Nostalgie - stará verze webu věnovanému filmu Pán Prstenů |
5.4. 2004 8:33:27 | Kaldora | Já a kniha: Četl několikrát nejen ji, ale i další díla JRRT |
Řež. Můj první dojem z Návratu krále byl takový, že jsem viděla obrovskou řež. Snad to bylo mohutností vlny vojska jež se valila na Minas Tirith, jenže to se jaksi předpokládá, snad množstvím zhuštěného děje prošpikovaného bojovými akcemi. Pak jsem si řekla, že to bylo velké. Velká scéna, velké postavy, velké emoce, velký patos, velká hudba a v neposlední řadě velký příběh. Příliš věcí, které mě zahltily. Tento film se nedá lehce zařadit, nepovažuji ho za čistou fantasy, historické drama, pohádku nebo dokonce thriller. Vidím směs toho všeho v různých poměrech zasazenou snad právě ponejvíce do hrdinského eposu. Myslím, že příliš velké, je správný výraz. Nedokázala jsem dojem hned zpracovat, protože byl příliš velký. Až poté, v noci, kdy mě nic nerozptyluje, mi začaly před očima náhodně defilovat jednotlivé obrazy. A když jsem se naladila na správnou vlnu a utvořila si rámec, do kterého jsem si film zařadila, mohla jsem ho znovu vnímat. Myslím, že je to o tom. Přistoupit na určitou hru, určitá pravidla a pak problém mizí. Mnoho hlasů zní v tom smyslu, že větší nesmysl ještě nevidělo, dialogy jsou prázdné, příběh příliš spletitý nebo naopak jednoduchý, hudba příliš bombastická, scény kýčovité, děje nenavazují a jsou příliš zkratkovité a nesmyslené a atd., atd…. Ano. I tohle bych mohla o filmu říct. Ale já jsem přistoupila na jakási rámcová pravidla. Hrdinský epos má potom tedy právo na velké hrdiny, velké činy, velká slova, velkou hudbu. O to víc potěší drobné mezihry, které celý film provázejí, drobnůstky, které ho učiní bližším a lidštějším. Proto například píseň hobitů v Edorasu, jejich rozloučení ve stájích, Pipinovo napomínání Gandalfem před vstupem do Citadely Minas Tirith, Samův a Frodův pohled při shledání po tom, co byli zachráněni orly, mně vtahuje blíž do příběhu. Vlastně potom, co jsem o filmu v klidu přemýšlela, mi vždy naskočily drobnější příhody a ne bombastické bitvy, přestože i ony měly své drobnější epizody. A pak jsou tu scenérie které berou za srdce, již tolikrát zmiňované majáky - zažehnutí ohně a on se úží dech, píseň rozléhající se v sále budí lítost nad vším, co má být ztraceno a mísí se se vztekem na fanatika a šílence. Hrůza a údiv se tyčí spolu nazgůlem a jeho pánem nad Minas Morgul při začátku zkázonosného pochodu. V zádech mrazi při Glumově děsivém zpěvu Frodovi uvězněnému v pavučině. Rozechvívám se spolu se vstávajícím sluncem blyštícím se na ostrých kopích Rohanských před útokem. A nekonečná lítost a soucit stoupají, když Sam bere svého pána, který už nedokáže nést dál břemeno. Melancholie a přání všeho dobrého prostupuje pak setkání dlouho odloučených společníků ve Frodově pokoji. Mou romantickou dušičku potěší i králův polibek své vyvolené, vždyť je jediný, a srdce se svírá při vzdávání holdu hobitům. Nostalgie pak prostupuje scénu návratu hobitů domů a jejich odcizení od běžného hobitího života. Občas však problesknou okamžiky, které dojem rozmělní, po okouzlení přijde tvrdé probuzení a dopad reality. Snad nejvíce mě režisér rozzlobil, když při obléhání Minas Tirith nechal dopadnout vedle velícího prasečího skřeta balvan. Dostala jsem záchvat smíchu. Nemám nic proti odlehčení bitvy, ale tohle bylo na mě moc. Nemohla jsem se přestat smát té nevěrohodnosti. Vím, byla to epizodka, zanedbatelná, ale já ji zanedbat nemohu. Ztratila jsem pak atmosféru a nemohla se vžít do dalšího děje. Snad proto ve mně zprvu zůstal pouze dojem bitvy, na kterou jsem se pak snažila až příliš soustředit. Sauronovo oko, které mi nepřipadá špatné při blízkém pohledu na Froda, se v širokém záběru mění v podivný pátrající a směšný kužel. Stejně tak i Sauronův pád vyznívá do ztracena. Věž se bortí, oko pohasíná a… Mrtví, kteří se překotně vznášejí nad vodou a zaplaví Bílé město jako povodeň, ukončí bitvu nějak příliš rychle. Jak skončila statečná rohanská štítonoška? Jsou v Minas Tirith nějací obránci? Gandalf odkazující Denethora do patřičných mezí holí mě spíše poleká, ale pak zklame pobídnutím Stínovlase, aby správce odkopl na hranici. A pak snad vědomí, že mi má být smutno v Šedých přístavech, mi brání scénu loučení prožít, zdá se mi příliš dlouhá a emoce nepřicházejí. Měrou vrchovatou se mi jich však dostane, když jen Frodův hlas provází vracejícího se Sama a všechno končí. Nebo začíná? Zajímavé, myslela jsem, že film byla jedna velká bitva. A pak jsem zjistila kolik pocitů a zážitků jsem si odnesla. Byly nádherné, působivé, dojemné, zlostné, smutné i nepříjemné. Takže je vlastně všechno v pořádku, viděla jsem film, na který nezapomenu. A to není málo. | ||
|
Nacházíte se na JCsoft's
FANTASY Homepage - http://www.jcsoft.cz/fantasy/ Optimalizováno pro Microsoft Internet Explorer 4.x (5.x) a rozlišení 1024x768x16/32bit Jan Čeřovský (c) 2000 All rights reserved Jakékoliv nalezené chyby ( špatné odkazy, chybějící obrázky, hrubky, ...) se nebojte nahlásit na můj e-mail. |