Grímy Legolasem v pořádku. Jenže pak Saruman padá.... a to je konec nejen Sarumana, ale i do té doby dobré úrovně scény. Saruman se totiž snáší proti všem přírodním zákonům v neuvěřitelných a plavných přemetech, ani hadrová panenka by tak nepadala. A vrchol všeho - nabodne se na ozubené kolo (proč tam ty ostny jsou, k čemu takové kolo mohlo sloužit?), ale to nestačí, je na tom kole nalepený jak list v herbáři, a přestože se kolo pomalu otáčí a Saruman mizí za chvíli pod hladinou, jeho tělo, nohy i šaty nadále zůstávají přilepené ke kolu (fantastické, vzhledem ke gravitaci). Scéna naprosto zbytečně morbidní a laciná. A zlatý hřeb - teprve potom, když je už skoro pod vodou, vypadne z rukávu či odkud palantír... „Návrat do Edorasu“ - rozšířená scéna, kterou pokládám asi za nejpříšernější. V kinoverzi nádhera, kdy všichni připíjí padlým hrdinům, Éowyn rozmlouvá s Théodenem ("Tento večer patří tobě..") a Smíšek s Pipinem zpívají a tančí na stole. Nyní, po výroku Théodena, že večer patří Éowyn, následuje pijácká scéna Gimliho a Legolase. Tak tohle patří chudince Éowyn? Scéna by snad nemusela být tak trapná, kdyby Gimli nebyl mimořádně nechutný... Legolas kupodivu vychází z této scény dobře, jeho postavě to neuškodilo. Ale pohled na ožralého, šilhajícího a krkajícího trpaslíka pomazaného pivní pěnou je opravdu příliš... To že je Glóinův syn? Toho Glóina, který seděl s Frodem u Elrondovy tabule? Kampak zmizelo "Trpaslík Glóin, ke službám Vašim a Vaší rodiny..."? Myslím, že kdyby Glóin viděl svého syna, tak ho vydědí... Trpaslíci měli být spíše drsní válečníci, ale ne prasata... Pikantní a příznačné je, že v celém Silmarillionu a v celém Pánu prstenů je jen jednou zmínka o tvorovi, který říhal - a tím je Ungoliant. I následující zpěv Smíška a Pipina je o něco delší - píseň je nyní přetržena v závěru, když se Pipin podívá na Gandalfa a zapomene zpívat (patrně vzpomínka na palantír). Scéna svižná a půvabná tak ztratila tempo a gradaci, škoda... Vložena je zcela nová scéna „Éowynin sen“. Hezká, něžná a snová scéna, ale nemá žádný význam, nic neosvětluje. Úsměvné je, že je zcela nepravděpodobná, až absurdní. Urozená dáma (a ani neurozená) přece nebude spát v jakési ratejně, kde se může volně procházet kdokoliv, i kdyby to byl budoucí král Gondoru. Nikde žádné stráže, žádné komorné... Pochybuji, že by do komnat Éowyn mohl vstoupit někdo bez ohlášení a bez jejího souhlasu, i kdyby to byl sám Théoden. Scéna „Palantír“ je rozšířena maličko, o záběry, kdy Pipin nemůže usnout, neklidně se převrací a trpaslík chrápe... O něco delší je i odjezd Gandalfa s Pipinem z Edorasu. Loučení Smíška s Pipinem a pohled na vzdalujícího se Stínovlase patří k nejkrásnějším částem filmu. Nyní je trošičku prodloužena několika větami, které říká Smíšek, když se s Aragornem dívá za Gandalfem a Pipinem. Mně se scéna více líbila předtím, když se Smíšek díval mlčky, ale to je věc názoru. Hezká a podařená je rozšířená scéna „Minas Tirith“. Nádheru Gandalfova příjezdu do Bílého města sice nemůže překonat nic (vizuální dojem a hudba), ale delší rozhovor Denethora s Pipinem je pěkný ("Můj první úkol pro tebe zní..."). Škoda jen, že v závěru Gandalf špačkuje jak bába na trhu, když odchází a vykřikuje, že Denethor používá i svůj zármutek jako zástěrku... V knize to řekne také, ale řekne to Denethorovi do očí a zakončuje krásným "I já jsem totiž správce, tos nevěděl?" Nová je také scéna „Úpadek Gondoru“, kdy Gandalf vysvětluje Pipinovi historii Gondoru a důvody jeho úpadku. Rozhovor je celkem podle knihy, až na jednu větu, a sice "Tohle město nyní padne pro rozmar šílence." Ta je špatná z mnoha důvodů. Především Denethor nemá být tak naprostý šílenec a město (v knize) velmi účinně a promyšleně brání. I kdyby byl šílenec, Faramir (knižní) by jistě nedopustil situaci, aby město padlo, a převzal by velení. I ve filmu se umí až překvapivě (a nepravděpodobně, protože se jedná o věty Gandalfa) vzepřít otci, pokud se jedná o Prsten. Proč by totéž neudělal, pokud by se jednalo o bytí a nebytí Gondoru? A dále, i kdyby Minas Tirith nebránil Faramir, naprosté ignorování gondorské šlechty (ve filmu) je směšné, protože tato vrstva společnosti musela existovat. A to, že ve filmu není ani zmínka např. o knížeti Imrahilovi, je těžká chyba, která vede k dalším nelogickým situacím. Nemůže být prostě pochyb, že Gondor by byl hájen, i kdyby nepřijel Gandalf a rohanské vojsko. Jak úspěšně, je jiná otázka. Kdyby však aspoň pár postav z Gondoru zůstalo zachováno i ve filmu (Imrahil, Beregond), jeho úroveň by rozhodně ještě stoupla. Např. Gandalf by nemusel neustále s sebou vozit Pipina jako klokan mládě, sám by vypadal moudřeji (veze ho minimálně dvakrát do smrtelného nebezpečí, a zbytečně), Pipin by vypadal mužněji, tak, jak má - že se totiž dokáže o sebe postarat sám. Navíc na válečné poradě před výjezdem k Černé bráně by Gandalf konečně rokoval nejen s Aragornem, ale také s veliteli gondorské obrany, místo s Legolasem a Gimlim, kteří tam ani nemají co dělat, a na jejich výrocích je to značně znát. Nově je vložena i scéna "Rozcestí u padlého krále". To je scéna, na kterou se mohli fanoušci knihy skutečně těšit, po vizuální stránce výborná. Začíná hovorem Sama a Gluma o "slušných krajinách, kde se svačí", ale vzápětí nato má Frodo pár nových vět - a to je ten problém, nových, a ne Tolkienových. Frodo totiž Samovi sděluje, že má předtuchu, že se zpátky už nevrátí. Jenže Frodova statečnost se kromě jiného projevuje tím, že nepřidělává přátelům starosti, a nestěžuje si... O možnostech návratu mluví jen, je-li Samem přímo dotázán, a i potom tak, že se nelituje... Samotné Křižovatky jsou pěkné, socha krále a jeho hlava ověnčená kvítím je krásně osvětlena zapadajícím sluncem, dialog podle knihy, jenom mi není jasné, proč Frodovy věty říká Sam... "Hluboký nádech před skokem do vody" - rozšířena je scéna, kdy Gandalf hovoří s Pipinem na balkoně jejich příbytku v Minas Tirith. Jsou zde záběry i zevnitř z místnosti a rozhovor je delší. Scéna je hezká, ale jedna věc mi nesedí... Už v kinoverzi není vůbec správné, že Gandalf dosti nešetrně odstrčí Pipina holí, když ten právě udělal velmi ušlechtilý čin, za který by zasloužil spíše uznání, a v knize se mu ho také bohatě dostane... V rozšířené verzi se navíc Gandalf Pipinovi směje ("směšný hobit"). To se vůbec nehodí k ušlechtilému a laskavému Gandalfovi, který ví, že hrdinou může být malý stejně jako velký. Po Minas Morgul následuje opět nová scéna, tentokrát podařená, "Samovo varování". Sam během výstupu po schodech Cirith Ungolu varuje Gluma, že pokud se Frodovi něco přihodí, zabije ho. To dobře vysvětluje, proč se Glum tak usilovně snažil Sama zbavit, ale bohužel to nevysvětluje mnohem horší věci, a sice celou "Go home". Té by mohla vrátit trochu logiky pouze skutečnost, že by Sam vůbec nevěděl, že je Glum hodlá zavraždit. To by šlo, prostě by ten noční rozhovor Sméagol - Glum neslyšel, pak se Sam klidně může tak strašně divit, že našel vyházený lembas a pán je zřejmě v nebezpečí. I když - co si proboha myslel, že se s tím lembasem stalo a proč? Navíc - nejdražší přítel se v nouzi neopouští (pokud vím, že přítel momentálně není schopen soudně uvažovat, a to Sam zatraceně dobře ví, vykřikuje to už ve Dvou věžích), a v každém případě Sam porušil přísahu danou Gandalfovi. "Přepadení Osgiliathu" je celkem dobře rozšířená scéna, která ukazuje, jak si obránci všimli blížících se skřetích lodí (zabití stráže šípem), ale už nevysvětluje, jak to, že v noci přehlédli takovou maličkost - roje skřetích pochodní na řece... Kdyby skřeti pluli potmě, to by byla jiná, snad by to skutečně dokázali tak potichu, že by si jich stráže nevšimly. A na co vůbec potřebovali skřeti pochodně? Vidí přece i potmě a nenávidí slunce... Tématicky následující "Pád Osgiliathu" je rozšířen pouze o bojové scény. Chvála bez výhrad - rozšířená scéna "Théodenovo rozhodnutí". Když Rohanští zahájí přípravy k odjezdu na pomoc Gondoru, přísahá Smíšek Théodenovi... Nabízí mu svůj meč, ten je přijat a Smíšek se stává rohanským panošem. Tahle scéna mohla být delší, klidně, třeba na úkor trpaslíka. Ten totiž diváka opět oblažuje hloupými řečmi o tom, jak by vše mohlo být jiné a snadné, kdyby mohl dát dohromady pořádný oddíl trpaslíků. Ale pohled na Smíška, který se snaží přimět ke klusu poníka, nepříjemný dojem napraví. Scéna výborně navazuje na následující záběry již z kinoverze, kdy Smíšek v zástupu ostatních jezdců opouští Edoras. Nová scéna "Čarodějův žák" je opravdu dobrá, především po stránce hereckých výkonů a uměleckého dojmu. J. Noble totiž výborně hraje - zlost na Faramira, že mu nepřinesl Prsten, zármutek nad smrtí Boromira, který se mu zjevuje v krátkém přeludu... Škoda jen, že Faramir mu odpovídá větami Gandalfa (z knihy), takže zmoudření Faramira od "Prsten půjde do Gondoru!" je neskutečné. Takové názorové salto už předvádí jen král Mrtvých v nové scéně "Piráti z Umbaru". Nestačí totiž, že jsou použity přesné citace z knihy - když dva dělají totéž, není to totéž. A jestliže např. věty nevzdělaného sluhy z venkova říká nejurozenější, vzdělaný gondorský šlechtic, je to stejně směšné, jako když pro změnu věty Olórina, Gandalfa, nejmoudřejšího mezi Maiar, říká onen gondorský šlechtic. I "Peregrin - strážce citadely" je nová scéna. Peregrin se setkává s Faramirem a zjišťuje, že stejnokroj, který má na sobě, nosil kdysi Faramir. Scéna docela hezká, zdařilá, ale v závěru předvádí Pipin moudrost poněkud nepravděpodobnou, když říká "Vy máte v sobě sílu jiného druhu... Váš otec to nakonec pozná." To ovšem říká v knize Gandalf, takže u Pipina, který zvláště ve Společenstvu hraje spíše hlupáka, to vypadá hodně divně. Zvlášť, když tutéž větu o něco později zopakuje Faramirovi sám Gandalf. Původní scéna "Faramirova oběť" je maličko rozšířená, pozměněn je dialog s Gandalfem v tom smyslu, že Faramir "Rád padne za Gondor". Výjezd Gondorských ke znovudobytí Osgiliathu je pasáž mimořádně krásná a efektní, ale naprosto nereálná. Ten knižní Faramir by to neudělal - nepřemýšlel o tom, jak poslechnout otce a padnout za Gondor, ale jak Gondor ubránit s co nejmenšími ztrátami svých mužů. Rozšířená je také scéna "Přípravy v Dunharrow", a to o poněkud delší rozhovor Éomera s Eówyn, kdy jí vykládá, že válka není pro ženy a pro hobity. Scéna, která nevadí, ale taky být nemusela. Je tolik krásných míst v knize, z nichž se do filmu nic nedostalo... Nyní přichází jeden ze zlatých hřebů, bohužel ve špatném slova smyslu - rozšířená scéna "Aragorn jde stezkami mrtvých". Cesta je bohatší o odborný výklad Legolase, jaká je historie vojska Mrtvých, Hory a o znění proroctví. Nelze než se podivovat, kde k takovým znalostem přišel Legolas, Zelený elf ze vzdáleného Temného hvozdu. Když se navíc netýkají elfů, ale lidí. V knize se jedná o proroctví věštce Malbetha, které cituje sám Aragorn, protože je to proroctví o příchodu krále Gondoru. Dále je možno se na stezkách kochat pohledem na trpaslíka, rozhánějícího přízraky mrtvých a křupajícího po hromadách lebek na zemi. Strašidelné nebo vtipné to není ani trochu... Ale přijdou ještě lepší věci - v tématicky následující rozšířené scéně "Dwimorberg - Strašidelná hora" dostane Aragornova reputace vznešeného gondorského krále tak na frak, že už mu nepomůže, ani když později režisér pro změnu sebere většinu Gandalfových zásluh ve prospěch Aragorna. Nyní se totiž Aragorn dohaduje s Mrtvými ještě déle, a v závěru už jen chybí, aby král Mrtvých udělal na Aragorna dlouhý nos. Ono nestačí, že Mrtví nepoznají krále Gondoru na první pohled, ani Elendilův meč, ale když se jim to řekne, tak to s nimi stejně nehne a král Mrtvých se Aragornovi směje... Kdepak je zvolání vznešeného krále "Věrolomníci, proč jste přišli?!" Aragorn se s nimi zoufale dohaduje, opakuje, že mají jeho slovo, ale stíny mrtvých se bez odpovědi a se smíchem začínají ztrácet, a pak - se spustí na Aragorna a jeho druhy lavina lebek... Vypadá to, že stěží zachrání holý život útěkem z nitra hory. Jeden hezký komentář k této scéně poznamenává, že snad ve Středozemi musel existovat po staletí výkup lebek, aby bylo možno spustit takovou lavinu... Po útěku z hory sice Mortensen velmi pěkně hraje hraje zoufalství, že se jeho mise nezdařila, zvlášť při pohledu na připlouvající vojsko umbarských korzárů, ale na závěr přijde perlička - král Mrtvých vystoupí najednou z Hory a řekne "Budeme bojovat!" Totéž předvedl Faramir ve Dvou věžích, kdy naprosto bez důvodu změní radikálně svůj názor... Proč to král Mrtvých udělal? Bozi vědí... V nové scéně "Piráti z Umbaru" je ale nalodění Aragorna a vojska Mrtvých uděláno dobře, ta je skutečně zdařilá. Předcházející rozšířená scéna "Obléhání Gondoru" je též pěkná, ukazuje marné pokusy skřetů prorazit bránu beranidly, značné ztráty skřetů při obléhání, a nakonec i rozhodnutí přivézt Grond. Také hezká, ale nikoliv nutná, je nová scéna "Smíškova odvaha". Bezkonkurenčně nejlepší z nových nebo rozšířených scén je rozšířená scéna "Hrobka správců". Zde se totiž, nejspíše náhodou, shoduje v tomto momentě Denethorovo rozpoložení s knihou a Denethorovy věty, které říká na cestě z paláce ke hrobkám, jsou proto neobyčejně působivé a navíc mistrovsky zahrané („Proč ti blázni prchají?…“). Skutečně, J. Noble by za svůj výkon v Návratu krále zasloužil Oscara za vedlejší mužskou roli. A následuje druhá perla (v negativním smyslu) - "Hodina pána nazgúlů". Začíná hezky a nadějně, Jednička zastoupí Gandalfovi cestu, když se s Pipinem vydal zachránit Faramira. Vymění si několik vět podle knihy a po meči Nazgúla se rozeběhnou plameny. No, a to je vše, co stojí za to vidět. Král Nazgúlů totiž opravdu roztříští Gandalfovu hůl, ten sletí ze Stínovlase a válí se bezmocně a beze slova po zemi... Proč ho Nazgúl nedorazí, je logická záhada - Gandalf už je bezbranný, největší nepřítel je tedy poražen a přijíždějící Rohirové nemusí Nazgúla nijak zvlášť vyvádět z míry. Přesto Jednička odletí a Gandalf se nějak posbírá, i hůl si zřejmě nakonec slepí, protože v Šedých přístavech už ji zase má. Je několik důvodů, proč by Král Nazgúlů Gandalfa nejspíš neporazil - zmínky v knize, kde si je Gandalf jist vítězstvím v tomto souboji, jeho úvodní řeč, která vypadá dosti hloupě vzhledem k tomu, jak souboj dopadne. Ale hlavně, Gandalf je z Maiar, nesmrtelný duch vyslaný Valar na pomoc Středozemi proti Sauronovi, Jednička je stále jen přízrak smrtelného člověka, i když mu Sauron propůjčil určitou moc. Jako Gandalf Šedý porazí balroga, démona též z Maiar, a jako mnohem mocnější Gndalf Bílý nepřemůže přízrak pouhého člověka? V knize Nazgúl také odletí, jakmile se ozvou rohanské rohy, ale tam souboj ani pořádně nezačne. Nazgúl se nepustí do souboje, kde si vůbec není jist vítězstvím, a vybere si slabšího protivníka (rohanské vojsko). O něco je rozšířena i scéna "Denethorova hranice", kdy Denethor říká navíc pár vět podle knihy ("Můžeš zvítězit na jediný den..."). Delší jsou také scény "Bitva na Pelennorských polích" a "Vítězství v Minas Tirith". Příliš se mi nelíbí souboj Eówyn s Gothmogem, myslím, že dokázala dost, když zabila Pána Nazgúlů a další bojové scény s ní jsou poněkud přehnané. Nově vložena je i část, kdy Éomer najde zraněnou sestru, a protože se domnívá, že je mrtvá, začíná scéna jeho opravdu srdceryvnými výkřiky. Zde by určitě méně znamenalo více, zvlášť když není utroušeno ani slovíčko o padlém Théodenovi, není jediný záběr, že by ho s poctami odnášeli z bojiště, nebo aspoň pár slov útěchy Aragorna Éomerovi, že jeho strýc bude uložen v hrobce gondorských králů, či podle přání převezen do Rohanu... Ignorování Théodena vypadá ještě divněji při vzpomínce, kolik orací se nadělalo ve Dvou věžích s naprosto bezvýznamnou postavou Théodreda a jeho pohřbem. Něco z důležitých chybějících součástí děje Návratu krále přináší hezká scéna "Domy uzdravování". Poetická scéna s pěknou hudbou trpí stejným neduhem jako většina ostatních, které jsou zdařilé - je příliš krátká. Ano, Aragorn uzdraví Eówyn, ale už ne Faramira, záběry jsou beze slov, takže žádná Ioreth, ani "Ruce krále jsou ruce uzdravitele". Kdo nezná knihu, nemusí mu scéna nic říci kromě toho, že Éowyn se uzdravila. Tématicky navazuje opět velmi hezká nová scéna "Kapitán a Bílá paní", která přiblíží vznikající vztah Faramira a Eówyn. A znovu - škoda, že není delší... K rozšířeným scénám patří i "Pipin hledá Smíška", kde vše říká už název, a "Věž v Cirith Ungol". Zanech vší naděje, kdo by snad doufal, že do scény v Cirith Ungolu pronikly nějaké krásné pasáže z knihy. Kdepak, ani Bdící, ani píseň ve Věži, šťastné shledání, nic, nic... "Poslední spor" znamená pouze upravené a zpřeházené věty tak, aby logicky navazovala nová scéna "Aragorn ovládá palantír". Patří bezesporu k trojici "hvězdných" scén", kdy člověk neví, jestli se má smát nebo brečet. Ve stručnosti lze říci, že by se měla jmenovat "Palantír ovládá Aragorna", a je to jasné... Prostě, Aragorn se odhodlaně ukáže Sauronovi, což je stále ještě dost dobré, jenže Sauron si ví okamžitě rady a ukazuje Aragornovi mrtvou Arwen. V ten okamžik Isildurův dědic kolabuje a palantír mu vypadne na zem... Kdeže, aby ho Sauronovi vůlí vyrval. A navíc - jak Sauron věděl, kdo je Aragornova milá? Když teprve teď poznal jeho a předtím o něm celé roky nevěděl, nebo jenom to, že Elendilův potomek žije? Zcela nová je i scéna "Ve společnosti skřetů", která krátce zobrazuje Frodovo a Samovo zajetí skřety, známé z knihy. Proti knižní předloze je scéna poněkud upravena, vhodným způsobem, takže celkové vyznění scény je velmi dobré. To k následující, pouze rozšířené scéně "Země stínů", se nelze vyjádřit zcela jednoznačně. Ano, je docela pěkná, zdařilá, rozhodně tam není žádný "kiks" jako v některých již uváděných, ale... Podle knižní předlohy by se asi mělo jednat o scénu "Už nebudu skřet!", což ale ve filmu Frodo vůbec neříká. Jde o ono známé zahazování skřetí výzbroje a Samových kastrůlků. Jenže Frodo pouze Samovi přerývaně sděluje, že už dál nemůže, že je to "strašná tíha". E. Wood opět hraje skvěle, je to jedna z jeho nejlepších scén, jenže na tuto větu svého pána Sam reaguje zahulákáním "Jdeme přímo tam!" a ukazuje mečem k Hoře osudu. Ne že by se vrátil nebo se snažil pána povzbudit - tohle prostě není Sam. Velmi trefné přirovnání, které jsem slyšel, bylo "Naštvaná vychovatelka, které zapomněli zaplatit poslední úsek cesty se svým svěřencem". Následuje scéna, která mohla být velkolepá, alespoň v knize je skvělá, ovšem ve filmu to není nic než strašlivé "faux pas". Z otvírající se Černé brány vyjedou „Ústa Sauronova“. Měl by být důstojným a strašlivým Sauronovým vyjednávačem. Blízký záběr na jeho obličej ale bere všechny iluze a skrytá očekávání - Ústa vypadají, jako by se vyplížila z nějakého zámku hrůzy na venkovské pouti... To je ale jen začátek a vše spěje k fanatastickému vyvrcholení. Tentokrát se režisérovi povedlo poškodit postavu Gandalfa a velmi těžce i samotného Aragorna. Ústa Sauronova vedou v podstatě monolog, protože Gandalf se na nic nezmůže, natož na vyjednávání. Přitom právě Gandalf si měl být jist, že Frodo nezemřel. Aragorn Ústa pěkně objede, zatímco ta řeční, a zákeřně mu zezadu usekne hlavu. To je čin naprosto neslučitelný s Tolkienovým Aragornem, pro kterého je charakteristické, že nenapadá nepřátele bez výstrahy, vždy jedná čestně a královsky. Prostě scéna zcela pod úroveň jak Aragorna, tak Gandalfa. Rozdíl mezi filmovým a knižním Aragornem nejlépe ilustruje jedna scéna ze Dvou věží - setkání Aragorna, Legolase a Gimliho ve Fangornu s Gandalfem, který se vrací jako Gandalf Bílý. Těsně před setkáním Aragorn v knize říká: "... Nemůžeme zaútočit jako první na bezbranného starce, i když se bojíme!" Ve filmu "malá změna", Aragorn říká: "Nenechme ho promluvit, zaklel by nás!" A to je právě rozdíl mezi králem Gondoru a obyčejným lapkou. Poslední rozšířená scéna je "Hora osudu" - prodloužená krátce a velmi nešťastně. Poškozená je, jak jinak, postava Froda. Po útoku Gluma, který začne Froda škrtit, Frodo sípá "Přísahal jsi!" a Glum se mu šklebí do obličeje: "Sméagol lhal!". Froda zachrání samozřejmě Sam. Nejenže to není podle knihy, to by se dalo snést, kdyby opět nedocházelo k překrucování charakterů... Kdyby se alespoň režisér svého pojetí držel důsledně, ale to ne, v závěru filmu už má Frodo všechnu moudrost a předvídavost, které má mít. V této rozšířené scéně je ovšem předveden jako naivka, který zcela uvěřil Glumovi. Také Glum je ztvárněn jako skrz naskrz hnusná potvora, které je Frodo pro smích, ale Sama se bojí. Jenže v knize je to mnohem zajímavější - Glum přísahá sice z donucení, ale přísahu nějaký čas poctivě dodržuje, k Frodovi cítí úctu, respekt, i náklonnost. Právě jejich vzájemné scény, kdy např. Frodo Gluma varuje, že "... v krajní nouzi si miláčka nasadím. Budu-li ho mít na ruce, poslechneš, i kdybys měl skočit do propasti nebo do ohně. A to bych ti poručil. ", patří k nejkrásnějším v knize, hlavně pro jejich osudovost a vznešenost. Z uvedené citace kromě jiného jasně vyplývá, že Frodo Gluma nijak nemiloval, a že mu nedůvěřoval. Frodo věděl ještě lépe než Sam, že je Glum zrádný. Jeho soucit měl své hranice, a v tom právě byla jeho moudrost. Už ve Dvou věžích, u Zakázaného jezírka, Frodo, když slyšel mluvit Gluma, "... toužil zbavit se toho nenáviděného hlasu. Ale ne, Glum měl teď na něho právo..." Scéna je chybná ještě z jiného důvodu - v celé knize je zřejmé, jak moc Prstenu sílí směrem k Mordoru, takže zákonitě na svahu Hory osudu se Frodo pustí zběsile do rvačky s Glumem a odmrští ho... Nádherný proslov Froda "Lehni, ty plaze. Už mě nemůžeš zradit ani zabít. Tvůj čas už končí... Dotkneš-li se mě ještě jednou, sám budeš vržen do ohně osudu!" se pochopitelně do filmu nedostal. Je to škoda i pro Sama, protože je tu skvělá scéna, která ukazuje Samův charakter - když se totiž Sam slituje nad Glumem, protože "nemohl udeřit mečem toho zuboženého tvora, ležícího v prachu..." Ve filmovém pojetí tak byli diváci ošizeni i o nejhezčí scénu Gluma, jeho váhání na schodech Cirith Ungolu, kdy se rozhoduje, zda odvést nebo neodvést hobity k Odule... Váhání mezi náklonností k Frodovi, vzpomínkami na dětství, přísahou - a mezi nenávistí k Samovi a bezednou touhou po Prstenu... Výtky vůči mnoha prodlouženým scénám, zde uvedené, vyplývají sice z porovnání knihy a filmu, týkají se ale především morálního vyznění příběhu, nikoliv děje. Změny oproti knize však často zapříčiňují i nelogická místa ve filmu, bez ohledu na knižní předlohu. To je jedno srovnání. Pokud se však Pán prstenů porovnává s jakýmkoli jinými filmy, je jeho kvalita nedostižná, umělecký dojem jedinečný. Zkrátka trilogie Pán Prstenů ční nad ostatní filmovou produkcí jako Taniquetil nad Ardou. | ||
|
Nacházíte se na JCsoft's
FANTASY Homepage - http://www.jcsoft.cz/fantasy/ Optimalizováno pro Microsoft Internet Explorer 4.x (5.x) a rozlišení 1024x768x16/32bit Jan Čeřovský (c) 2000 All rights reserved Jakékoliv nalezené chyby ( špatné odkazy, chybějící obrázky, hrubky, ...) se nebojte nahlásit na můj e-mail. |