Nenávist. Kane ze stěn, snáší se ze stropu. Nenávist a strach. Krčí se na podlaze, studící do kolen. Černé dlaždice, temně rudé vzory. Nedívá se, co na nich je. Ví, co na nich je. Dívají se na něj. Drží oči zavřené. Cítí přítomnost lidí kolem sebe. Nenávist a strach. Všichni klečí na chladných dlaždicích. Všichni klopí oči. Všichni vědí... Dveře se lehce zachvějí. Otevírají se. Lidé kolem něj se krčí, snaží se vpít do podlahy, zmizet... Nikdo nevzhlédne. Všichni stejně vědí... Její hlídači. Jsou tu. Procházejí sálem, těžké kroky na černých dlaždicích, skřípání drápů. Zastavují se. Znají svá místa. Všechno je připraveno... Už je tu! Tep se zrychluje. Svírá zbraň, ukrytou pod kazajkou. Zdá se náhle malá a bezvýznamná... Už jde! Lehký krok. Šepot hedvábí. Nikdo nezvedne zrak. Prochází mezi nimi. Blíží se...! Zrychlený dech vyděšených lidí. Cítí Její pohled. Všichni. Teď! Za všechno, co nám udělala! Za všechno, co udělala mě...! Vyskakuje ze země. Prudce. Tasí. Nebo ne? Dívá se jí do očí. Je... krásná... Třese se. Jak jsem mohl... Usmívá se na něj. Je tak šťastný... Ladným pohybem mu nabízí ruku. Neohrabaně ji bere do hrubých, mozolnatých prstů. Opatrně. Její ruka je chladná. Chladná jako černé dlaždice pod jeho bosými chodidly. Její oči jsou vesmír, její úsměv... Rozechvěle se nadechuje. Uvědomuje si, že zadržoval dech. Tak krásná... Jdou spolu. Temně rudý mramor na stěnách. Sochy. Agónie v jejich tvářích. Křeč v jejich tělech. Krása... Vede ho sálem. Dál. Za dveřmi je šero, teplo... Pouští jeho ruku. Myslí, že mu pukne srdce. S kočičí pružností usedá na roh postele. Vybízí ho. Sklání se k ní. Cítí se šťastný. Šťastný... Vidí zuby v jejím nádherném úsměvu. Dlouhé špičáky. Ví. Všichni vědí. Je šťastný... |