|
Žiju tu už od dávných věků. Mé kořeny prorůstají tuto starodávnou zemi a můj sněhobílý květ se třpytí ve slunečním a hvězdném svitu po nekonečné roky. Jsem Nifredil, který východně od Moře roste už jen na jediném místě-ve starém Údolí zpívajícího zlata, vznešeném království, uvadajícím Lothlórienu. Můj čas se krátí, neboť listí mallornů už téměř opadalo, Paní Galadriel odešla i s Prstenem moci a Jaro se nikdy nevrátí. Jen málokdo už sem dnes zabloudí-těch pár zbylých ze Sličného lidu jsou připraveni k odchodu, lidé, ptáci i všichni ostatní tvorové se bojí tudy procházet. Jen jedna bytost sem přišla, aby se už odtud nevrátila. Dokonala svůj život na polštáři sněžných květů, nad hlavou světlo hvězd, které však vyhaslo v jejích očích. Ta nejkrásnější bytost, jasná a vznešená, zlomená a zešedlá Večernice elfů. Rozhodla se odevzdat dar svého života zde, kde se její osud navždy změnil; a její prohra a zármutek se náhle zdají být větší než štěstí a vítězství. Jen ona však volila, přijímala a odevzdala. Bílá, nehybná, padlá královna. Teď už je po všem. Svět je jiný a nikdo z nás jej už nezastaví. A já už se nedočkám příštích časů. Uvadám... |