Na úvod - nehodlám porovnávat film s knihou, neboť to není možné, obojí umění se od sebe výrazně odlišuje způsobem zpracování, výstavbou děje a především vnímáním a chápáním „konzumenta“ - čtenáře či diváka. Chci ROTK zhodnotit jako ucelený film pro kina (tedy bez doplňků rozšířené verze), určený nejenom čtenářům knih, po stránce technické a obsahové (scénář, dramaturgie).
První díl byl nečekaným překvapivým zjevením v nudě běžné filmařské rutiny. Druhý díl vystupňoval napětí, strhnul dějem a vysoko nasazenou laťkou akčnosti. Od třetího filmu jsem očekával ještě něco víc a patrně to byla chyba - nebyl jsem ani překvapen, ani stržen, a dojat jsem byl snad jen ze dvou či třech momentů, což mi bylo líto na to, že jsem si vzal do kina pověstný balíček kapesníků, který zůstal neotevřený… Vyprávění poněkud nudné a bez duše, jak už to tady o ROTK někdo napsal.
Technika záznamu: Světlo, nálada scén, způsob snímání „letící“ kamerou, široké krajinné celky, to vše je vynikající a dosud zřejmě nejdokonalejší v celé filmové historii. Problém však vidím na opačné straně - v příliš častém užívání detailů tváří, bez prostřihů s polodetailem a malým celkem. Herectví většiny postav je sice uchvacující, ovšem detaily tváří začínají být místy stejné až nudné, bez potřebného napětí, které by vyvolal zmíněný lepší sestřih. Sám režisér přiznává, že se nechal okouzlit detailem charismatických tváří, ale patrně nedokázal rozlišit míru jejich užití.
Bitevní scény: Sice monumentální ale chybí jim opravdovost, výsledek proto není přesvědčivý. Srovnáte-li například bojové scény ze Statečného srdce nebo třeba z Excaliburu, působí bitvy v ROTK jakoby výrazně limitované hranicí přístupnosti. Absence krve a uťatých končetin je u režiséra Jacksona vzhledem k jeho minulé tvorbě podivná. Umím si představit, že mu producenti řekli - fajn, natoč Pána prstenů, ale zapomeň na svůj dosavadní styl, protože chceme mít film přístupný ve všech kategoriích, abychom vydělali. Jackson, aby pokyn dodržel, vydal se cestou opačného extrému. Jistěže brutálnost tohoto typu není pro děj ROTK podstatná, ale bitvy vyznívají ploše a připomínají počítačovou hru. Ve druhém dílu se to ztratilo, protože bitva o Helmův žleb probíhala převážně v noci. Helmův žleb měl také nesmírně napínavý začátek, na rozdíl od dobývání Minas Tirith, kde se vojska nepřátel jaksi najednou objevila v pravidelných formacích a obyvatelé a obránci města jakoby o tom vůbec nevěděli. Nedobré pocity z bojů ještě znásobí scéna Legolase zabíjejícího Olifanta, zcela nereálná. Legolasovy, z hlediska reality ještě přijatelné kousky v předchozích dílech, byly „překonány“ nevhodnou přetaženou nadsázkou. Podobně i sebevražedný nájezd jezdců na koních proti monstrům Olifantů, likvidujících celá „koňská stáda“ pouhým mávnutím ostrým chobotem. Z hlediska bojové taktiky zcela nesmyslné, když jezdců bylo tak málo oproti nepřátelským vojskům.
Emoce: Pro přílišný patos v mnoha scénách, kterým režisér nešetřil, jsem se drbal na hlavě… Přehnaně dlouhé dojemné řečnění, neustále slzy v očích - opět to začne po nějaké době nudit. Místy to připomínalo ruské válečné filmy, kde kolem hlavních hrdinů vše ztichne, aby mohli pronášet dojemné zdlouhavé dialogy. Snad nejvíce mne dostala poměrně jednoduchá scéna, a to zapalování signálních ohňů. Úžasné, už proto, že tak to v dávných historických dobách skutečně fungovalo, vždyť i třeba na našem území existuje množství archeologicky doložených strážišť na vrcholech výrazných kopců. Další emotivně silnou částí je příjezd Gandalfa do Minas Tirith, pro skvěle zpodobněnou architekturu města. Asi poslední silnou částí je útok rohanské jízdy, spolu s „povzbuzením“ bojovníků králem Theodenem, jenž se v jízdě mečem dotkl každého z napřažených kopí. Za zmínku ještě stojí sebevražedná scéna Faramirovy jízdy podmalovaná Pipinovým zpěvem, i když bych jako běžný nepoučený divák nepochopil, proč Faramir v úplně zbytečném nájezdu na trosky Osgiliathu (nikoliv na nepřátele v poli!) obětuje zcela poslušně nejenom sebe, ale především gondorské jezdce, kterých bylo sakra třeba při obraně Minas Tirith. Další momenty, které mohly být silně emotivní, byly zmršené - za všechny například zkutí meče Andúrilu, nereálné, protože tímto způsobem by se zlomený meč ve skutečnosti zkout nepodařilo, a nedotažené ve vyznění scény, byla příliš krátká bez dynamičtějšího střihu.
Dějové lapsy: Bylo jich víc - za všechny třeba Saruman jaksi zapomenutý ve své věži, přetažené upalování Faramira Denethorem (stačilo krátce sestříhat), naopak zcela nedotažený a nevyužitý motiv Éowyn bojující v převlečení, motiv z klasických tragédií, kterému chyběla větší hloubka, ať už nenaplněného vztahu k Aragornovi či vznikajícího vztahu nového k Faramirovi, spolu s jejím zraněním. Chyběl obraz, kterak se Aragorn dostal na lodě korzárů. Nesmyslnost scény u brány Mordoru - být jejím obráncem, přece bych ji neotevřel. Zcela a to dost podstatně v závěru chyběl Sauron - zničení věže s okem nemohlo nahradit jeho „fyzickou“ likvidaci. Také zbytečně sladký konec se Samem a jeho rodinou (že by objednávka Hollywoodu?). Na mnohé další si určitě ještě vzpomenu za chvíli, ale myslím, že už to stačí.
Ale abych nebyl tak úplně skeptický, na jednu pozitivní věc upozorním. Protože mám svou profesí blízko k historii, na celé trilogii vysoce oceňuji kvalitní inspiraci tvůrců dekorací, kostýmů, zbraní atd. ve starověkém a raně středověkém období. Jímala mne hrůza z představy, že by se filmaři vydali cestou Xeny či Herkulese, naštěstí se to nestalo. Chtěl bych jen doufat, že filmová trilogie probudí ve svých fanoušcích zájem o skutečnou historii, zejména středoevropskou, protože styčných bodů s Tolkienovým dílem je tu značné množství. Je velmi vzrušující objevovat podobnosti v našem prostředí, krajině, památkách, dávných příbězích které se skutečně v našich dějinách odehrály. Otevře se vám zcela nový svět…
|