Nostalgie - stará verze webu věnovanému filmu Pán Prstenů | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 19.1. 2004 14:52:06 | Elwen/Ester Nováková | Já a kniha: Četl několikrát nejen ji, ale i další díla JRRT |
| Au! aneb Co se mi nezdálo na Návratu krále Naprostá většina ohlasů na třetí díl filmového Pána prstenů, které jsem dosud četla, byla pochvalná a nic než pochvalná. Tak už jenom kvůli rovnováze bych si dovolila přihodit také pár kritických poznámek. Na úvod raději rovnou podotýkám, že se mi film většinu času docela líbil a že jsem se u něj většinu času dobře bavila. A dvě tři scény byly prostě nádherné k nezaplacení a už jen ony samy mě přinutí jít na Návrat krále podruhé. Ale jiné mě zase zklamaly… Zejména – a to je společný jmenovatel první části mých výhrad – se podle mého názoru „nestihla říct“ spousta věcí. A to věcí opravdu důležitých, které se prostě vynechat nedají, aniž by logika celého příběhu dostala na frak. Někde proběhlo vynechání pod heslem „domysli si sám“, jinde raději rovnou pod heslem „na to zapomeň“. Nejenže fanoušci knihy přišli o některé pasáže, na něž se možná těšili, ale vznikly tak především pořádné lapsy, na které divák knihy neznalý musí prostě jen vytřeštit oči. Co se „proškrtanosti“ týče, asi nejhůř v tomto smyslu dopadli Faramir a Éowyn. Pro toho, kdo neviděl prodloužené Dvě věže, je Faramir v Návratu krále najednou úplně jiným člověkem. Jeho jemnost, téměř přecitlivělost – především ve vztahu k otci – tedy nutně překvapí. Shlédneme jeho rozhovor s Denethorem, a pak scénu, v níž kapitán vyjíždí do předem ztraceného boje za znovudobití Osgiliathu – ta patří ve filmu k nejlepším. Jenže to je o Faramirovi vše. Ještě jej spatříme smrtelně raněného na otcově hranici, a potom až na korunovaci, kde je už zdráv, vesel a ještě se zářící krasavicí po boku. Jistě, na rozdíl od kinoverze Dvou věží je postavou velice sympatickou, ovšem Faramir – poslední Vládnoucí správce Gondoru, moudrý, „přísný i mírný“, vítající příchod krále – ten se někam ztratil. Chudák Faramir o sobě stihne sdělit v podstatě jen to, že ho bolí otcův nezájem. Nemůže prokázat trpělivost a pevnost mysli, když musí čekat v Minas Tirith na výsledek bitvy u Černé brány, nemůže předvést bystrý postřeh, soucit, vlídnost a empatii v rozhovorech s Éowyn, nemůže v podstatě nic. Škoda ho. A sama Éowyn? Jejím žalům, nadějím, depresím i neopětované lásce byla už ve Dvou věžích věnována značná pozornost, v Návratu krále tato pozornost trvá, až najednou… bác! Poté, co ji kamera opustí očividně raněnou a zhroucenou vedle mrtvého Théodenova těla, decentně se na ni zapomene. Celý její příběh, příběh jedné z hlavních postav filmu!, zůstává naprosto neuzavřen viset ve vzduchu. Jedinou úlitbou je onen výše zmiňovaný záběr: stojí na korunovaci vedle Faramira a usmívá se. Jak k tomu úsměvu dospěla, to skřeti vědí. Aha. Tak asi to její trápení ani ta láska nebyly tak zlé, vždyť je z toho venku jako mávnutím kouzelného proutku! Nojo, ale proč se tedy pořád o jejích problémech tak rozkládalo, pokud byly takhle mizivé…? Tady prostě najednou spadla psychologie dosti zdařilé postavy pěkně zvysoka na čumáček. Au. O rozličné záhady není ve filmu nouze. Například Saruman, stěžejní postava předchozích dvou dílů, nám i s Červivcem nenadále zmizel navždy. (Z jediné letmé poznámky o jeho osudu získáme dojem, že bude patrně doživotně zavřen v Orthanku.) Neztrácejí se ovšem jenom lidi, ale i věci. Pipin ukradne Palantír, podívá se do něj, ten mu začne v rukou planout – následuje dosti šílená scénka, při níž si několik postav, včetně Aragorna, přihrává hořící Vidoucí kámen přes celou místnost („pozdvižení v Edorasu“), nakonec Gandalf nebezpečnou mičudu polapí… a okamžikem, kdy Palantír mizí v záhybech Gandalfova hadru, mizí také definitivně z filmu. Čili opět velké vzrušení kolem něčeho, co je patrně tak málo důležité, že na to můžeme v klidu zapomenout… Z Elronda se nám vyklubal pilný středozemský kurýr, který během několika málo dní stíhá sám cestu Roklinka – Šerá Brázda – Roklinka – Minas Tirith, transportuje tu meč, tu svou dceru. Historka s Arweniným „umíráním“ je narychlo slepená, nelogická, a ostatně se i na ni velmi svižně zapomene. Měla asi přidat Elrondovi motivaci k tomu, aby Aragornovi poskytl meč a rady, a dopomohl mu tím k vítězství. Myslím ovšem, že by k té motivaci bohatě stačilo prostě jen vědomí, že Arwen se nezvratně rozhodla pro život s Aragornem – a tedy přirozená rodičovská snaha zajistit jí ten život co nejlepší. A ať mi někdo vysvětlí, proč elfové, kteří se rozhodli vážit cestu do Rohanu a pomáhat lidem v boji o Helmův žleb, se neobtěžovali s jakoukoli pomocí v bitvách pro Středozem daleko důležitějších?! Že by všichni bojeschopní Prvorození v „bitvě o Rohan“ pomřeli? Nebo se jim ta ušlechtilost k lidem zajedla? Přítomnost elfů v Helmově žlebu byla nelogická, ale když už tam byli, je jejich nepřítomnost na Pelennorských polích zkrátka ještě nelogičtější. Nějaký náznak vysvětlení by se hodil. Denethorův Palantír je od samého počátku zamlčen. Můžeme si myslet, že se Správce zbláznil prostě jen ze ztráty svých synů, zejména Boromira, a z beznadějných vyhlídek Gondoru ve válce se Sauronem. Budiž. Ovšem to, že gondorský Správce má jakési záhadné a udivující schopnosti vidět a předvídat události, už zamlčeno není. Aha, tak to asi Denethor umí číst z karet... Třeskutý bonmot, který vznikne Gandalfovým prohlášením „Tak odchází Denethor, syn Ecthelionův“ v okamžiku, kdy Denethor, vzplanuvší více méně Gandalfovým přičiněním, opravdu odchází v podobě hořící koule, aby vzápětí mohl velmi objevně spadnout ze skály… ocenilo kino hlasitým smíchem. Monty Python by zajásal. Že nebyl čas pohřbívat chudáka padlého Théodena (ani utrousit o něčem takovém poznámku), ani korunovat Éomera novým králem Rohanu, to bych pochopila. Kupodivu víc mi schází alespoň zmínka o osudu Bílého stromu. Uschlý Bílý strom se pěkně uvede, Pipin ho vidí v Palantíru, potom na vlastní oči, Gandalf ještě podotkne, že je to „králův strom“ – člověk by tak nějak čekal, že se s tím stromem po nastolení krále něco stane. Omyl. Aragorn se patrně na ten suchý pahýl bude dívat z okna do konce svých dní. Mithrandir se v Návratu krále předvádí v nejlepším světle. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že zneškodnění pomateného Denethora několika dobře mířenými ranami holí do žaludku prostě NENÍ styl argumentace Gandalfa Bílého. A na závěr tu zbývá ten závěr – druhá, a řekla bych podstatnější, část mých výhrad se vztahuje právě k němu. Aragornův nástup na trůn působí lehce samozvanecky. Prostě přišel nějaký chlápek ze Severu, oblékl se do královské zbroje, tak nějak samozřejmě ho poslouchala celá armáda, a nakonec se nechal korunovat. Z části to vzniklo (možná nutným) vypuštěním některých vedlejších postav (jako je např. kníže Imrahil, v knize význačný šlechtic, jehož podpora se Aragornovi velmi hodila). Bolestnějším řezem už je totální zrušení Domů uzdravování, kde měl Aragorn při léčení raněných prokázat nejen své královské předurčení, ale taky – když to řeknu banálně – svůj „vztah k lidu“. Právě tady měla vzniknout a rozšířit se zvěst o návratu krále… Ve filmu se Gondorští o svém novém králi vůbec nic nedovědí, nikdo se neptá po oprávněnosti jeho nároku, dokonce ani na korunovaci jim nikdo neřekne, co je to hrome za člověka. Divím se jejich důvěřivosti – a taky tomu, proč vlastně Aragorn tak dlouho váhal s něčím tak snadným, jako je nástup na gondorský trůn…?! Gondorské obyvatelstvo (překvapivě seškrtané POUZE na obyvatelstvo Města) vůbec splývá v beztvarý a snadno manipulovatelný dav, dokonce i civilisté jsou oblečeni bezmála do stejnokrojů stejné barvy a stejného střihu. Realističnost ztvárnění, kterou jsem v předchozích dílech (i v předchozích záběrech Návratu krále) obdivovala, tu poněkud vzala za své. A Aragorn sám, už podle názvu ústřední osoba dílu, taky utrpěl. Po tolikerém psychologicky propracovaném váhání a pochybách se poněkud nahonem rozhoduje vydat se po cestě za korunou – a od té chvíle se o jeho smýšlení a prožívání nedovíme nic. Ó, vy hořce oplakané Domy uzdravování, kde by býval mohl Aragorn projevit, co je zač a co si myslí! A čím (a jestli vůbec!) vyniká nad ostatní gondorské válečníky! Dokonce ani při šokující zprávě o Arwenině umírání neprojeví víc než chvilkové znepokojení. Potom svou milovanou definitivně pouští z hlavy. Největším problémem filmu je ovšem podle mého názoru korunovace sama. Začátek vypadá slibně (ačkoli mě trochu mrzelo – a překvapilo – že do ní není zapojen Frodo, ale pouze Gandalf). Král stojí na schodech a zpívá a zatím má všechno ten správný melancholicko-radostný nádech… Kdybych odešla v této chvíli z kina, považovala bych Návrat krále přes všechny dosavadní výhrady za dost dobrý film. Ovšem v momentě, kdy Aragorn sestupuje ze schodů mezi shromážděný lid, to začíná povážlivě skřípat. Omlouvám se za nadsázku všem, které následující scény dojímaly. Ten neobjevný, tak říkajíc povinný špalír hlavních postav, které kamera postupně probírá, a ony se na Aragorna usmívají, klanějí se mu a případně prohodí nějaké to „kamarádské“ slůvko, se dá ještě nějak spolykat. Vstup Arwen na scénu, a především to, co po něm následuje, je už ale vyloženě trapné. V knize se král na toužebně očekávaný příjezd své nevěsty pečlivě připravoval, a den svatby byl nejen pro něj, ale i pro jeho přátele velkolepou a velevýznamnou slavností. Nic takového. Ve filmu není Arweniným příchodem nikdo překvapenější než právě Aragorn. Budoucí královna se mačká v davu elfů (tak mě napadá, že tu korunovaci vlastně asi ani neviděla, leda by si ji Elrond vysadil na ramena…), skrývajíc se za prapor, aby to bylo napínavější – bohužel překvapení se nekoná, neboť je ji za tím praporem od počátku vidět. Pak ovšem nastává to pravé show. Novopečený král chvíli jen zírá, a potom bez jakéhokoli úvodu schvátí Arwen v objetí, přičemž předvedou sérii parádně horoucích polibků. (Ještě chybělo, aby sebou potomek númenorejských panovníků a elfská princezna před zraky všeho lidu rovnou plácli na trávník.) Civějící dav je odmění filmařsky „velmi objevným“ potleskem (ač poněkud vlažným – ani se nedivím, taky bych od krále Elessara čekala důstojnější chování), tatíček Elrond se najednou srdečně a přejícně usmívá, Aragorn s Arwen se vesele objímají a všichni jsou šťastní. Doslova happy. Ehm. Podotýkám, že naprosto nejsem proti happy endům ani horoucím polibkům na plátně, jsou-li na svém místě. Leč nemohu se zbavit dojmu, že TOHLE to pravé místo opravdu nebylo. Toto má být tři roky očekávané vyvrcholení příběhu Aragorna a Arwen, původně opravdu mýtického příběhu lásky, čekání a sebeobětování? Připravované a znesnadňované tolika (mnohdy přimyšlenými) překážkami, jako bylo váhání na obou stranách, Elrondův nátlak, vize Arwenina krutého konce v osamělosti, její strach, její odjezd do Přístavů…? Čekala bych něco daleko osudovějšího, vznešenějšího a niternějšího, tak nějak Radost místo Poskakování. (A mějte si mě klidně za prudérní, ale na rozdíl od většiny scénáristů nesdílím názor, že hloubka citu je přímo úměrná vášnivosti předvedených milostných scén. Mnohdy je to totiž spíše naopak. Ze všech záběrů, kde jsou Aragorn a Arwen spolu, stále považuji za nejcituplnější, nejpoetičtější – a dokonce „nejtolkienovštější“ – jejich rozhovor na mostku v Roklince, doprovázený pouze letmými doteky a jediným, divákem pouze zpovzdálí spatřeným polibkem.) „Hepáč“, který jsem shlédla v Návratu krále, mě zklamal, byl povrchní, banální a nepatřil do Pána prstenů, prostě tam najednou spadl z nějaké filmové „hollywoodštiny“ typu Osobní strážce. Tohle klišé mě tak uzemnilo, že už bych se byla vůbec nedivila, kdyby Aragorn zvedl Arwen do vzduchu, začal se s ní točit, ona by vykřikovala „Miluju tě, miluju tě!“ (on případně: „Já tě taky miluju!“) a Elrond do toho volal něco jako „Přesvědčila mě síla vaší lásky, buďte spolu šťastni!“, a ještě mohlo z lidu zaznít „Bůh ochraňuj Ameriku!“ – a iluze toho nejobvyklejšího závěru nějakého hodně pitomého hollywoodského spektáklu by byla dokonalá. (Kdo viděl Armagedon, udělá se mu špatně z té vnitřní podobnosti.) Toto se sice nekonalo, ale i to, co se konalo, stačilo. Zkazilo mi to dojem z celého filmu, právě proto, že se jedná v podstatě o konec „gondorské linie“ příběhu. (Dodávám, že jsem zřejmě nebyla s tímto názorem sama, neboť během výše popsané scény se několik lidí v kině zvedlo a ostentativně odešlo.) Tak jsme vyhráli válku, máme se rádi a jsme strašně spokojení, pápá problémy, vše bezbolestně vyřešeno… Něco tak plochého má být vrcholem celé trilogie?! Nemluvím jen o završení té milostné zápletky (i když to je nejhorší), ale i o oslavě vítězství nad Stínem (jak hrůzné vize zkázy, kterou Sauron chystá – a najednou jak laciné, a řekla bych dokonce odbyté, zkonstatování jeho porážky!), o nástupu krále na trůn, po mnoho stovek let prázdný (místo obrovského očekávání jak postav příběhu, tak filmových diváků, završeného silnou katarzí, se pouze tak nějak povinně stalo, co přikazoval název filmu)… Strhující mýtus, krystalická radost a někde hluboko skrytý stesk, prostě přiměřený závěr Pána prstenů – kam se to podělo? (Zdůrazňuji, že mi vůbec nejde o přesné přetočení románových scén, nemám nic proti dobrému prokrácení a dobrým úpravám – ale PODSTATA výpovědi by přece měla zůstat nezměněna!) Místo zlatého hřebu rozplizlá kaňka. Jako by v závěru filmu došel nejen čas a peníze, ale i soudnost. Zamrzí to o to víc, že předchozí více než tříhodinová podívaná připravovala něco daleko lepšího – a že přitom stačilo skutečně jen velice málo, aby se konec (či spíše „předkonec“) filmu povedl. Auuu! Ještě ke všemu se po těchto trapných scénách jdou všichni poklonit hobitům, také kdoví proč zašitým kdesi vzadu v davu. To by bylo pěkné a v pořádku, kdyby tu jaksi nedošlo k záměně adresátů. Prostě nechápu, jak může celé Minas Tirith tímto způsobem adorovat i Smíška s Pipinem!!! Připadá mi, že obliba, jíž se u pana režiséra těší hobiti, tu prostě přesáhla únosnou mez až za nejzazší hranice logiky. Jistě, Smíšek s Pipinem se drželi během války dobře, ale praničím nevynikli nad ostatní (Legolase, Gimliho, Éowyn…), nemají větší zásluhy než každý (při nejhorším každý druhý) gondorský nebo rohanský voják. Pokládat to, co vykonali, na roveň heroickému a doslova historickému činu Froda se Samem, není jen nelogické, ale staví to celý příběh o Prstenu na hlavu a v podstatě to popírá jeho smysl. Bohužel ani úplný konec můj dojem příliš nespravil. Šedé přístavy jsou jaksi podivně obyčejné. Jedna pomenší bárka, Gandalf a tři elfové, ehm, není to trochu málo? Napadá mě všetečná otázka, zda Galadriel bude dělat plavčíka nebo kormidelníka. Nikdo se nedozví, že Frodovi a Bilbovi byla udělena výsada jet na Západ proto, že byli těmi, kdo nesli Prsten. Ale více vadí podivná bezobsažnost toho konce. Frodo se prostě dosti zdlouhavě rozloučí a odjede, o ničem jiném ty záběry nevypovídají. Ani ozvuk té trýznivé krásy a trýznivého smutku, které by byly na místě, a jakých se přece už podařilo dosáhnout v prodloužené verzi Společenstva – v záběrech elfů kráčejících večerním lesem, mířících k moři… Ať si ti, kdo četli knihu, vzpomenou, co prožívali nad jejími posledními stránkami – a ti, co ji nečetli, ať si vybaví, jak se cítili aspoň třeba na konci filmového Společenstva – a pochopí, co mi v závěru Návratu krále chybí. Nemůžu si pomoct, ale tady se očekávaný emocionální vrchol opět prostě nekonal. (Sbohem, katarze, naposled jsme se viděli asi před patnácti minutami!) Po pádu Temné věže padá také stavba filmového příběhu, vysoká a hezká – o to horší ten pád je. AUUUU!! Probrala jsem tu problémy, které mě při shlédnutí Návratu krále trkly do očí. Podotýkám, že jsou to moje oči, můj názor, a nikomu ho nenutím. Mohla bych samozřejmě hodně psát i o tom, co se mi líbilo (viz úvod mého příspěvku), jenže to za mě už udělali mnozí jiní. Pořád mám radši knížku než film, ale nepatřím ke skalním fandům toho ražení, kteří každou sebemenší úpravu oproti předloze předem házejí pod stůl. Vím, že filmová řeč je přece jen jiná než literární, a mnohde jsou úpravy třeba. Jen jsem chtěla upozornit na to, že jsou úpravy dobré a špatné, že každá změna nese jisté důsledky, s nimiž se musí počítat, a každý podstatnější škrt zanechává díru, kterou je potřeba něčím zaplnit. Že vnitřní náboj, duch a atmosféra díla jsou nesmírně důležité a měly by vytrvat až do samého konce. Protože právě konec má důležitost největší – může mnohé zachránit – a mnohé nenávratně pokazit. Věřím a doufám (a v některých případech i vím), že mnohé z toho, co mi na plátně scházelo, bude doplněno v prodloužené verzi (kterou ovšem zdaleka neuvidí každý, a v kině patrně vůbec nikdo). Naopak to, nad čím jsem lomila rukama, už bohužel nikdy nikdo nevystřihne ani nepřetočí. A nad krásnou možností, která je nenávratně ztracena, bývá hořko… Elwen | ||
|
|
Nacházíte se na JCsoft's
FANTASY Homepage - http://www.jcsoft.cz/fantasy/ Optimalizováno pro Microsoft Internet Explorer 4.x (5.x) a rozlišení 1024x768x16/32bit Jan Čeřovský (c) 2000 All rights reserved Jakékoliv nalezené chyby ( špatné odkazy, chybějící obrázky, hrubky, ...) se nebojte nahlásit na můj e-mail.
|