Nostalgie - stará verze webu věnovanému filmu Pán Prstenů | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 23.4. 2004 10:58:09 | Arien | Já a kniha: Četl několikrát nejen ji, ale i další díla JRRT |
| Den D mé premiéry ROTK našel a minul, a svět šel dál. Země se nezachvěla, nevyměnila si místo s nebesy. Namísto euforie a neustále se vracejících vjemů... nic Rok čekání a očekávání, zpola natěšeného, že uvidím něco, jako FOTR, zpola nadurděného, že z toho vypadnou další TTT, a teď nic. Ani radost, ani vztek, spíš jen kocovina po odplaveném adrenalinu a jakýsi mdlý úžas „a to má být všechno?“ K tomu ještě navíc zmatek, kde se stala chyba. Jistě, pár scén, kdy strop kina se náhle jevil přitažlivější než plátno, ale jinak nemohu říci, že by ten nijak krátký čas byl strávený nepříjemně. Jen jaksi příliš rychle odplynul, aniž zanechal trvalejší dojem.Až po nějaké době, kdy jsem se k filmu několikrát denně v myšlenkách vracela, se mi podařilo pojmenovat to, co považuji za slabiny díla, které mělo být vyvrcholením něčeho do té doby nevídaného. Rozsah podpůrných prací výtvarníků, maskérů, trikařů a těch stovek dalších lidí je skutečně nevídaný, navíc umocněný Shoreovou hudbou, ale k autorskému pojetí mám vážné výhrady, které pro přehlednost člením do tří částí. Původně měly být dvě. Pohled diváka a čtenáře, ale protože knihu znám už příliš dlouho a příliš dobře, jsou případy, kdy nedokážu posoudit, jestli by mi daná věc vadila bez znalosti knihy nebo ne. Navíc, některé věci mi vadí z více než jednoho hlediska a daly by se vřadit i do více než jedné skupiny, rozdělení je tedy spíše jen orientační. 1. Co mi vadí vždycky a za všech okolností: Opravdu nesnáším příliš velký důraz na maximální efekt, který jde na úkor logiky a reálnosti, a hlavně a především otřepaná klišé, která si PJ opravdu, ale opravdu mohl odpustit. Někteří „mnozí efektové“ musí mít za léta účinkování ve filmech pěkně tučné konto – pánové „Hero z boje vrací se sám“, „Visím za jednu ruku nad propastí“, „Láva hned za patami“ a „Polibek s potleskem“ hostují všude možně tak často, že beze zbytku naplňují přísloví o hostu a rybě a dokážou pokazit i jinak slušně načatý večer. Hned u pasové kontroly je měli chytit za límec a posadit zpátky do letadla směr LA. Co se týká efektnosti, přiznávám bez mučení, že PJ má pro dramatické a efektní situace oko, bohužel ale vazbu „oko – selský rozum“ už neuplatňuje tak často, jak by měl. Nejvíc je to vidět na scénce s majáky, která je sama o sobě krásná a působivá, ale pro umístění ohňů na nepřístupné vrcholky úplně nesmyslná. V některých případech jsou „efektností“ zasaženy nejen jednotlivé scény, ale i postavy a dějové linie, jako jsou hobiti, boj o Osgiliath a dobývání Minas Tirith, kde mi toho vadí víc: Hobiti: Jo, hobiti jsou báječný národ. Po útesech šplhají tak, že Cliffhanger může ode dneška chodit kanály, a pokud už z těch útesů spadnou, projevují odolnost kvalitní gumy obalující ocelovou kostru, takže si říkám, proč se vůbec při dopadu obtěžují vyheknout, když vzápětí vstanou a otřepou se, jako že jim nic není. Jejich hlavy svou tvrdostí předčí i Dvořákovy „Tvrdé palice“, a po jen tak nějaké šlupce rozhodně do bezvědomí neupadnou. Jsou to skvělí hledači ztracených a upuštěných předmětů v jeskynních bludištích, eskamotéři, kteří dokážou stáhnout řetízek s Prstenem z krku, aniž naruší pavučinový zábal... Milují budíček volným pádem z hrany útesu (asi se pak zachytí jednou rukou a visí za ni, dokud se úplně neproberou). Jsou schopni bez potíží eliminovat skřety, kteří jsou dvakrát takoví a v přesile dva na druhou, a vykazují značnou rezistenci vůči vysokému žáru. Bez předchozího výcviku také zvládnou manévrovat koněm s přesností na jednoho múmaka a ani další krotitelské kousky jim nejsou cizí, vzpomeňme, jak na příkaz „Pusť ho“ Odula bleskurychle zareagovala. Jinak umí skvěle vítat příchozí v Železném pasu, tančit a zpívat, Pipin projevil úžasné a nečekané vlohy pro vznešené i dramatické chování při jednání s Denethorem a jeho loučení se Smíškem, stejně jako Frodovo „není nic mezi mnou a ohnivým kruhem“, jsou skvěle odehrané scény. Sam by nemusel na Gluma vždycky tak agresivně vrhat, jak toho vyzáblého chudáčka mlátí do hlavy, i když ve spravedlivém hněvu, působí poněkud brutálně. Osgiliath Zeptal se mě kdosi, proč že jsou ty ruiny tak důležité, a já musela odpovědět, že nemám tušení. Je-li Osgiliath klíčový bod pro přechod přes řeku, pak je poněkud špatně hájený – malá posádka, žádné vojenské budovy, střelecké věže, balisty, katapulty, příkopy, překážky – nic co by obráncům jen trochu pomohlo. Není-li klíčový, tak proč se vlastně obtěžují ho pořád znovu dobývat a hájit a nevyberou si nějaké příhodnější místo? Krom toho mi nejde do hlavy, jakou že to má Gondor obrannou taktiku. Proč ty skřety nechávají vylodit, místo aby je zasypali deštěm šípů a kamenů, dokud jsou ještě na lodích? A když už je nechají vylodit, proč si je pouštějí za záda, než na ně zaútočí? A vážně si Faramir myslí, že jeho povely je v té bitevní vřavě slyšet dál než na dva metry? Na pováženou je ale i uvažování protistrany – proč hlavní skřet vybízí k tichu (a skutečně je znát, že veslaři se snaží necákat víc, než je nevyhnutelné), když pak vidíme, že mají pochodně? To si mají Gondořani myslet, že se nad řekou rojí světlušky? (Na co skřeti vlastně ty pochodně potřebují, to se raději ani neptám, vidět je v téhle scéně celkem dobře i pro lidi.) Otázkou pro mě zůstává taky „ideologie“ Sauronovců. Proč ten krátký proslov o končícím věku lidí a začínajícím věku skřetů? Po předchozím boji je celkem jasné, že skřeti a (někteří) lidé se asi nemají rádi, takže nepřátelství není třeba zdůrazňovat, a co potom Haraďané a spol. v Sauronových službách, jak to jde dohromady? Bitva o Minas Tirith: …extempore s Faramirem, který by při takovémto návratu přišel minimálně o kůži vzadu na lebce, a Gondořany, kteří při vytahování šípů nepoznají, že je ještě naživu, a nedokážou o tom Denethora informovat…. - Zpátky k obléhání. Řekněme, že evakuovat ženy a děti někam mimo město nebyl čas nebo nebylo kam. Tak či onak, nemají se co poflakovat po ulicích, jinak se nesmějí divit, že jejich osudem je efektně zemřít pod efektně velkým balvanem – ráda bych viděla ty katapulty (zvlášť ty, které pak vrhaly nemenší balvany z gondorské strany, protože na takovou váhu musí mít docela dlouhé rameno, které zabere docela dost místa). Účinky střelby jsou opravdu fantastické, jen jsem netušila, že Minas Tirith je tak nahlodané zubem času, že se stavba po zásahu rozsype na jednotlivé kameny. Ze všeho nejvíc mi ale vadily neustálé nálety fell beasts – na ten nápad, že by nosiči mohli zabíjet lidi vyzvedáváním do vzduchu, byl někdo zřejmě velice pyšný a tak trochu ho nadužíval, bohužel ty figurky létající až příliš efektně vzduchem mě ani na okamžik nepřesvědčily, že tam umírají skuteční lidé, jako mě ostatně nedokázala přesvědčit celá ta bitva. (Naopak velmi věrohodná je úvodní rvačka Sméagola s Déagolem; natolik, že jsem se místy nevydržela dívat. Skvěle připomenuto, jakou má Prsten moc, když se Sméagol vrhne na přítele jen chvíli potom, co si o něj dělal starosti. Velmi dobře pak navazuje střih na linii F+S, jak si Frodo pohrává s Prstenem) 2. Co mi vadí na filmu jako takovém, ale nemohu přísahat, že bych si to uvědomila bez znalosti knihy Obecně jsou to věci vynechané a vykreslení prostředí a postav, které mi přijdou nedostatečné. Za nejhorší z vynechaných považuji neukončení vedlejších dějových linií Sarumana, Éowyn a Faramira, které nehodlám omlouvat čekáním na nějaké Extended edition. EE má sloužit k dokreslení pro fajnšmekry, nikoli vysvětlení, a byl-li takový Saruman hlavním padouchem I. a II. dílu, který dokonce i zastiňuje existenci Saurona, nemůže to přece skončit nějakým „bude zavřený napořád ve věži“, prohozeným jen tak mezi řečí. Varianta „pád na ozubené kolo“ mi sice přijde poněkud hloupá (a z rodiny „mnohých efektů“), ale je to alespoň nějaký konec linie. Zrovna tak Éowyn: celé dva díly se jí věnuje hodně prostoru, a pak to skončí tím, že ji vidíme raněnou fyzicky i psychicky, nic, nic, nic, a najednou se nám tam vesele zubí na korunovaci! (Faramir totéž v bledě modrém – jestli si ho ovšem nečtenář vedle Éowyn vůbec všimne.) Připadám si pak jako zákazník, který za plnou cenu chleba dostane bochník bez patek, a když se svých patek domáhá, je mu sděleno, že za prvé si musí nějaký čas počkat, a za druhé že si musí taky pořádně připlatit. Nedokončená je rovněž úloha palantíru a propojení tohoto motivu s předchozím dílem jako vysvětlení Denethorova informačního zdroje – má tady pouze vysvětlit, proč bylo třeba odvézt Pipina do Minas Tirith. Na to mi ovšem ta scéna přijde zbytečně propracovaná - vzhledem k tomu, že palantír už dál „nehraje“, nebylo třeba zapojovat Aragorna a Legolase (z toho se stal detektor na Saurona kdy?), bývalo by stačilo nechat Gandalfa vzbudit trošku dřív. Co se týká prokreslenosti: jak se tak ohlížím za předchozími díly, všem důležitým národům se dostalo pečlivé prezentace, především Rohirrim. V porovnání s nimi působí Gondor velmi ploše a nevýrazně, a není to jen dosti uniformní módou. Kromě Faramira a Denethora, což jsou už „staří známí“, zde není žádná epizodní postava, která by anonymní modrošedý dav trochu přiblížila – někdo jako byl v Rohanu Hámův synek nebo ty dvě děti, které přivezly do Edorasu zprávu o napadení (sice zrovna tyhle scény nesnáším, protože mi připadají dojákovité, ale přece jenom plní určitou úlohu). Absence výraznějších jednotlivců navíc znemožňuje vykreslit, jak si Aragorn vybudoval v Gondoru pozici – mezi přívalem ektoplazmy a korunovací je absolutní vakuum. Dokonce ani na poradě před finálním tažením jsem nepostřehla žádného Gondořana (takže je mi záhadou, kdo vlastně Aragorna oprávnil brát gondorské vojáky na sebevražednou misi). Jistě, vděčnost za záchranu určitě sehrála velkou roli, ale na to, jak Gondor „has no king“ a „needs no king“ je to trochu náhlá změna. „Last but not least“, připadá mi, že byl v závěru poněkud setřen význam Frodova činu. Z nějakého důvodu se všem hobitům dostává stejného zacházení, když před nimi poklekne celý Gondor. Až posud je to samozřejmě v pořádku – až na to, že měli pokleknout i Smíšek a Pipin; nebo snad měli ti dva pocit, že vykonali něco, čím by se F+S alespoň vzdáleně přiblížili? Záchrana Éowyn a Faramira byla jistě chvályhodná, ale ne natolik, aby mohli přijímat hold klečícího krále. Stejně tak scénka zpátky v hospůdce v Kraji – velmi hezky vykresleno, jak zážitky dokážou změnit a izolovat, ale Frodo nevypadá více změněn či zasažen než ostatní tři a ani později mi nepřipadá, že by byly dostatečně jasně nastíněny jeho důvody pro cestu na Západ. Naopak Smíšek s Pipinem si mohli podržet trochu víc své původní bujnosti a od Froda se tak odlišit. 3. Co mi vadí jako čtenáři Z hlediska děje je to především důraz a prostor, kterých se dostalo bitevním scénám, některé dějové přídavky a vynechávky (aby bylo jasno, nevyčítám KAŽDOU vynechanou nebo neknižní scénu, jen ty, které považuji za důležité, např. s chybějícím vymetením Kraje jsem smířena, na to prostor nebyl, a být režisér, asi bych ho vynechala taky) a opět nedostatečné vykreslení, které ovšem vyjde najevo , pouze pokud člověk zná knihu. Krom toho vidím odchylky „ideové“ ve vyznění některých scén a postav, které dávají jiné vyznění celému příběhu, jiného ducha, než jakého má kniha (což by samo o sobě nevadilo), ale navíc takového, který se mi nezamlouvá. Bitvu považuji za hlavní slabinu už v případě TTT a zde se mi jen potvrdilo, že prostor věnovaný monumentálním bojovým scénám pak chybí někde jinde, konkrétně rozvoji postav a děje. Především vztah Faramira a Denethora by si rozhodně zasloužil detailnější přístup a opravdu bolestně postrádám Domy uzdravování, jednak kvůli vyléčení Faramira a Éowyn a jejich sblížení, ale také proto, že tím odpadla možnost dodat Aragornovi královskosti i bez koruny (a že by to potřeboval jak sůl – skoro bych řekla víc jak šampon). Osobně pak ještě postrádám Legolasovo první setkání s racky a Mořem (jak ráda bych tímhle nahradila poskakování po múmakovi!), oficiální vpuštění Aragorna do Města, nalezení semenáčku Bíleho stromu jako symbol obnovení královského rodu a slavnostní příjezd Arwen, Galadriel a spol. Z přídavků zmíním dva - „Sam, go home“ a dobývání Minas Tirith. Lembasová intrika mi přišla příliš vykonstruovaná (ach ta vzájemná přitažlivost mezi lembasem, Samem a schody, že dopadnou oba na stejné místo) a stále nemohu pochopit, k čemu vlastně byla potřeba. Nechce se mi věřit, že by Glum nepovžoval Odulu za schopnou zvládnout oba hobity, tak proč je vlastně bylo třeba oddělovat? Navíc, já někoho takhle nenávidět, asi by mě uspokojilo daleko víc zavést je do pasti oba – ta písnička o mouše ukazovala, jak moc si Glum situaci užíval, tak proč si nedopřál ještě možnost vidět v pavučině tak nenáviděného Sama? Na dobývání Minas Tirith mi chybí patřičná gradace – proražení brány byl osudový, zlomový okamžik, ve filmu ale proběhlo jen jako jedno ze stadií boje. Za gradaci bitvy nepovažuji ani „poslední obranu za posledními dveřmi“, to je motiv značně ohraný a navíc kopíruje průběh bitvy v Helmově Žlebu Velmi nedostatečné mi připadá Frodovo a Samovo putování. Najít krajinu, která by přesně odpovídala Mordoru, není jednoduché – pevně doufám, že takové místo na zemi neexistuje. To, co nám PJ nabídl, je působivé, ale je to jenom nehostinná sopka, ne „zem zmučená a zpustošená“, „poskvrněná, leda by ji omylo Moře“. Pouť takovouto krajinou muselo být neskutečné utrpení. To, co vidíme ve filmu, je velké vypětí a strádání, a přece mám pocit, že je pouhým zlomkem toho, co skutečně zakusili, a navíc vzbuzuje dojem, že cesta nebyla příliš dlouhá. Krom toho mi připadá, že vliv Prstenu na Froda je prezentován nedostatečně a na film nepříliš nápaditě. Frodova reakce, když se mu ho pokusí někdo vzít, je známa už z dřívějška a nově se přidává pouze slovní popis, jak mu „ohnivý kruh“ leze na mozek. Přijde mi škoda, že “ohnivému kruhu“ se nedostalo vizuálního zobrazení a že se nepoužilo víc „hlasu“ Prstenu (nebo jakýchkoli dalších nepřímých prostředků, naznačujících, jak Prsten víc a víc deformuje Frodovu vůli a zdravý rozum). Když už se bitevní dějové linii dostalo takové efektnosti, bylo by dobře podbarvit i putování s Prstenem, takhle bylo od úniku ze skřetí věže poněkud „suché“. – Na druhou stranu ale bylo dostatečně dramatické a výstižné na to, aby mi následná „chechtací postelová scéna“, kdy je vše podstoupené jakoby rázem zapomenuto, přišla zcela nevhodná. I ten Smíšek s Pipinem svými zážitky poněkud zmoudřeli na to, aby si nedokázali představit alespoň stín toho, čím Frodo prošel, a co teprve Gandalf… Sam je jediný, jehož reakci zde považuji za adekvátní. Když už nic jiného, alespoň ta scéna nemusela být pojata jako defilé členů Společenstva. Teď k těm odchylkám „ideovým“. Dost utrpěla atmosféra, zvlášť co se týká zážitků nadpřirozených nebo duchovních. Nápadná je pro mě například absence skutečného strachu – jistě, když na plátně vybafne například Odula, tak se leknu, protože kdo se zdravým rozumem by se nelekl. Ale nebojím se… tak jako se nebojím třeba u Vetřelce 2, kde co chvíli také utrpím nějaký ten adrenalinový šok a jsem napjatá, ale nebojím se takovým tím plíživým děsem jako u Vetřelce 1, kdy vím, že je tam někde NĚCO zlého. Odula je totiž jen takový velký, hnusný a nebezpečný pavouk, ne ta „zlovolná mysl“, jejíž přítomnost lze nějakým šestým smyslem vycítit. Když se vrátím ještě k proražení Brány Minas Tirith, v knize je to nesmírně působivá pasáž , kdy na dvou stránkách vygraduje nejen atmosféra „obyčejného“ strachu a beznaděje z přesily nepřátel, ale i děsu z nadpřirozeného zla zosobněného postavou Pána nazgûlů (plus k tomu ještě osudovost scény: projel branou, jíž nikdy předtím neprošel nepřítel). Takovýto pocit byl velmi dobře prezentován ve FOTR při výjezdu nazgûlů z Barad-dûr, jejich hledání Kraje, Frodově předtuše zla na cestě u stromu…. V ROTK se to nějak vytratilo, zřejmě to odplavil všechen ten adrenalin. Jediné náznaky jsou vidět u Stezek Mrtvých, ten pohled do nitra skal a potom naopak ze Stezek ven, než se splaší koně, a zášleh světla z Minas Morgul. Sauronův „reflektor“ takovýto pocit nevzbuzuje ani v nejmenším. „Duchovno“ nebo „mystično“ dostalo hezký přídavek v podobě Arweniny vize (jen se ptám, jestli ji opravdu nikdy předtím nenapadlo, že by mohla mít s Aragornem potomka. Jestli ne, tak navrhuji připsat novou teorii pro vyhynutí dinosaurů – čekání na vizi) a scénky s Galadriel podávající Frodovi ruku. Na druhou stranu se ale vytratil význam Frodovy hvězdné skleničky – vypadá jak obyčejná „magická lucernička na heslo“, ztratila se (pravda, neudržitelná) souvislost se silmarilem a pokračováním příběhu z dávných dob, ale hlavně kontrast Světla a Temnoty (v zásadě nechápu, proč před ní vlastně Odula couvá, zase taková tma tam není, aby ji světlo tolik zraňovalo) Celkově je vůbec vidět ústup od věcí, které člověka nějakým způsobem přesahují, ať už je to nadpřirozeno, osud nebo vyšší záměr – viz třeba ten chybějící semenáček Bílého stromu. Možná to, stejně jako ta absence strachu, dost souvisí s vyprávěcím postupem, který je hodně „popisný“ (děje se jen to, co vidím na plátně, divák sám v zásadě nepracuje, jenom pozoruje) a snaží se reálně zobrazit úplně všechno. V chování postav je zřetelný ústup od vznešenosti a důstojnosti, trend započatý už ve FOTR Aragornovým váháním „být či nebýt“, jakž takž vyvažovaným postavou Galadriel. V ROTK ale takováto výrazná postava není, Théoden, jakkoli je jako král důstojný, je přece jen poněkud „civilní“ a vznešenost starobylého rodu (který nemá) z něj pochopitelně nevyzařuje; Denethor je opovrženíhodný a navíc šílenec. Vznešenost ale nevyzařuje ani z dědice Isildurova tam, kde z něj rozhodně vyzařovat měla, především na Stezkách Mrtvých, kde si měl křivopřísežníky podrobit silou svého vystupování a nároku, ne mečem, o který se nijak nezasloužil.. Na korunovaci byl ještě přijatelný, i když ne královštější než kdokoli jiný, a jeho zpěv měl zřejmě scéně dodat to, co nedokázal ani scénář, ani herec. Nejsem si jista, zda se to podařilo, zpívající král je poněkud nezvyklá část korunovačního rituálu (mimochodem dosti očesaného). Ve filmu se navíc neví, co to vlastně zpívá, a pouhý překlad by stejně nepostačil, protože pochybuji, že by si divák nečtenář na nějakého Elendila vůbec vzpomněl a o jeho příchodu z Moře beztak neví vůbec nic, takže odpadá návaznost na minulost (což je ostatně věc pro Tolkiena typická, reminiscence na věci dávno minulé, která pomáhá vytvářet atmosféru a ve filmu z pochopitelných důvodů většinou chybí). Scénu setkání s Arwen považuji za naprosto příšernou a jen díky tomu, že netrvala dlouho, jsem neodešla z kina. Za prvé, jak už jsem zmiňovala, je to odporné klišé, za druhé, je to chování krále zcela nedůstojné (Arwen schovávající se za zástavou je jen o málo lepší). Poslední, ale nikoli nejméně důležitý, uvádím ústup od jistých mravních hodnot hrdinů. Jsou věci, které by hrdinové legendy nikdy neudělali ani neřekli, prostě proto, že jsou hrdinové legendy, a ne našeho každodenního života. Mě by mohlo pragmaticky napadnout, že by bylo výhodnější propustit Mrtvé až později, ale rozhodně by s tím neměl přijít Gimli a Aragorn by neměl ponechat ani sekundu pochybám, že snad o té nabídce uvažuje – a když už by ta slova padla, měl za ně Gimliho pokárat. Já bych se mohla „zdekovat“ do bezpečí, zatímco by se rozhodovalo o osudu Středozemě a mé životní lásky, ne tak ale Arwen., která už jen tím, že setrvává a vyčkává konce, vyjadřuje Aragornovi důvěru a podporu. Stejně tak mně by mohly ujet nervy a mohla bych se vrhnout na někoho, kdo mě zradil, ale Sam by neměl tlouci vzáblého, zuboženého tvora jako první. A Frodo by neměl uvěřit tak hloupé intrice a zavrhnout kvůli ní přítele, a i kdyby uvěřil, že Sam nějaký ten lembas snědl, měl by mu to odpustit. A když by už Sama pod vlivem Prstenu odvrhl, Sam by ho nikdy nenechal samotného, protože přátelé v nouzi se prostě neopouštejí. A Gandalf, moudrý a důstojný rádce, by neměl používat k pacifikaci oponenta tak hrubé a přízemní metody jako je rána holí, a stejně tak by neměl odstrkávat Pipina, když se zachová nečekaně důstojně a čestně. Za nejhorší ze všech změn ale považuji Legolase – dokážu pochopit počítání skřetů v Helmově Žlebu, kdy obránci jsou v zoufalém postvení, jak krysy zahnané do kouta obrovskou přesilou, ale bitva o MT zase tak zoufalá není.Navíc, drobný rozdíl, pro mě ale významný, tady se nepočítají skřeti, ale lidé. Lidé. Ti v knize nikdy nebyli tvory propadlými zlu, pouze svedenými, oklamanými nebo zastrašenými, a žádná kladná postava v knize se k nim nechová jako chladnokrevný zabiják, který si dělá zářezy do luku za každého zabitého nepřítele. „Válka musí být, dokud bojujeme proti nepříteli, který by nás zničil všechny“, takže nepřítele je třeba zastavit, ne se tím pyšnit nebo to zlehčovat – anebo z toho dělat těžiště filmu. Jistě, je to „Válka o Prsten“, nicméně boj samotný zase tolik místa nezabírá, slouží k dokreslení vyprávění, nesoustřeďuje na sebe pozornost. Takovouto roli hraje boj v žánru akčních filmů, ovšem Tolkiena jsem za akčního nikdy nepovažovala a film, který se chlubí věrností autorovi, by měl být věren také jeho hodnotovému žebříčku. Shrnuto kolem a kolem: ROTK v žádném případě nepovažuji za dobré filmové zpracování Tolkiena co do vyznění, děje a postav. Líbí se mi z valné většiny jako zpracování vizuální (architektura, krajina, lidé, že Aragorn není můj typ je nepodstatné.) Hudbě nemám co vytknout, naopak, na některých místech je tím jediným, co zachraňuje situaci. Jako akční film je ROTK nadprůměr, hlavně díky výtvarnému zázemí, ale stále trpí mnoha nešvary, které si spojuji s filmovou kategorií B, tedy klišé a efekty na úkor reálnosti nebo logiky. Domnívám se, že mohl a měl být natočen lépe, potenciál by pro to snad byl a valná divácká masa byla tak nažhavená, že by PJ vzala cokoli, i to, co by se trochu vymykalo tomu nejobecnějšímu vkusu. | ||
|
|
Nacházíte se na JCsoft's
FANTASY Homepage - http://www.jcsoft.cz/fantasy/ Optimalizováno pro Microsoft Internet Explorer 4.x (5.x) a rozlišení 1024x768x16/32bit Jan Čeřovský (c) 2000 All rights reserved Jakékoliv nalezené chyby ( špatné odkazy, chybějící obrázky, hrubky, ...) se nebojte nahlásit na můj e-mail.
|