Muž u okna se otočil a ledovým hlasem pravil: "Panství převezmu já, s tím nebudou problémy, ale jak máme pomstít bratrovu smrt?"
"Pomstít?" Podivil se druhý. "Viníci jsou přece mrtvi, komu se chceš ještě mstít?"
Po chvíli ticha se opět ozval první: "Tělo té čarodějnice hoďte do lesa na pospas vlkům. A když nebude upalování, tak musíme bratrovi vystrojit velice okázalý pohřeb. Můj nástup na trůn pak musí být pompézní, ale důstojný, lidé ví, ale musí se přesvědčit o tom, že já jsem Kabala miloval, že jeho smrt mě zarmoutila jako všechny ostatní, že prospěch z ní nevyváží bolest jí způsobenou..."
Stále pršelo, bouřka se ale vzdalovala. Po blátivé cestě se pomalu šinul vůz. Zatímco vraník, který vůz táhl, zápolil s bahnem a proudy vody, vozka podřimoval. Však si to také zasloužil. V této noční hodině měl buď spát, nebo se veselit v nějakém hostinci. Ale určitě neměl odvážet mrtvolu do lesa. Bohužel byl ve špatné době na špatném místě, a tak místo odpočinku mokl kvůli hloupému úkolu.
Kůň náhle zastavil a vozka se probudil. V prostřed cesty stála jakási malá shrbená osoba a nevypadala, že by chtěla uhnout. Jediné, co z ní bylo vidět, byl dlouhý plášť s kápí a dřevěná hůl v ruce.
Vozka nesměle zvolal: "Co chceš?"
Hned si uvědomil, že místo autoritativního zvolání, jaké zamýšlel, to vyznělo, jako by se té malé osůbky v plášti bál. Proto si odkašlal a zvolal podruhé: "Co chceš?"
Tentokrát byl sám se sebou spokojen a podvědomě se usmál. Úsměv mu ale na tváři zmrzl poté, co promluvil i neznámý.
"Co chci?" ozval se syčivý hlas a po vzoru vozky svou řečnickou otázku zopakoval ještě jednou a hlasitěji: "Co chci?"
To už i kůň si začal uvědomovat, že měl být všude jinde, jen ne tady.
Poprvé se postava v plášti pohnula a vozkovi začala tuhnout krev v žilách. Pocit panické hrůzy v něm přebíjel všechny ostatní vjemy, všechno na světě by vyměnil za to, kdyby tady nemusel být.
Hrůzný hlas opět promluvil: "Chci, abys otočil vůz a to, co vezeš, uložil do nejspodnějšího a nejvzdálenějšího sklepení hradu a zabezpečil to tak, aby to nikdo nikdy nenašel!"
"Ano! Ano!" Koktal vozka a v mžiku vůz obrátil. Koně pak hnal tak rychle, jako nikdy.
Postava v plášti zvedla hlavu. Vozka se v zatáčce ohlédl. Za sebou viděl jen dva vzdalující se rudé uhlíky. Do borovice u cesty udeřil blesk. V poryvech větru se ztrácel nelidský smích.
O pár století později po týž cestě jel vůz tažený unaveným běloušem. Bylo léto, na nebi ani mráček, zem byla vyprahlá. Na voze seděli dva muži. Nebo spíš muž a chlapec. Muž mohl mít tak čtyřicet let, chlapec asi sedmnáct. Bělouš se jen líně plahočil, sužován mouchami a vedrem, a promýšlel si cosi o nadměrném nákladu.
Muž hovořil: "Upíři vyššího řádu mají pouze lepší schopnosti - jsou rychlejší, chytřejší, mají své specifické dovednosti, které se vážou k jejich příběhu. Třeba tahle Rimmon podle mě bude mít vliv na lidi, kteří ji pohlédnou do očí - to je takzvané kouzlo lásky, proti kterému se dá bránit tak, že si do očí kápneš vodu nenávisti. Nikdy taky nejsou sami, mají po ruce několik normálních upírů, kteří jim jakoby slouží. Ale zabíjejí se stejně jako ti obyčejní. Jak jim vůbec říkáš?"
"Low-level a high-level," ozval se chlapec.
"To jsou mi novoty!" pokračoval muž, "Cizí slova do vás hustí, místo toho abyste měli víc praxe. Když jsem já chodil do školy, tak jsme jim říkali 'větší svině', to je skvěle vystihovalo! Navíc na větší svině existuje ta pomůcka..."
"Jaká pomůcka?" podivil se chlapec.
"No přece ta - Veverka sekala udatného Tirama železnou sekerou, anžto neměla ráda ocelová brnění v hustém lese, poněvadž jejích pět dětí mělo ustavičně hlad, jelikož jejich otec umřel na dýmějový mor."
Chlapec jen vyvalil oči: "A k čemu to je dobré?"
"No to je pomůcka, jak nejrychleji zabiješ větší svini. Začíná to: 'Větší svini udoláš tak, že...' a dál si to nepamatuju."
Oba se rozesmáli. Zrovna míjeli odbočku k hradu, ze kterého zbyly už jen ruiny, a tak jí věnovali krátké pohledy.
"Zítra to tam obrátíme naruby, ale dneska náš jediný úkol zní: "nepracovat" , tak si to pořádně užijeme, ne?" usmál se muž a odkudsi vytáhl láhev vína. "Platí to král, takže se nemusíme šetřit! Támhle už je vidět ten 'Vidlákov', kde přespíme, to se přece musí oslavit, Dery!"
Dery se nenechal dlouho přemlouvat.
V hostinci "U česnekové mámy" vládla bujará nálada. Bylo skoro plno, jen kolem dvou stolů se netísnily hloučky milců alkoholu. Výzdoba hostince byla jednoduchá, nikoli však jednotvárná. Všude byly pověšeny svazky či řetězy z česneku, uspořádané do zajímavých obrazců. Vzhledem k brzké večerní hodině zde ještě nebylo příliš zakouřeno. Zato česnekové aroma bylo cítit až ven.
Starej Vilda ze mlejna potřeboval nutně se dostat ven. Jelikož v těchto odlehlých končinách toalety v hostincích nebyly, musel se jít vymočit ven. Prodral se davem a už chtěl otevřít dveře, když uslyšel za nimi jakýsi hovor.
"Hlavně musíš otevřít rázně, Dery, klidně do těch dveří kopni, ale musíme na sebe upoutat pozornost. Všichni si musí všimnout, kdo to přišel!"
"Dobře."
Starej Vilda ze mlejna začal přemýšlet. Vtom se dveře rozletěly a Vildu poslaly do říše snů. Dery vešel. Všichni se na něj podívali.
Dery na sobě měl dlouhý černý plášť s bílou lebkou na hrudi. Lebka měla výrazně vyvinuté horní špičáky. V ruce měl dlouhou železnou hůl a tou zabouchal do podlahy.
"Pan Kobr z Nobru, mistr v hubení upírů."
Kobr vešel. Rozhlédl se po hostinci a vida obličeje, lačné na jeho slova, promluvil: "Vkusná výzdoba!" Usmál se, ale v duši nebyl se sebou spokojen. Měl říct něco dramatičtějšího. Ale co se stalo, stalo se.
Zatímco pijani z nich nespouštěli pohledy, hostinský je uvedl ke stolu.
"Co si ctění pánové přejí?" Začal.
Kobr se ujal slova: "Ctění pánové si přejí nejlepší pokoj, nejlepší stáj pro svůj vůz, to nejlepší jídlo, co máte, a na pití nějaké dobré pivo."
Hostinský se chopil příležitosti: "Mám jeden soudek toho nejlepšího piva až z hlavního města..."
"Z hlavního města?" Skočil mu do řeči Kobr, "Snad ne Prastarý pramen?"
"No, ano." Hostinský byl zaskočen.
"Prastarý pramen, taková břečka!" Lomil rukama Kobr.
"Byly tady před vámi tři expedice a všechny si Prastarý pramen pochvalovaly," bránil se hostinský.
"Jenže všechny byly z hlavního města a tam ví hovno o tom, jak chutná dobré pivo," rozčiloval se Kobr. "Kdybyste tady měli třeba Staronobráka, nebo třeba Vahlajského krtka, Bílé údolí, i ten Pižmoň ze severu by se dal, ale Prastarý pramen..."
Hostinský mlčel.
Slova se chopil Dery: "Tento kraj je proslulý česnekovým pivem, máte ho?"
Hostinský se zaradoval: "To tady všichni pijí. Když potom jdete opilí domů, nemusíte se bát, že vás nějaký upír vysaje..."
"Tak sem s ním!"
Dery byl opilý. Před Derym byly schody.
Byly to docela obyčejné dřevěné schody s kulatými hranami, vprostřed značně ošlapané. Byl tu však jeden problém. Dery se přes ty schody potřeboval dostat do svého pokoje, do své postele. A ty pitomé schody musely vést nahoru a musely mít tak vysoké stupně!
Dery přemýšlel. Dolů by se mohl skutálet, nahoru nikoliv. Zábradlí tady asi ještě nikdo nikdy neviděl. Začínala mu být zima, a proto se snažil pohybovat alespoň po čtyřech, schody však pro něj byly stále nepřekonatelnou překážkou.
Teď a nebo nikdy! Musel vstát. Docílil však pouze toho, že hlavou narazil do nejbližší zdi.
Co do toho česnekového piva dávají? Připadalo mu, že místo česneku do jeho piva dali dvacet druhů halucinogenních hub.
Mistr Kobr měl pravdu. Měl jít s ním spát a nevysedávat u piva až do zavírací doby. Mistr Kobr teď spokojeně podřimuje, zatímco on není schopen se vyplazit po schodech do prvního patra. Mistr Kobr...
"Tak pojď, kluku pitomá," objevila se před Derym usměvavá tvář. Neznámá síla ho vynesla do vzduchu a zamířila s ním do pokoje. Tam ho uložila do postele a on v mžiku usnul.
Svítalo. Obloha bez mráčku slibovala další parný den. Kobr vešel hlavní bránou do hradu. Na sobě měl kroužkovou košili a kožené kalhoty. Vedro nevedro, upírům je lépe nenastavovat nechráněná místa. Na krku měl speciální proužek z velmi pevné kůže, i rukavice měl kožené. U pasu mu visel meč. To byla jeho hlavní zbraň proti upírům. Již v dávných dobách se proti nim používala svěcená voda, ale vysvětit meč nikoho nenapadlo. Až Kobra. Díky tomu byl tak úspěšný a žádaný hubitel. Nebo, jak si sám s oblibou říkal, 'devampyrizátor'.
Na zádech měl Kobr malý batůžek. V něm měl svoji protiupíří výbavičku a momentálně i jednu pochodeň a nějaké jídlo. Nic se nesmí podcenit; nikdo neví, jak dlouho bude průzkum trvat.
Vešel už na třetí nádvoří a ke své spokojenosti zjistil, že konečně stojí před palácem. Všechna okna byla zazděná, což pro Kobra znamenalo jasnou přítomnost upíra vyššího řádu. Rozhlédl se po nádvoří. Na jednom místě byla velká krvavá skvrna. Kobr zašmátral ve svém batohu a vytáhl skleničku s blankytně modrou tekutinou. Odzátkoval ji a kápl na skvrnu. Kapka začala syčet a zbarvila se do černa. Ta krev byla prolita již hodně dávno!
Když měl batoh rozdělaný, vyndal i druhou lahvičku s černou tekutinou a nakapal si do obou očí. Potom zapálil pochodeň, zašněroval batoh, tasil meč a opatrně vešel do paláce.
Jakmile si jeho oči zvykly na tmu, jen spoře prosvětlovanou pochodní, začal prozkoumávat přízemí a pátrat po všem neobvyklém. Hned si všiml jedné zvláštní věci: V každé místnosti bylo nejméně jedno veliké zrcadlo. Kobr se k nim příliš nepřibližoval, věděl, že přílišnou zvědavost upíři trestají.
Vyšel do prvního patra a stanul v rozsáhlém sálu. Uprostřed sálu byl velký dlouhý stůl. A v jeho čele seděla Rimmon. Hlavu měla podepřenou rukou a jakmile se Kobr trochu přiblížil, hlasitě zívla.
"Copak, přišel jsi mi dělat společnost?" Ušklíbla se. Ozvěna jejího hlasu ještě několikrát otázku zopakovala.
"Téměř, přišel jsem si s tebou popovídat jako muž s upírem," ozval se Kobr a ozvěna opět tuto větu párkrát zopakovala.
"A o čem si chceš se mnou povídat?" Nevinně se usmála Rimmon.
"O tobě..." odpověděl Kobr.
"Ale, že bys byl můj tajný ctitel?" Zasmála se Rimmon.
Ten smích nebyl žádným šíleným smíchem stvůry, byl to příjemný,upřímný lidský smích. A byl to smích velice okouzlující dívky, uvědomoval si Kobr. I když na něj nemohlo působit kouzlo lásky, neboť si nakapal do očí vodu nenávisti, jak se té tekutině nepřesně říkalo, pociťoval, jak jí je přitahován. Dlouhé černé vlnité vlasy jí padaly na ramena, uhrančivé tmavé oči kontrastovaly s bělostí její pleti. Její štíhlá postava působila křehce, přesto velmi mladě a zdravě. Navíc když se teď tak vyzývavě protáhla... Být to člověk, neváhal by ani na chvíli, zvlášť tady, v opuštěném hradu...
Když Kobr dlouho neodpovídal, ozvala se opět Rimmon: "Ne, nejsi můj tajný ctitel. Mí ctitelé nenosí svěcené meče. To je ovšem od tebe velice nezdvořilé. Přijdeš ke mně na hrad, šmejdíš mi tady a ještě mě ohrožuješ tou svou hračkou!"
"Asi tě zklamu," zapojil se do hovoru opět Kobr, "ale jsem tady kvůli tvým zubům. Máš totiž jeden velmi špatný zlozvyk, a to kousat s nimi tam, kam nemáš. To hodně lidem vadí a já jsem tady proto, abych ti je vytrhl."
"Ale? A zapomněl sis doma kleštičky, že? V batůžku je nemáš, jak tak koukám!"
Kobra zamrazilo. Ona vidí skrz věci? S tím se u upírů ještě nesetkal.
Rimmon pokračovala: "Lidem vadí spousta věcí, některé však úplně zbytečně. Proč třeba zabijí brouka nebo pavouka jen za to, že jim vlezl do domu? Nebo proč tak nenávidí vlky a milují psy? Co jim udělali hadi? A co jim dělají upíři?"
"Upíři je zabíjejí," oponoval Kobr.
"Upíři je nezabíjejí, upíři je jen mění. Mění je na bytosti bez předsudků, bez zloby, bez nenávisti. Být upírem je vlastně vysvobození."
"Vysvobození?" Rozohnil se Kobr. "Být upírem znamená žít bez lásky, žít jen proto, abych žil. Znamená to pouze parazitovat na ostatních, získat jejich krev. Ano, upír nemá žádné předsudky, žádnou nenávist necítí. Ale to jen proto, že necítí vůbec nic! Pouze si uvědomuje, kdy má zase načerpat zásoby krve a je mu zcela jedno, čí krev to bude. Život upíra je zbytečným životem, protože upír nevytváří žádné hodnoty, on jen ničí. Proto zabít upíra a zabít člověka vůbec neznamená to stejné."
Rimmon znechuceně odvrátila tvář. Kobr sevřel pevně meč.
Po chvíli Rimmon ledovým hlasem promluvila: "A teď mi řekni, kdo z nás je větší zrůda. Jestli já, která zabíjím lidi, protože jsem upír, nebo ty, který zabíjíš upíry, protože chceš peníze."
"To byla špatně formulovaná otázka..."
Kobr nedopověděl. Rimmon se totiž v mžiku vznesla, sejmula ze zdi dlouhý bič a otočila se.
Připlula vzduchem blíž ke Kobrovi a švihla po něm. Protože se trefila pouze do kroužkové košile, tak Kobr učinil rychlý výpad mečem. Než se však stačil k Rimmon dostat, byla už na jiném místě.
Opět ho švihla, tentokrát se trefila do obličeje a Kobr bolestí zaskučel.
Rimmon se zasmála, ale už to nebyl ten srdečný smích jako na začátku, už se změnil na smích upíra, smích zrůdy.
"Vypráskám tě odsud, všiváku! Já ti ukážu, kdo je tady pánem!"
Několikrát po něm ještě práskla bičem, než se Kobr dal na ústup. Rozběhl se po schodech dolů, když v tom ze zrcadla před ním vyplula opět Rimmon. Švihla ho a zase rychle zmizela. Hradem se ozýval její smích.
Kobr zlostně švihl do zrcadla mečem a rozbil ho. Vyběhl na nádvoří a na denním světle si konečně odpočinul.
"Ještě jsme neskončili!" Zavolal do temnoty.
Jako odpověď se z temnoty vyřítila šipka z kuše a prolétla Kobrovi těsně kolem hlavy.
"Nevíš, jak se jmenuje hostinského dcera?" Zeptal se Kobra Dery. Balili si v pokoji věci na expedici do hradu a vzhledem k tomu, že tam chtěli být až se západem slunce, měli ještě spoustu času.
"Nevím, ještě jsem ji ani neviděl," odvětil Kobr.
"Nevypadá zrovna špatně," komentoval Dery, "spíš vypadá dost dobře, i když to ji taky moc nevystihuje..."
Kobr se na Deryho tázavě podíval.
"Seznámili jsme se, když jsem ráno šel pro okurky," pokračoval Dery.
"Na co jsi chtěl okurky?" Podivil se Kobr.
"Kvůli láku," vysvětloval Dery, "bylo mi totiž ráno strašně špatně..."
"Nečekaně!" Vpadl mu do řeči Kobr a zasmál se.
"Na okně máš zbytek těch okurek, všechny jsem je nedokázal sníst. Já teď půjdu zkontrolovat vůz."
"Dobrá, tak jdi, náš Romeo."
Smrákalo se. Klapot kopyt na dláždění třetího nádvoří ustal. Vůz obalený česnekem se zastavil. Kobr zažehl dvě pochodně.
"Hlavně se s tou pochodní po nich neoháněj," poradil Derymu, "nic jim to neudělá a ty bys mohl ztratit jediný zdroj světla."
Slunce zašlo a oni vyšli do temnoty. Tentokrát to byly dvě kroužkové košile, dva proužky kůže na krku, dva meče, dva muži, kteří chtěli zabít Rimmon. Zamířili rovnou do velkého sálu v prvním patře.
Nikoho tam nenašli. Došli až na konec sálu, ale nikdo se neukázal.
"Když ona nejde za námi," prohlásil Kobr, "tak my půjdeme za ní!"
Rozmáchl se mečem a rozbil nejbližší zrcadlo.
"Rozbíjej je taky, ať nám nevpadne do zad," křikl na Deryho. "Ukázala nám holčička její fintu, to od ní nebylo nejchytřejší!"
Začali tedy rozbíjet všechna zrcadla v sále, jedno po druhém. Když už moc nerozbitých nezbývalo, zarazili se. Mezi nimi a schodištěm se nacházelo asi padesát upírů. Nad nimi se vznášela Rimmon.
"Vůbec nemáte vychování," zahřměla, "ničíte mi tady vybavení domácnosti a pak vás mám mít ráda? Ne, nemám vás ráda a nebudu už s vámi dále ztrácet čas! Mí věrní, roztrhejte je!"
Na Deryho a Kobra se začala valit záplava těl. Rimmon někde zmizela, to ale jejich situaci moc nevylepšilo. Několik prvních upírů se na ně vrhlo používajíc pouze své zuby a drápy, ale poté co se přesvědčili, že Kobr i Dery se umí mečem ohánět, ostatní ustoupili a ozbrojili se.
Dery teď jen zíral na zahnědlé kosti na zemi, jediné, co po těch nejaktivnějších upírech zbylo. Klasickými metodami by v tuto chvíli moc nepořídil. Blahořečil teď mistra Kobra za to, že vynalezl svěcený meč a dal mu tak do ruky zbraň, díky které si upíry dokázal udržet od těla. Mistr Kobr však byl na druhé straně dlouhého masivního stolu a zrovna neměl čas na přijímání poklon, protože na něj útočili tři upíři, jeden halapartnou, druhý mečem a třetí cepem.
Ještě, že low-levelové neumí v lidské podobě létat, pomyslel si Dery. V tu chvíli ovšem uviděl letět u stropu několik netopýrů, přímo jim za záda.
Chtěl varovat Kobra, jenže právě se proti němu rozběhl jeden upír s píkou v rukou. Dery na poslední chvíli uskočil a když kolem něj upír probíhal, mohutným nápřahem mu sekl do krku. Hlava nebohého upíra se zvrátila dozadu v nepřirozeném úhlu, ale neupadla. Z upíra se také nestala kostra, ale pouze rozkládající se mrtvola.
"Musíš posilovat, mladíku," zavolal na něj vesele Kobr.
"Ten ještě nebyl dostatečně uleželý, pravděpodobně to byl někdo z předešlých expedic," odpověděl mu neméně vesele Dery.
Kobr vyskočil na stůl a Dery ho napodobil. Teď aspoň byli spolu. V příštím okamžiku se stůl zatřásl pod tíhou dvaceti upírů.
"Navrhuji probít se ke schodům," začal Kobr.
"Docela dobrý..." Dery nadskočil, když na jeho nohy jeden upír zaútočil těžkou bojovou sekerou, "...nápad!"
Dery se upírovi odvděčil tím, že mu shora sekl do lebky. Meč se zastavil až mezi očima.
Začali tedy pomalu po stole postupovat ke schodišti, bariéra těl ovšem byla stále neprostupná a upíři stále dotěrnější. Kdosi vzadu vzal z brnění helmu a hodil ji po Derym tak šikovně, že mu způsobil docela bolestivou podlitinu na zádech. Další sundával ze zdi obrovský šaršoun, dlouhý meč s pilovitou čepelí, který sloužil k přetínání ratišť nepřátelských kopí.
"Zatracení aristokrati!" Zahromoval Kobr, "to si z museli z jídelny udělat zbrojnici?"
Upíři začali být nedisciplinovaní. Tlačili se a strkali do sebe, jednou dokonce jeden druhého hodil na Kobra, kterému po střetu zůstala na meči nabodnutá upírova lebka. Avšak v jejich hlavách se začal rodit plán, stejně krutý jako byli oni sami. Vždy několik upírů chytilo jednoho, aby ho pak využili jako nárazníku a povalili Kobra a Deryho na zem.
Zatímco Dery upíra-nárazník kopl do břicha, čímž ho vyřadil z činnosti a jeho meč si pak vybral krutou daň na jeho nabíhajících kolezích, na Kobra se navalily skupinky dvě a po tuhém boji ho dokázaly povalit.
Teď bylo jen otázkou času, kdy na jeho zbroji najdou slabé místo. Ostré zuby se nořily do koženého proužku na krku, hledaly díru v kroužkové košili, zkoušely prokousnout kožené kalhoty. Kobr byl povalen a přemožen. Ruka s mečem bušila do krvežíznivého davu, dokud ji upíří noha nepřišlápla krutě a nevybíravě na zem. Na chrabrém upírobijci se teď svíjelo klubko nenasytných upírů, posedlých vidinou krve.
Derymu se udělalo špatně. Zoufalý ze všech sil zakřičel: "Nééééé!"
Naposledy sekl po dotírajícím upírovi a rozběhl se, oči zalité slzami, šat potřísněn krví nepřátel, rozběhl se na pomoc svému příteli.
Vtom práskl bič a chytil Deryho za nohu. Upadl na zem a meč mu vypadl z ruky. Pohlédl za sebe a uviděl Rimmon s ďábelským úsměvem na tváři.
"Chlapečku," promluvila ledově, "hra skončila, je čas uklidit hračky!"
Rozesmála se. Hystericky se rozesmála. Ten smích pronikal do morku kostí. Dery pocítil nával zlosti. Hodí po ní mečem a zabije ji!
Dery skočil po meči, ale byl tu někdo rychlejší. Meč přišlápla upíří noha, stejně jako Kobrovu ruku, poslední naději na záchranu. Rimmon se smála ještě hlasitěji.
Na světě existují dva druhy lidí: Ti, kteří se nechají odradit neúspěchy a ti, kteří dílo dokončí. Dery nechtěl patřit k těm prvním. Chytil upíra za nohu, škubl mu s ní a povalil ho tak na zem. V mžiku sebral meč a vší silou ho hodil proti Rimmon. Na chvíli se vše zpomalilo. Rimmon sebou trhla, ale uhnout nedokázala. Svěcený meč se jí zabořil do břicha, ne přímo doprostřed, ale ne zase do boku. Všichni v sále ztuhli.
Rimmon se za okamžik vyrovnala s počátečním šokem a velmi pomalu a velmi těžce přelétala ostatním nad hlavami. Jakmile zmizela, oči upírů se upřely na Deryho. Ten teď proti nim stál zcela beze zbraně a oni měli velmi pádný důvod se ho konečně zbavit.
Kobr Derymu říkával, že nejlepší obranou je útok. A Dery zaútočil. Rozběhl se proti hromadě nenasytných upírů, pod kterou se nacházel Kobr. Skočil na ni a nejbližšího krvemila chytil za hlavu a trhl s ní do strany. Za okamžik držel v rukou starou zahnědlou lebku.
Dery přemýšlel, kdy mu kdo světil ruce, a dospěl k názoru, že to musel zapříčinit křest po narození. Teď blahořečil své rodiče za to, že ten starý hloupý zvyk dodržovali a nechali ho také pokřtít. Možná se ale mýlil. Rozhodující pro něj teď bylo, že stejný postup asi těžko použije proti pětadvaceti dalším agresivním upírům. Vtom však uviděl Kobrův meč. Skulil se z hromady, chytil meč a začal do klubka upírů zuřivě bodat. Zezadu se k němu blížili další, ale ti nijak nespěchali se soubojem.
Těla upírů se před Derym měnila v kostry, případně v mrtvoly v různém stadiu rozkladu, podle toho, jak dlouho dotyční upíři byli upíry. Konečně Dery shodil posledního, jaksi zblblého upíra a upřel oči na Kobra. Ostatní upíři kolem nich utvořili kruh.
Kobr nevypadal dobře. Byl celý domlácený a na krku měl spoustu krve.
"Kobře, seš v pořádku?" Otázal se Dery.
"Vysáli upíra," odvětil Kobr a nepřesvědčivě se zasmál, "vysáli upíra, idioti!"
Dery se podíval na tělo, které odhodil jako poslední. Mělo na krku dva rudé body. Otřel Kobrovi z krku krev. Žádné známky poranění.
Vyskočil a vítězně zařval: "Za upírohubičskou školu v Nobru! Za Kobra!" O něco tišeji dodal: "Za tu holku z hospody!" A rozběhl se proti zmateným upírům.
Kobr se vzpamatoval také docela rychle. Pod stolem ležel jeho batoh, který tam odhodil při pádu. Rychle našel láhev se svěcenou vodou, pečlivě obalenou v látce a odzátkoval ji. Přiběhl na pomoc Derymu právě včas, upíři se kolem něj stahovali jako saně. Snažil se jim stříknout vodu do očí, aby je oslepil, a byl úspěšný.
Opět byli spolu. A tvořili výborný pár. Oslepení upíři padali zasaženi Deryho mečem a naši hrdinové šlapali po jejich kostrách. Demoralizované zbytky upírů se snažily ukrýt v podzemí, ale vraždící komando postupovalo za nimi a naopak mělo méně práce s hledáním správné cesty. Dery vrátil meč Kobrovi, protože byl bojem velmi vyčerpán, zvláště rukama téměř nevládl.
Přišli do rozlehlé místnosti. Byli v nějakém hodně hlubokém sklepení, byla zde zima a prosakovala sem vlhkost. Na zemi byly ve dvou řadách vyrovnané rakve.
"Tak se podíváme, kolik upírů nám ještě zbylo..." Se záhadným úsměvem konstatoval Kobr.
Rozpřáhl se a mečem rozsekl nejbližší rakev na dvě půlky. Byla prázdná. Obešel takhle celou místnost a narazil pouze na dva upíry. Rimmon mezi nimi nebyla.
Na druhém konci místnosti byly dveře. Těžké dřevěné dveře. Kobr se lehce dotkl kliky a uskočil. Dveře se rozletěly na třísky. Do místnosti vešel rytíř.
Tohle byl opravdový rytíř. Jeho brnění bylo z časů největší rytířské slávy, těžké a pevné. V pravé ruce držel těžký palcát s ostny, kterým rozrazil dveře. V levé ruce držel řetěz, na jehož konci byla ocelová koule, taktéž s ostny. Na prsou měl obraz černého draka.
"Dery," zkroušeně pronesl Kobr, "ty ostny tě nesmí zasáhnout, stal by se z tebe upír!"
Rytíř jim nedal čas na přípravu. Řetězem se rozehnal proti Kobrovi a málem ho trefil. Ocelová koule narazila do zdi a utrhla kus omítky. Pak zamířila zpátky, rytíř udělal krok kupředu a ohnal se řetězem znovu. Tentokrát koule letěla o něco níž a po nárazu do zdi spadla na zem. Kobr řetěz přišlápl oběma nohama, rytíř však trhl a podrazil mu tak nohy. V příštím okamžiku se ta ohavná kulatá věc snášela z výšky na Kobrovu hlavu.
Uhnul a netrefila ho. Chytil řetěz rukama a tentokrát škubl on. Rytíř však nepovolil. Kobr k němu přiskočil a srazil mu helmu z hlavy. Na tento okamžik čekal Dery. Vychrstl poslední zbytek svěcené vody obrněnci do očí.
Kobr chtěl rytíře bodnout do krku, ale ten ho odhodil na zeď. Oslepený a zuřivý teď točil s řetězem okolo sebe, ale nenacházel cíle. Po chvíli pochopil, že nepřátelé můžou neomezeně ustupovat. Odhodil tedy řetěz a oběma rukama uchopil palcát. Myslel si, že teď budou bojovat.
Dery a Kobr se mezitím stáhli. Vyndali z batohů malé kuše, nabili a natáhli. Ve vší tichosti se opět přesunuli do místnosti s rozbitými rakvemi, kde bloudil nebohý oslepený rytíř.
"Ty levé, já pravé," stručně Kobr řekl instrukce.
"Od nás, nebo od něj?" Zeptal se Dery.
"Od nás!"
Rytíř se k nim obrátil obličejem. V tu chvíli vyletěly dva šípy a zabořily se obrněnci do očí. Ozval se hrozný řev a z rytíře zbyly jen kosti mezi částmi zbroje.
"Světit šípy taky není špatný nápad," usmál se Dery.
Vyrazili chodbou, kterou střežil rytíř. Netrvalo dlouho a došli do poslední místnosti, nebo spíš kobky. Tam, na mramorovém kvádru, ležela Rimmon probodená Deryho mečem. Oči měla otevřené, ale nehýbala se. Pouze bylo vidět, že stále dýchá. Kobrovi zhasla pochodeň a tak vybalil náhradní.
"Mám ji bodnout do srdce?" Zeptal se Dery.
"Ne," odpověděl Kobr, "znám lepší způsob."
Vyndal z batohu dřevěnou palici a kolík. Rimmon se chytila za ránu a začala kašlat.
"Už dodělává," pokračoval Kobr, "tak to urychlíme." Podal Derymu palici a kolík. "Jakmile jí probodneš srdce, vnikne do tebe její příběh. Celý se ti v mysli přehraje a pak navěky zmizí. Jen ty budeš vědět, jak se stala upírem. A ty si to zasloužíš!"
Kobr se usmál a popostrčil Deryho k umírající upírce. Ta na něj pohlédla. Už to nebyla krvežíznivá zrůda, zase to byla ta nevinná dívka. A byla zraněná Deryho mečem. Měl by ji ošetřit, uvědomoval si, že teď už nikomu nic neudělá. Bude s ní do konce života...
"Dery!" Zahřměl najednou Kobr, "zapomněl jsi, kvůli čemu tady jsme?"
"Nech mě žít," zoufale prosila Rimmon. Po tváři jí tekly slzy.
Dery se rozhodl. Dubový kolík dal Rimmon pod levé ňadro a vší silou bouchl palicí. Ocitl se ve tmě.
"Dery, Dery," ozvalo se kdesi a Dery se ohlédl. Volala na něj Rimmon, ale ne upírka. Byla to Rimmon, okouzlující dívka, která mohla být stejně stará jako on.
Přiběhl k ní nějaký chlapec.
"Dery, konečně jsi tady," zajásala Rimmon a políbila ho. "Půjdeme se podívat na příjezd rytířů, že ano?"
Dery si uvědomil, že ti dva jsou oblečeni v značně zastaralých oděvech. Kamsi odběhli a on se opět ocitl v černotě.
Procitl na jakémsi náměstí, nebo spíš návsi. Byla noc a osvětlení tvořila asi stovka pochodní. Lidé se tady jenom hemžili, všichni slavnostně nastrojeni.
Vtom kdosi zvolal: "Už jedou!" A všichni začali disciplinovaně ustupovat.
Za obrovského jásotu vjelo na náměstí několik rytířů, kteří jej objeli dokola, aby se nakonec zastavili před hostincem. Sesedli. Vtom jeden zamířil k zástupu lidu, přímo k Rimmon.
"Kdo jsi, sličná dívko?" Zeptal se.
Překvapená Rimmon se nezmohla na odpověď, kdosi ji však řekl za ni: "To je Rimmon, dcera místního statkáře, princi Kabale."
"Panno Rimmon," promluvil opět rytíř, "bude mi ctí, když mi tento večer budeš dělat společnost."
A opět byl Dery jinde. Byl u cesty v lese. Byl tady s ním ten druhý Dery a četl si dopis.
'Nemůžeme se sejít,' četl Dery, 'hlídají mě jako oko v hlavě. Kdyby se o tobě dozvěděli, zabijí tě. Útěk nepřipadá v úvahu. Svatba se odkládat nebude. Neudělej prosím nějakou hloupost. Myslím na tebe. Tvoje milující R.'
Jeho jmenovec dopis zmačkal a zahodil. Vzal do ruky podomácky udělaný luk a čekal. Nemusel čekat dlouho. Po cestě přijížděli tři jezdci. Přejeli je, ale pak museli zastavit. Na cestě byla hromada roští, která se nedala objet.
Ten druhý Dery vyskočil na cestu a zvolal: "Kabale?" Princ se otočil a šíp se mu zabodl hluboko do hrdla. "Tohle je můj svatební dar, princi," ušklíbl se druhý Dery. Odhodil luk a popadl dlouhou dřevěnou tyč. Dal se na útěk. Jezdci ho začali pronásledovat, ale on jejich výpady odrážel. Dřevěnou tyčí se bránil dvěma mečům. Utíkal do stále hustšího lesa, jezdci ho začali ztrácet.
Doběhl k jeskyni. Chtěl se v ní schovat, ale vtom se z ní ozval hrůzný nelidský smích. Zarazil se. Opatrně chtěl vejít, ale ve tmě se objevila dvě rudá světýlka. Cosi uvnitř na něj začalo syčet. Musel si najít úkryt jinde.
Jezdci se blížili, už slyšel jejich hlasy. Naposledy se podíval do jeskyně, ze které najednou vyletěl jakýsi písek jemu do očí. Na chvíli ho to oslepilo. A ta chvíle stačila k tomu, aby ho jezdci dopadli.
Dery se ocitl na hradě. Na krásné zdobené posteli s nebesy plakala Rimmon. Zvenku se ozývaly rány biče a sténání. Dery vyhlédl z okna. Na nádvoří přímo pod okny pokoje Rimmon mučili jeho statečného jmenovce. Už věděl, proč na třetím nádvoří je nesmyvatelná skvrna. Chtěl zakřičet, ale nemohl, chtěl zakročit, ale nemohl. Byl jen duchem a tak si chvíli bezmoci prožil spolu s milenci.
Bič dopadal znova a znova, sdíral z rebela kůži i maso, proměňoval ho v krvavou kostru. Vždy, když omdlel bolestí, polili ho vodou či jinak probrali a pokračovali znovu. Nakonec mu hlava padla na bok, srdce přestalo bít a on zemřel.
Dery už nechtěl nic vidět, ale viděl. Viděl bosou Rimmon utíkat nocí. Utíkala lesem, mlázím, ostružiním, nohy měla celé od krve. V dálce byl slyšet štěkot psů, byla vidět světla pochodní. Doběhla k říčce a chvíli jí brodila. Pak vystoupila na druhý břeh a rozeběhla se podmáčeným terénem a vysokou trávou pryč. Běžela jako někdo, kdo tady zná každé stéblo trávy, každý keřík. Vtom se zarazila. Přímo proti ní postupovali lidé s pochodněmi.
Byla v koncích. Rozběhla se zpět k říčce, ale to už uslyšela výkřik: "Támhle je, čarodějnice, za ní!"
Běžela bezcílně. Štěkot psů se přibližoval. Došel jí dech. Zastavila se.
Za zády jí praskla větvička. Lekla se a otočila se. Stála proti ní postava v plášti s kápí. Opírala se o hůl, dívala se někam na zem.
Rimmon stála jako přimrazená. Postava vytáhla cosi ze svého pláště a podívala se na ni. Rudá světýlka zářila do noci. Z ruky té zrůdy vystřelil had a kousl Rimmon do krku. Skácela se na zem a postava v plášti se začala smát nelidským smíchem.
Odjížděli. Dery a Kobr seděli na voze a odjížděli z tohoto kraje. Přišel déšť. Cesty se v mžiku proměnily v bahno a tak jen pomalu postupovali.
"Takže upíří had, říkáš," hovořil Kobr, "taková vzácnost."
"Mě by teda nepotěšilo," odvětil Dery, "že mě zabila nějaká vzácnost. A je mi z toho nanic, už o tom nechci mluvit."
A tak mlčeli. Vyjeli na kopec, minuli odbočku k hradu, vjeli do lesa. Rozpršelo se tak, že nebylo vidět na víc než deset metrů před sebe. Začala bouřka.
"Celou dobu bylo takové vedro, na nebi ani mráček, a teď se musí tak rozpršet," stěžoval si Dery.
"Podívej," přerušil ho Kobr, "nějaký kočár jede proti nám!"
Opravdu proti nim někdo jel. Hnědý kočár táhli dva hnědí koně. Když se míjeli, pozdravili vozku.
"Viděls?" Ptal se Kobr, "to byl kočár prince Kabala..."
"Jakže se jmenoval ten princ?" Vyhrkl Dery.
"Kabal," pokračoval Kobr, "je z jednoho slavného rodu z hlavního města..."
"Ten rytíř z příběhu," nedal se Dery, "jmenoval se taky Kabal. A ten kluk se jmenoval Dery. A vsadím se, že vím, jak se jmenuje hostinského dcera!"
Kobr ztuhl. Nedaleko od nich šlehl blesk. "Obracíme se, to se mi nechce líbit!"
Obrátili vůz a dali se do stíhání prince Kabala. Jeli tak rychle, jak rozbahněný terén dovoloval. Temnotu noci čím dál častěji prosvětlovaly blesky. A v té šílené jízdě si Dery všiml dvou rudých bodů na kraji lesa.
"Zastav!" Křikl na Kobra. "Musím si tady vyřídit nějaké účty!"
Z lesa se ozval nelidský smích. Dery seskočil z vozu, vzal si meč, kuš a zapálil pochodeň.
"Jeď a dohoň Kabala," řekl Kobrovi, "nikdy nesmí potkat Rimmon! Nějak ho musíš zastavit. Sejdeme se v hostinci. Jeď!"
Kobr se na víc neptal a pobídl koně k co největšímu trysku. Dery osaměl.
"Jen se ukaž, pekelná zrůdo!" Zakřičel ze všech sil do deště a větru. "Jen se mi ukaž, tvůj čas nadešel!"
Odpovědí mu byl další záchvat hrůzného smíchu. Kdesi v lese zasvítili dva rudé body.
Dery se tím směrem rozběhl. Bylo to ve velmi husté a nepřehledné části lesa a světla se mu opět ztratila. Pochodeň vydávala velmi sporé světlo, protože byla neustále hašena hustým deštěm a silným větrem. Prodíral se stále dál porostem, ale začínal mít pocit, že jde špatně. Na chvíli se zastavil a pozoroval okolí. Žádná známka života.
Vtom kus za ním blesk zapálil strom. Dery se otočil a uviděl proti ohni postavu v plášti. Skočil a sekl po ní mečem, ale postava náhle zmizela. Za ním se opět ozval protivný smích. Opět se otočil a skočil, opět bezvýsledně. Tentokrát se postava přesunula na strom. Na hořící strom. Seděla ve větvích, černá plocha ve světle ohně. Dívala se na Deryho a hystericky se smála.
Dery opatrně sejmul ze zad kuš a zamířil. Vypálil, ale neznámý opět zmizel. Dery si uvědomil, že s sebou nevzal víc šípů, a znechucen sám sebou kuš odhodil.
Dvě rudá světla si toho byla velmi dobře vědoma. Byla teď od Deryho vzdálena asi pět metrů. Neznámý se otočil a začal utíkat. Dery nelenil a rozběhl se za ním. I když neznámý nevypadal příliš sportovně, Dery ho nebyl schopen dostihnout, neznámý jakoby jen plul vzduchem.
Prodírali se trním, nekonečnými houštinami, překročili nejedno skalnaté údolí, přebrodili několik říček, přesto k boji stále nedošlo. Dery přesto nepolevoval. Poháněla ho nenávist k postavě v kápi, k té zrůdě ničící lidské osudy.
Derymu se ale do cesty připletla překážka. Železa, která nějaký pytlák nastražil na zvěř, se mu zakousla do kotníku. Od jeho zlomení ho zachránila jen bota z pevné kůže. Opatrně nohu z želez vyndal, ale bolest jej na chvíli zcela ochromila. Postava v plášti se zastavila a jak bylo jejím špatným zvykem, začala se smát.
To Deryho probudilo. Učinil prudký výpad a neznámý zareagoval pozdě. Dal se na útěk, ale Dery ho pronásledoval. Měl ho už na dosah meče a tak se napřáhnul... a náhle ztratil půdu pod nohama.
Padal, hluboko padal po strmém svahu kopce. Snažil se něčeho zachytit, ale sporá vegetace mu pouze proplouvala mezi prsty. Dopadl a zabořil se hluboko do nějakého bahna.
Snažil se pohnout, ale zapadl do bahna ještě hlouběji. Zkusil si na bahno lehnout, ale nedokázal vytáhnout nohy. Udělal nedomyšlený manévr a byl v bahně až po ramena.
Objevil se před ním neznámý. Nesmál se, jen si dřepl na kraj bažiny. Vyndal z pláště jakousi věc. Natáhl ruku s tou věcí k Derymu a ten se díval do očí hada.
Tohle Dery už jednou viděl. Věděl, co bude následovat. A to neznámý nevěděl. V mžiku Dery nastavil vertikálně svůj meč před krk, jenže toho si upíří had nevšiml. Instinktivně vystřelil, aby vykonal svou práci, ale narazil na meč. Ten mu přepůlil hlavu i kus těla vedví.
Dery nečekal a udělal to, co uměl nejlépe. Švihl mečem po neznámém. Ten, překvapen chodem událostí, to naprosto nečekal. Meč neznámého přišpendlil ke stromu. Ozval se strašlivý jekot, pronikající až do morku kostí. Rudá světla zhasla, na zem spadly dva rudé brilianty. Na stromě visel starý plášť.
Bažina však neustoupila. Dery cítil vlhkost bahna na obličeji, který se bořil stále níž a níž. Volal o pomoc. Nikdo neodpovídal. Vítr ustával. Pršelo už méně. Ale nikdo mu na pomoc nepřicházel. Naposledy zavolal a jeho obličej se dostal pod hladinu. Jen ruka, zoufale čekající na záchranu, čněla nad temnou bažinou.
Kobr dostihl kočár. Zavolal na vozku, ale ten ho v hluku bouře neslyšel. Vzal tedy do ruky helmu a hodil ji před kočár. Helma vozku pravděpodobně zasáhla, protože okamžitě zastavil.
Seskočil z vozu a šel rovnou ke dveřím kočáru. Ty se však samy otevřely a na Kobra zírala princova tvář.
"Proč jsme zastavili?" Otázal se vozky.
"Pane," začal Kobr a poklekl do bahna, "zastavil jsem vás já, neboť vás chci varovat. Nejezděte dále, tento kraj objeďte, propukla zde hrozná epidemie. Šíří se vzduchem i vodou, většina nakažených umírá."
"Děkuji ti, můžeš vstát." Nuceně se usmál na Kobra.
"Jakto, že nás nikdo nevaroval?" Hovořil pak k vozkovi. "A vůbec, je hrozné počasí, návštěvu u hraběte z Farelu ruším. Jedeme domů! Tento kraj je příšerný! A jak já nesnáším cestování!"
Dveře kočáru se opět zavřely, vozka jej otočil a Kobrovi spadl kámen ze srdce.
Kolem Deryho bylo temno. Absolutní tma, absolutní ticho. Jakoby se vznášel v nicotě. Mozek přestával pracovat. Přicházela smrt.
Cosi ho potáhlo za ruku. Nechtěl už nikam jít, ale svému tělu již nevládl. Táhlo ho to kamsi ven. A tak se nechal táhnout.
Když se probral, ležel na zemi. Nad ním se skláněly dvě bíle zářící postavy. Jejich obličeje poznával. Pár z příběhu, pár z legendy.
"Děkujeme ti, Dery. Děkujeme ti za všechno."
Dívka ho lehce políbila na čelo. Chytili se za ruce a pomalu a vznešeně odcházeli. Byli jako andělé a všechno kolem Derymu připomínalo ráj. Byl tedy mrtev?
Jakmile mu zmizeli z dohledu, posadil se. Rozhlédl se. Na stromě byl plášť připíchnutý jeho mečem, na zemi pod ním ležely dva rudé brilianty. Na jeho noze byla krvavá rána, která začínala zatraceně bolet. Bylo mokro a foukal mírný studený větřík.
Dery se usmál. Ne, mrtvý nebyl.