Seděla na pohovce a tupě zírala na bednu. Každou chvíli se neklidně zavrtěla ve snaze najít co nejpohodlnější polohu. Bezvýsledně. Předstírala, že ji uchvátil výkon poněkud objemnější rádoby-zpěvačky v Doremi. Nakonec to vzdala a prchla do svého pokoje. I když byl dům plný příbuzných, hostů a kamarádů jejího nevlastního mladšího bratra, v pokoji byl klid.
"Nenávidím Vánoce," zamumlala, když zalézala pod peřinu s walkmanem na uších. "Ještě dvě hodiny. To nepřežiju. Tak málo a přece tak moc mě dělí od vysvobození." Pohledem hypnotizovala svítící digitálky na levém zápěstí. Moc jí to nepomohlo.
Přibližně o půl dvanácté to už nevydržela a nenápadně se vytratila zadním vchodem. Alespoň půl hodiny by ji nemuseli postrádat. Když tak si něco vymyslí…
Mrzlo jen praštělo. Sníh se tiše sypal a dával krajině přízračný nádech. Pevněji se zachumlala do péřovky a rozeběhla se k lesu. V mžiku zmizela mezi stromy.
Netrvalo dlouho a přišla na malý palouk, tak typický pro tento typ lesů. Větve, shýbající se pod vahou sněhu, zakrývaly výhled na hvězdné nebe. Bylo jasno. Stříbrný kulatý měsíc dokresloval atmosféru jak z laciného hororu. Ona se ale nebála. Ve skutečnosti se při pohledu na vykotlaný pařez nahlas zasmála. Konečně! Konečně se zbaví všech trápení a smutků. Začne nový, lepší život.
"Tak kde jsi? Víš, že nemám moc času," brumlala si pro sebe.
"Vždyť už jsem tady. Netrpělivá jako vždy." Hlas patřil asi stopu vysokému usmívajícímu se skřítkovi vykukujícímu zpoza pařezu. Ovšem nezávislému pozorovateli by se mohlo zdát, že skřítek pouze vykukuje a mluví za něj někdo jiný, hlas byl totiž hluboký, silný a melodický. Ona ho ale znala, usmála se.
"Ráda tě zase vidím, Gavine. Škoda, že je to jen jednou za rok."
"To mi nepřipomínej. Kdybych neporušil výslovný zákaz tvé matky, neviděli bychom se nikdy. Doufám, že sis dala pozor. Hněv paní Judity jsem si vychutnal jednou a to mi bohatě stačilo."
"Já to přece vím. A jsem ti neskonale vděčná. Neboj se, nikdo mě neviděl. Kdy bude okno?"
"Víš moc dobře, že právě teď, jinak bych se ještě hřál na druhé straně. Připravená?"
"Jako nikdy předtím. Jdeme na to." Na ta slova se před ní ve vzduchu narýsoval žhnoucí kruh a ona do něj vskočila, téměř vlétla, po hlavě…

Dopadla do té nejměkčí a nejzelenější trávy, která nikde jinde neroste. Skláněla se nad ní dívka ve světle modrých splývavých šatech, usmála se a řekla: "Jsem velice ráda, že se opět setkáváme, sestřičko." A skutečně, pokud odmyslíme rozdílnost oblečení a účesů, vypadaly obě dívky naprosto stejně. Podoba byla neuvěřitelná, ani Gavin občas netušil, která je která.
Dívky na nic nečekaly a rychle se začaly svlékat. Vyměnily si šaty a objaly se.
"Nedokážu si představit, že se už nikdy neuvidíme. Budeš mi chybět."
"Však ty mně také. Nechť Ilúvatar provází tvé kroky. Sepsala jsem vše, co budeš potřebovat vědět pro svůj budoucí život. A… nechce se mi ti to říct, ale… Musíš vědět, že jsem to neudělala ze zlého úmyslu. Otec mě přinutil… Neměla jsem na výběr, tolik jsem se bála, že odhalí můj vztah s Aelinem. Víš přece, o koho se jedná. Nemohli jsme být spolu, chtělo se mi umřít, když jsem se dozvěděla, že se oženil. To byl také důvod, proč jsem udělala, co jsem udělala. Nezlob se a… měj se lépe." Se slzami v očích máchla rukou, prolétla kruhem a byla pryč.
Zmatená dívka si rozpustila vlasy a pokusila se učesat si něco podobného, co viděla na své sestře. Potom se pustila do čtení.
"Hmm, takže odteď se jmenuju Celinial. Podívejme se, ona mi dokonce nakreslila portréty elfů, které musím znát. Tak se na to podíváme: král Thingol… , Melian… , nějací přátelé, ty nastuduju později. Budu se muset hodit marod, bolí vůbec elfy hlava? Aelin… tak takhle vypadá ten, co ukradl mé sestře srdce? Už chápu proč." Hleděla do tváře mladého (pokud se dá o elfech použít tohoto výrazu) opravdu sličného muže. Kresba byla pochopitelně jednobarevná, ale z popisků pochopila mnohé. Světlé vždy upravené vlasy, temně šedé oči, štíhlá postava. Obraz dokonalého dvořana a lamače ženských srdcí. Následoval sáhodlouhý popis jeho kladných vlastností a ušlechtilých skutků.
"Bezpochyby do něj byla blázen. Úplně bez chyby není žádný, ať už člověk nebo elf. Přesto se těším, až ho poznám. Poslední list… Caldon." Hleděla do odhodlané, až skoro neústupné tváře elfa s vlasy tmavými jak nejhlubší noc a šedýma, pronikavýma očima. Nevypadal, že by se někdy usmíval. Zamyšleně přejela pohledem popis vlastností a chtěla papír odložit, když vtom ji upoutala téměř nenápadná poznámka na okraji. Vyskočila a se zuřivým pohledem si skousla ruku, aby nezačala křičet nahlas. Gavin ji udiveně sledoval a měl co dělat, aby se nerozesmál.
"Můžeš mi říct, co jsi se dozvěděla tak strašného?
Rozzlobeně se na něj otočila: "Ty se ještě ptáš? Nejspíš jsi to moc dobře věděl. Už se nedivím, že tak rychle zmizela. Kdybys ji teď postavil přede mě, byla bych schopná ji zabít. Klidně si odejde a ani mi neřekne, že se vdala. Vdala! Bože, díky ní mám teď za manžela někoho, koho jsem v životě neviděla. A poslechni si ten popis: ´Je zlý, nemilosrdný, nemyslím si, že by mě měl zrovna v lásce. Vlastně jsme se vzali jen kvůli postavení. Chová se ke mně jako k nějaké věci. Bojím se ho, ne, nenávidím ho.´. Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co je to zač?"
"Obávám se, že mohu, ale nebude se ti líbit, co uslyšíš. Je to stejně jako Aelin dvořan krále Thingola. Má celkem vysoké postavení. Jenže před časem se rozneslo, že na dvoře je špión, odrodilec, černý elf sloužící Morgothovi. Nikdo zatím přesně nezjistil, o koho se jedná, ale objevila se řada spekulací směřujících proti tvému manželovi. Hlavní podíl na tom má bezpochyby Aelin, snaží se stůj co stůj sehnat důkazy. Král mu zatím nevěří, protože si myslí, že hlavním objektem jeho zájmu není spravedlnost, ale ty. Tedy tvá sestra, promiň. Nic to ovšem nemění na tom, že pokud důkaz sežene, bude tvůj manžel popraven."
Zamyšleně na něj pohlédla a svraštila čelo: "Něco mi není jasné. Pokud by byl Caldon vinen, proč by tu zůstával dál, když mu hrozí smrt?"
"Teď uvažuješ jako člověk. Víš přece, že elfové neumírají. Tedy ne jako lidé. Elfové v síních Mandosu žijí svým způsobem dál, ovšem jak tam žijí, závisí na nich. Myslím si, že pokud je opravdu nevinný, chce nejprve očistit své jméno. A pokud je to on… těžko by uprchl nepozorovaně a i kdyby ano, Morgoth by ztratil svého špiona a zrádce na útěku by pro něj neměl žádnou cenu, nechal by ho zabít."
Zvědavě pozoroval, co ona na to. Chvíli stála zamyšlená a pak se ho zeptala: "Znají elfové migrénu?"

Seděla ve svém pokoji v Menegrothu a předstírala, že vyšívá. Místo toho opět studovala sestřiny zápisky a učila se je nazpaměť. Tedy, alespoň se snažila. Nedokázala se uklidnit, když myslela na minulou noc. Vrátila se dost pozdě s chabou výmluvou připravenou pro manžela. Ten se ale neukázal. Místo toho se u sebe v ložnici setkala s Aelinem. Ve skutečnosti vypadal ještě lépe než na obrázku. Rychle se k ní přiblížil a chtěl ji políbit. I když si polibek od pěkného mladíka doma nikdy nenechala ujít, tentokrát se odtáhla. Netušila, co všechno mu sestra dovolila. ´Jsem vdaná, jsem vdaná, jsem elf, neznám ho, jsem vdaná…,´ opakovala si stále dokolečka. Vyznal jí lásku, vytasil se s básní a s příslibem na rtech odešel. Seděla jako omráčená. Manžel se neobjevil.
Ráno čekala na návštěvu svého otce Celonara. Stejně jako matka netušil, že se sestry vyměnily. Bylo jí ho líto, když viděla, že se stále trápí pro svou ztracenou manželku a dceru, ale ještě mu nedokázala sdělit pravdu. Z nějakého důvodu od něj matka utekla a dokud se nedozví proč, nic mu neřekne.
Dostavil se ve špatné náladě. "Král zatlačil na Aelina, jestli už konečně má nějaké důkazy. Pochopitelně nic nezjistil, nechápu, proč král nenechá pátrat někoho jiného. Je úplně jasné, že Aelinovi jde jen o to zbavit se tvého manžela. Opovaž se se s ním ještě někdy setkat, rozumíš mi? Nehodlám dál poslouchat ty tvé romantické výlevy. Caldon je čestný a spravedlivý. Važ si toho, že se mi ho podařilo pro tebe získat. Rozumíš mi, Celinial? Je ti to jasné?"
"Jistě, otče," pravila navenek pokorně.
Celonar jí ještě chvíli promlouval do duše a pak ztrápeně odešel. Osaměla a snažila se srovnat si myšlenky. "Takže na jedné straně zlý, nemilosrdný, zřejmě šovinista, na straně druhé čestný a spravedlivý. Už se nemůžu dočkat, až ho poznám. Bože, totiž Eru, do čeho jsem se to zase namočila?"

Byl téměř čas oběda. Upravila se a ještě jednou prostudovala plánek králova sídla, popis stolování i obrázky nejbližších přátel. A čekala a čekala, až už bylo skoro pozdě, ale manžel se neukázal. Odhodlaně se vypravila do hodovní síně sama, aby zaujala své místo. Vyměnila si pár zdvořilostních frází se svými spolustolovnicemi a vyhlížela krále. Brzy se dostavil a vypadal dost zamyšleně, přímo zachmuřeně. Jakmile se začalo jíst, měl několik vzrušených rozhovorů se svými rádci až nakonec uprostřed jídla odešel doprovázený triumfálně se tvářícím Aelinem. Začala být zvědavá, co to všechno znamená, ale k jejímu stolu se nic nedoneslo.
Po nekonečném obědě se jí konečně podařilo utéct a vydala se najít otce. Propátrala několik chodeb nepříliš daleko od jejích komnat, aby se neztratila, ale nakonec to vzdala a vydala se pro plánek. V pokoji natrefila na Aelina. Usmíval se od ucha k uchu, popadl ji do náruče a vlepil jí polibek na obě tváře. Pak se zarazil a začal se sklánět níž a níž… Prudce se mu vytrhla.
"Co se stalo v hodovní síni?," zeptala se, aby zakryla rozpaky.
"Máme vyhráno. Tvůj manžel zmizel. Právě jsem to oznámil králi. Teď už nikdo nepochybuje o tom, že je to zrádce!"
Překvapeně ho sledovala: "Opravdu? Takže to byl přeci jenom on. Jen tak mimochodem, nejsi náhodou ženatý? Tvé ženy se zbavíme jak?"
"Víš moc dobře, že to nejde. Bez postavení její rodiny bych nebyl tam, kde jsem teď. Zapomeň na ní. Víš, že ji nemiluji. Miluji tebe!"
"Jsem opravdu moc ráda, že to vím," odpověděla s notnou dávkou sarkasmu. Nezdálo se, že by si toho všiml. Spěšně se rozloučil a spěchal za králem.
Takže Caldon. Manžel, kterého nikdy neviděla, kterého její sestra nenáviděla a otec vychvaloval. Celonar teď musí být pěkně zdrcený. Měla bych se za ním podívat. Takže, kdepak mám mapu? 
"Kde je ta zatracená mapa? A vůbec všechno ostatní?" začala rozčileně pobíhat po místnosti a prohrabávat své věci. "Někde to tu být musí!" Vtom si všimla páru kožených loveckých bot stojících za závěsem. Jenže k botám patřily i nohy a… "Nehledáte náhodou tohle?" zeptal se Caldon vystupující zpoza závěsu. V ruce držel svazek papírů.
Tiše zaklela. "Ehm, ráda vás zase vidím," zablekotala, ale pak si uvědomila, že nejspíš všechno četl a použije to proti ní. A taky, že slyšel její rozhovor s Aelinem.
Udělalo se jí zle, že si musela sednout. Po chvíli se odvážila pohlédnout mu do očí. Pozoroval ji zpytavým pohledem, pronikajícím skrz kůži. Jasnýma, svítícíma, jednoduše elfíma očima jí rentgenoval duši. Snad to byly sekundy, snad minuty, ale jí se to zdálo jako dlouhé roky. Poté pohled odvrátil a zvedl sbalený ranec s jejími věcmi.
"Odcházíme," prohlásil prostě. Odhrnul gobelín s loveckým motivem. Celinial hleděla na kamennou zeď, stejnou jako všude jinde v paláci. Tedy až na pár maličkostí… Caldon vsunul ruku do štěrbiny a odsunul kamennou desku. Zvenku vypadala úplně stejně jako okolní zdivo. Zapálil pochodeň, ranec si přehodil přes rameno a aniž by se na ni podíval, popadl ji za ruku a vlekl ji chodbou pryč. Po pár krocích se dveře nehlučně zavřely.

Spěchali úzkou zakroucenou chodbou s mnoha odbočkami. Bylo to učiněné bludiště. Sem tam si všimla zavřených dveří nebo prázdných držáků na pochodně. Tato část nevypadala moc používaně. Všude byly pavučiny a plno prachu. Najednou Caldon zastavil před jedněmi z mnoha dveří a vstoupil. Pokoj byl zařízený na dlouhý pobyt, dlouhý pobyt elfa. Ve stropě bylo malé nenápadné okénko, které spolu s několika pochodněmi poskytovalo dostatek světla, po stěnách rozvěšeny gobelíny znázorňující lesy, louky, jezera, smějící se elfy. Uprostřed stál vyřezávaný stůl, na něm pero, papíry popsané pevným, sebejistým rukopisem, mapy, plány. U stěny se krčilo lůžko, spíše pohovka na přemýšlení vleže. Sedl si na židli a pokynul jí. Posadila se na krajíček pohovky a s obavami čekala, co jí chce říct. Zamyšleně jí pozoroval, napůl zvědavě, napůl rozzlobeně.
"Musím vás požádat, paní, abyste mi laskavě sdělila, kdo jste, co tu chcete, a hlavně, kam zmizela moje manželka," procedil mezi zuby.
Zhluboka se nadechla. Mohla by si něco vymyslet, ale bylo jí jasné, že by to nespolkl. Zkoumavě na něj hleděla a snažila se zjistit, nakolik by byl ochoten uvěřit pravdě.
"Je to dlouhý příběh. Budete mít nejspíš problémy uvěřit mi, ale vše, co vám povím, se opravdu stalo. Začalo to před dvaceti lety někde, někde jinde. Dokázal byste si představit, že existuje více světů, jako je Arda? Jiné země, jiní obyvatelé… Zkrátka. Byla jedna žena jménem Judita. Žila v tom světě, kde neexistovali elfové, snad jen v pohádkách pro malé děti. Žádní skřeti, obři, nic. Jen lidé. Jednoho dne šla Judita v noci do lesa. A potkala tam Gavina, skřítka, strážce brány. Hlídá bránu po celý rok, ale o slunovratu má povinnost propustit toho, kdo chce jít. Přiměla ho, aby jí pomohl na druhou stranu, sem. Skončila někde v lese, sama, nevěda kde je.
Objevil ji jeden elf procházející lesem ke svému králi jako posel. Ujal se jí a rozhodl se, že ji odvede ke dvoru. Po cestě se do sebe zamilovali a zplodili dítě. V Menegrothu elf představil Juditu svým rodičům. Pochopitelně se jim nelíbila, vždyť byla člověk, ne elf. Když zjistili, že je těhotná, vyhnali ji. Judita s elfem utekli do lesa a žili tam spolu až do porodu. Narodily se jim dvojčata, dvě dívky, půlelfky.
Po nějaké době, když elf odešel na lov, Judita sebrala jedno děvčátko a utekla skrz bránu do svého původního světa. Zatím jsem se nedozvěděla proč. Elf nikdy nezjistil, co se s nimi stalo. Vrátil se ke dvoru a svou dceru vychoval sám. Pojmenoval ji Celinial. Žila jako elf, myslela jako elf, ale nebyla ještě elf. Stejně tak druhá dcera. Žila ve světě lidí, chovala se jako člověk, myslela jako člověk, ale nebyla člověk. Až do svých patnácti let…
Gavin zjistil, že pokud se narodí půlelf, musí se ve svých dvaceti letech rozhodnout, jako příslušník které rasy se cítí víc a pak přijmout její osud. Přišlo mu nefér, že to za dívky rozhodli rodiče, a rozhodl se navštívit Juditu. Hrozně se rozzlobila a vyhnala ho, jenže její dcera ho viděla a potom ho bez vědomí své matky sledovala až k bráně. Vysvětlil jí celou historii jejího narození a pustil ji na druhou stranu. Spolu našli Celinial a vše jí řekli. Sestry se pak každý rok na pár dní vyměňovali, aby si okusily život ´na druhé straně´ ".
Odmlčela se. Zhluboka se nadechla a vydechla, jako by se pokoušela uklidnit. Stále na ni hleděl zpytavým pohledem, čekal na jedinou známku, jediný pohled, který by ji usvědčil ze lži.
Trpce po něm střelila pohledem a řekla: "Bohužel se matka rozhodla špatně. Celinial si zvolila život člověka a já elfa. Aby nikdo nic nezjistil, vyměnily jsme si místa, jména, celé životy." S pohledem upřeným do rohu ještě tiše dodala: "Pochopitelně jsem nebyla moc nadšená, když odešla, aniž by mi sdělila, že se vdala."
Caldon mlčel. Nezačal ji obviňovat ze lži, nezačal se zlobit kvůli ztracené manželce, nic. Jen ji dál pozoroval. Začala být dost nervózní.
"Pochopitelně vás žádám, abyste nikomu nic neříkal. Bude to bezpečnější. Hlavně se o mně nezmiňujte otci."
"Otci? Myslíte Celonara? On JE váš skutečný otec?"
"Pochopitelně. Až bude po všem, klidně vám dosvědčí, že jsem nelhala. Zatím mu ale nechci prozrazovat, k čemu došlo. Alespoň do té doby, než se dozvím, proč ho matka opustila. Ráda bych se vás také na něco zeptala. Jelikož vás vůbec neznám, zajímalo by mě, jak to, že příběh mých rodičů neznáte?"
"Nebyl jsem tu v době, kdy se toto seběhlo. Teprve před pár lety jsem přišel ke dvoru."
"A nejspíš ho teď hezky rychle opustíš," zamumlala si polohlasně.
Caldon ji ale zaslechl a ušklíbl se.
"Co očekáváte, že teď jako Morgothův špeh udělám? Možná bych vás mohl vydat jeho přisluhovačům. Oni by z vás už vytáhli, kde že leží brána do jiného světa. Konec konců, ovládat dva světy je lepší než jen jeden. Nebojte se, po výslechu by vám čas na výčitky svědomí nezbyl, nezbylo by z vás totiž nic."
Nejprve se tvářila poplašeně, ale pak se usmála, jako by ji právě něco napadlo.
"A vy si myslíte, že by něco zbylo z Morgotha? Lidé mají zbraně schopné v pár minutách zahubit statisíce skřetů."
"A vy si myslíte, že Morgotha je možné zničit obyčejnými zbraněmi?"
Zarazila se. Doma, tedy ve světě za branou, nadpřirozené síly nejsou a tak ani zbraně proti nim. Ale to mu nemůže prozradit.
"Divil byste se, kolika způsoby by to šlo," řekla a snažila se tvářit sebejistě, ale oči ji zradily.
Všiml si toho a zasmál se: "Tak jdeme, ne?"
"Ne," vykřikla, vyskočila a vyběhla ze dveří. Letěla jak splašená po svých stopách zpět, jenže zapomněla, že po cestě nejsou louče. Brzy se ocitla v úplné tmě. Zpomalila a poslouchala, jestli neuslyší kroky. Bylo hrobové ticho. Plížila se podél stěn, snažila se držet původního směru. Po pár zákrutech se ztratila úplně. Jsem hloupá, jsem hloupá, jsem hloupá, opakovala si v duchu. Unaveně se opřela o zeď a zprudka oddechovala.
Najednou ucítila, jak ji něčí ruka svírá kolem pasu a vytahuje do výšky. Caldon si ji přehodil přes rameno a pevným krokem zamířil zpátky. Nemínila se vzdát, kopala a kousala, ale on jen nenuceně pronesl: "Budete-li sebou dál házet, budu nucen vás omráčit."
Ztuhla a poddala se svému osudu. Alespoň navenek. Blížili se k jeho pokoji, když vtom zaslechli hlasy.
"Nedávno tu určitě byl, podívejte, louče ještě nezhasly. Určitě zde schovával zprávy o našich budoucích pohybech proti Morgothovi. Musíme ho stůj co stůj zadržet. Nemohl se dostat daleko. Vy dva prozkoumáte jižní část chodeb, vy dva severní a vy východní a vy ten zbytek. Pospěšte si, jdu informovat krále."
Na ta slova vyběhlo ze dveří několik elfů, naneštěstí opačným směrem. Caldon nemeškal a zmizel za zákrutem. Proběhl kolem několika odboček až zastavil před zamčenými dveřmi. Z kapsy vytáhl těžký mosazný klíč a odemkl je. Šlo to ztuha, jako by byly dlouhou dobu nepoužívané. Se skřípěním se otevřely. Zvuk se nesl chodbami zpět, zesilován ozvěnou. A za dveřmi… byl jasný slunečný den.

Běžel lesem stále dál, neohlížeje se zpět. S ní na rameni překonat několik potůčků, až se konečně zastavil přede dveřmi podivné chatrče. Byla celá dřevěná, sbitá z neopracovaných prken, a obložená zelenými větvemi. Alespoň polovina vnitřní místnosti vězela zaříznutá do svahu. Za ní vyrůstal mohutný strom a kryl ji svými větvemi. Náhodný kolemjdoucí by si jí nemohl všimnout. Vešel dovnitř a konečně jí postavil na pevnou zem. Začala si třít ztuhlé údy a pokradmu ho pozorovala. Přecházel po místnosti, téměř bylo slyšet, jak usilovně přemýšlí. Náhle se zastavil, upřeně se na ní zadíval a řekl: "Máte možnost zachránit říši krále Thingola. Pokud uděláte, co vám řeknu, nepůjdu za Morgothem a nic mu nevyzradím."
Překvapeně na něj stočila pohled. "Jak vám můžu věřit? Dáte mi snad nezpochybnitelnou záruku?"
"Nedám. Není to možné. Ale myslím si, že nemáte na vybranou, pokud se chcete zachránit."
Zaťala zuby a němě kývla.
"Dobře mě poslouchejte. Poslal jsem vzkaz Aelinovi, že s ním potřebuji mluvit. Měl by se dostavit každou chvíli. Sám. Já se schovám a mluvit s ním budete vy. Řeknete mu, že vzkaz jste poslala vy, abyste s ním mohla být o samotě. Musíte mu odvyprávět svůj příběh, ale vynechte, že máte sestru. Musí si myslet, že jste ta pravá Celinial. Řeknete mu, že znáte bránu do jiného světa, který by mohl Morgoth ovládnout, že jste byla donucená mi o ní říct a teď se bojíte, co podniknu. Musíte dát najevo, jak velký máte strach a že spoléháte jen na něj. Nesmí pojmout podezření. Je vám to jasné? V žádném případě ovšem nesmí opustit chatrč!"
"Naprosto jasné, jen nechápu, v čem to pomůže zrovna vám."
"To ani nemusíte. Jen to udělejte. Stačí jediná známka, že mě chcete podvést, a můžete se s Aelinem rozloučit."
Celinial usilovně přemýšlela. Zřejmě si myslí, že Aelina miluju. Je to plus nebo mínus?

Asi za půl hodiny vešel do chaty Aelin. Jakmile ji spatřil, byl ztělesněné překvapení.
"Celinial, co tu proboha děláš? Rychle se schovej, má sem přijít tvůj manžel. Drž se stranou, musím ho zajmout pro krále," řekl a nezapomněl dodat, "pak už budeme jen spolu."
"Počkej. Ten vzkaz jsem psala já. Chci, potřebuji s tebou mluvit." Na své tváři vykouzlila vyděšený výraz a vrhla se mu kolem krku. "Je strašný. Moc se bojím. Musela jsem mu to říct. Přinutil mě," vzlykala. V duchu si byla jistá, že za podobný výkon by jistě byla nominována na Oscara, kdyby byla v bezpečí na druhé straně.
Vypadal ještě zmatenější než před tím, což mu ovšem nebránilo přitisknout si ji k sobě těsněji.
"Aeline, jistě víš, že moje matka byla člověk, ne elf. Co ovšem nevíš je, že ona pocházela z jiného světa. Jeden skřítek hlídá bránu, aby nikdo nemohl projít na druhou stranu. Musela jsem to říct Caldonovi. Mám strach, že přivede skřety a podrobí druhý svět pod Morgothovu nadvládu. Představ si to: miliony otroků, spousta půdy… A to vše kvůli mně. Poraď, co mám dělat." Zabořila mu obličej do ramene.
Ztuhl, jemně, ale rázně, se vymanil z jejího objetí a řekl: "Musím teď odejít. Ničeho se neboj a klidně tu zůstaň. Za pár dní se pro tebe vrátím." Zamířil ke dveřím.
"Počkej," vyhrkla, "nemůžeš mě tu nechat. Kam chceš jít? Půjdu s tebou."
Podíval se na ni, jako by přemýšlel, zda má pro něj ještě nějakou cenu. Pak ji prudce odstrčil.
"Už pro mě nemáš význam, snad jen, abys mi ukázala polohu brány. Nekňuč. Jsi stejný hlupák jako ostatní. Klidně jsi uvěřila sladkým řečičkám a odvrhla od sebe manžela jen proto, že ti někdo nakukal nesmyslné nepodložené lži o jeho zradě. Jen ten hlupák král mi nevěřil. Jediné štěstí, že Caldon zmizel, jinak bych ho musel odstranit. Zajímalo by mě, kdo jako první přišel se zvěstí o špionovi. Caldon mě začal podezřívat a tak jsem musel přesvědčit krále, aby mi svěřil pátrání. Tebe jsem si nechal jako eso v rukávu. Neotálej, na sever je dlouhá cesta."
Celinial svůj údiv tentokrát nehrála. Popadl ji za paži a táhl ven. V mžiku se údiv změnil ve vztek. Kopla ho do holeně a kousla do ruky. Překvapeně ji pustil. Podařilo se jí přeběhnout na druhou stranu stolu, ale on se rychle vzpamatoval a pustil se za ní. Chvíli si hráli na kočku a na myš. Po celou dobu do Celinial provokovala: "Tak ty si myslíš, jak jsi chytrý, co? Jako pomstu za svou sestru bych tě nejradši zabila."
Aelin se zarazil. "Nevím nic o tvé sestře."
"To si jenom myslíš! Modli se, abych se nedozvěděla, že odešla jen kvůli tobě, nebo…" Nedopověděla, protože v tu chvíli se zpoza závěsu vyřítil Caldon a vrhl se na Aelina. Ten byl tak překvapen, že se nevzmohl na odpor. Brzy byl spoután a usazen na hrubou židli. Ta byla spolu se stolem a dvěma skříněmi jediným nábytkem v místnosti. Najednou se dveře obou skříní otevřely a Celinial pohlédla do očí krále Thingola.
"Vaše Veličenstvo, tady máte poslední důkaz. Špionem byl opravdu Aelin," řekl Caldon. "Abych vám to vysvětlil, musel jsem své ženě předstírat, že špionem jsem já. Určitě jí to pomohlo soustředit se na svou roli," ušklíbl se na ní.
Než si mohla Celinial vyslechnout královu odpověď, přiběhl k ní její otec, který byl schovaný v jedné ze skříní. Se slzami v očích se jí zeptal: "Co jsi to říkala o své sestře?"
Celinial se mu vrhla do náruče: "To je dlouhé povídání…"