Oběť

Byl pěkný, i když chladný říjnový den. Na světle modré obloze zářilo bledé ranní slunce a jeho paprsky šikmo dopadaly na krajinu. Rafert neměl vůbec nic na práci, což bylo trochu divné. Byl totiž vrchním velitelem královské armády a většina prostých obyvatel by soudila, že neustále něco dělá; vytváří vojenské plány nebo řídí složité manévry. Jistěže takové věci dělal, ale ne pořád - země nebyla ve válce. Jinde snad velitelé zřizovali, posilovali nebo přepracovávali obranu, ale v Almenu nic z toho nebylo zapotřebí. Současná obrana byla prostě dokonalá a vylámalo si na ní zuby i několik východních velmocí. 
Přesto však bylo zvláštní, že Rafert nic nedělal. Nebyl totiž jen vrchním velitelem vojsk, ale také korunním princem, prvorozeným synem Zurata II. Teď měl za sebou několik namáhavých záležitostí a usoudil, že by si měl trochu odpočinout. Zamířil tedy do svých komnat. O chvíli později zjistil, že ponořen v myšlenkách došel úplně někam jinam. Aniž si to uvědomil, začal přecházet podél hradeb, i když to samé už dělaly početné stráže. Cítil v tom tichém podzimním dni podivné napětí, které mu zabraňovalo jen tak nečinně sedět. Jeho oči těkaly po krajině. Všechno se zdálo být docela maličké. Aby taky ne – Almenský královský hrad byl nejvyšším bodem v širém okolí. Rafert odtud viděl nejen celý Almen, ale i několik okolních zemí. Když se obrátil na západ, uviděl rozlehlé, zelené pláně a na nich sem tam roztroušené malé osady. Tam žily různé pastevecké kmeny, kterým almeňané říkali prostě divoši a jedni o druhé se nezajímali. Na severu pláně pokračovaly, ale jejich povrch se měnil na suchý a kamenitý, nevhodný k pastevectví nebo zemědělství. Proto tam nežili téměř žádní lidé. Obzor na té straně uzavíraly holé černé vrcholky hor, za kterými ležela země Mordor. Tam Rafert nikdy nebyl a doufal, že se to v budoucnu nezmění. Nic dobrého o té zemi neslyšel. Pak jeho pohled zalétl na západ, kde utkvěl o něco déle. Tam se totiž nacházelo království nazvané Xarnie, jejich nejbližší soused. V Rafertových očích se objevil neklid a mírná obava. V Xarnii se totiž v poslední době začala objevovat znepokojivá znamení. Nebylo vyloučeno, že dojde k válečnému konfliktu. Přímo tomu ale naštěstí prozatím nic nenaznačovalo. 
Ale byl tu ten neklid, ta zvláštní předtucha, která se Raferta zmocňovala vždy, když se mělo něco stát. A také se stalo. Rafert uslyšel, jak se k němu blíží rychlé kroky. Ohlédl se a spatřil králova lokaje. Ještě než lokaj vůbec otevřel ústa, Rafert věděl, co mu chce říct. Král si s ním chce okamžitě promluvit, to bylo jasné. Čeho se to však týkalo Rafert netušil. Bude to ale určitě něco důležitého.
Jako korunnímu princi nedělali Rafertovi královi strážci žádné problémy, naopak ho ještě uctivě a přitom striktně vojensky pozdravili, čehož si on ovšem vůbec nevšiml. Bylo mu řečeno, že je král ve své pracovně a spolu s ním jsou tam i dva Rafertovi zástupci, generálové Soppar a Gudluk a Rafertův mladší bratr Zulfin, kteří se na místo dostavili těsně před ním. Rafert přešel nepříliš dlouhou chodbu, minul další dvojici stráží a pak bez zaklepání vstoupil do obrovské místností se spoustou oken, kterou slovo ,,pracovna“ příliš nevystihovalo, protože zároveň sloužila i jako knihovna a menší poradní místnost, ve které se probíraly ty nejdůležitější věci. Král měl rád velké a světlé prostory. 
Rafert se rozhlížel kolem sebe, ale množství světla, které panovalo v tomto pokoji, ho na chvíli zcela oslepilo. Okna zabírala prakticky celou jižní stěnu. Pak rozeznal před jedním oknem čtyři stojící muže, zhruba stejně vysoké. Ovšem tři z nich měli na sobě celkem prosté hávy, zatímco čtvrtý, stojící kousek stranou, byl oblečen do vznešeného roucha, bohatě a přitom vkusně zdobeného. Ačkoliv neměl korunu, snad každý by v něm rozeznal krále. Rafert k němu přistoupil a podle zvyku se lehce poklonil. Pozdravil se s králem, svým bratrem i s generály a pak vyčkával, až král začne mluvit o tom, proč si je dal zavolat. Bylo totiž vidět, že Zulfin to sice ví, ale generálové nikoliv. Král po chvíli ticha skutečně promluvil : ,,Nebudu to dlouho protahovat a přejdu rovnou k věci - Před několika lety jsem začal vytvářet jakési vojenské plány. Ne, nejde o nic konkrétního, momentálně snad není proti komu je použít. Tedy to jsem si alespoň myslel. Ty plány zahrnovaly vlastně všechno naše vojenské umění, nejrůznější strategie, které se nám v minulosti osvědčily, postupy… Nebyly ještě dokončené, když…“ ,,Byly snad ukradeny ?“ přerušil krále generál Soppar. ,,Ano, bohužel přesně tak.“ odpověděl král. ,,Zamykal jsem je vždy na noc do trezoru, ale včera večer jsem na to opomněl a uložil jsem si je zde, v zásuvce svého psacího stolu. Klidně mě můžete považovat za starého hlupáka, protože to je i můj názor.“ řekl král unaveně, vzdychl si a pokračoval: ,,Když jsem sem ráno přišel, našel jsem to tady v hrozném stavu – všechno zpřeházené a zásuvka prázdná a vypáčená. Stráže o ničem nevěděly. Hotová záhada, že ? Ale brzo jsme ji vyřešili – špión či zloděj se do pokoje dostal tudy.“ řekl král a poodstoupil k jinému oknu. Asi půl metru pod ním končily poslední tenké šlahouny břečťanu. Sahaly tu nejvýše na celém hradě. Celá tahle strana hradu byla ze starých kamenů plných výstupků a výmolů a lehký, obratný člověk mohl při troše štěstí vyšplhat až sem nahoru. ,, Ale jak…“ Rafert se chtěl zeptat, jakým způsobem si zloděj otevřel zvenčí okno. Strážci přes tlusté kamenné stěny možná neslyšeli, jak někdo chodí a prohledává místnost, ale zvuk tříštícího se skla by je na vetřelce okamžitě upozornil. Rafert otázku spolknul, protože si všiml samotného okna. Vedle kliky zel kruhový otvor asi tak velký, aby do něj mohl vstrčit ruku dospělý člověk. Král si všiml Rafertova udiveného výrazu a poznamenal : ,,Stará zlodějská metoda – diamant a přísavka. Nic nového pod sluncem. S tou naší dokonalou ochrannou to nebude zas tak horké. Před celým vojskem snad ano, ale před jediným šikovným zlodějem…“ Rafert a generálové chvíli tak trochu zpytovali své svědomí a potom se generál Gudluk zeptal : ,,Ví se už, kdo to byl ?“ Král odpověděl: ,Kupodivu ano. Ta Zulinova Síť Pozorovatelů pracuje stále rychleji a spolehlivěji.“ Stejně jako Rafert se zúčastnil této malé porady ne jako králův syn, ale jako velitel armády, tak i Zulfin zde zastával hlavně funkci velitele Sítě Pozorovatelů, jakýchsi tajných agentů operujících v Almenu i ve všech sousedních státech. ,, Není důležité, kdo konkrétně to udělal, víme, že ten člověk zastupoval zájmy celé své země – Xarnie.“ ,,Znamení byla tedy pravdivá. I mé předtuchy…“ pomyslel si Rafert. Král pokračoval: ,,Stále zjišťujeme, jaký má Xarnie důvod k získání našich vojenských plánů. Buď se nás chystá vojensky napadnout nebo je zamýšlí prodat našim nepřátelům z východu. To nesmíme dopustit. Plány jsou sice pochopitelně zašifrované, ale je jen otázkou času, než je xarninští učenci rozluští. Plány byly převezeny na tajné místo někde v lesích. Tajné… vlastně to místo přesně známe.“ ,,Tak v čem je háček ?“ zeptal se generál Soppar a bylo na něm vidět, že by nejraději vzal stovku mužů a vyrazil do Xarnie. ,,Xarnie je vojensky příliš silná. V této chvíli nemáme dost mužů. Vím, porazili jsme i silnější nepřátele, ale nechce se mi obětovat tisíce lidských životů pro pár cárů papíru, i když důležitých.“ řekl Rafert a král přikývl na souhlas. ,,Raději to uděláme tak jako oni. Pošleme zloděje a získáme plány zpátky pro sebe. Nenechám ovšem jít jen tak někoho. Tohle je velmi delikátní záležitost a nemůžu ji svěřit každému. U mnoha lidí si nejsem jistý, jestli by ty listiny neprodali prvnímu xarninovi za jen trochu slušný peníz. Vlastně jsou na světě už jen dva lidé, kterým mohu plně důvěřovat a tudíž tím jednoho z nich pověřím – mí synové. Promiňte mi to, staří přátelé.“ král Zurat se omluvně usmál na oba generály, kteří byli jeho kamarády už od dětství. 
Král byl hluboce zamyšlen. Pak promluvil: ,,Půjdeš ty, Raferte. Zulfina potřebuji tady a ani Síť by se bez něj neobešla.“ Nikdo včetně Raferta proti tomu nic nenamítal a tak mu dal král Rafertovi přesné instrukce k onomu úkolu – polohu místa a jeho popis, umístění stráží hlídajících objekt apod. Místo, kde xarninové plány ukrývali leželo trochu neprozřetelně pouhý necelý den jízdy na koni od Almenského královského hradu. Rafertův odjezd byl stanoven na zítřejší ráno. Rafert si odešel sbalit své věci a potom šel do stájí. Zamířil ke svému vraníkovi. Ten kůň se jmenoval Rhon a Rafert ho měl opravdu velmi rád. Nakrmil ho, vyhřebelcoval a pak začal pečlivě cídit jeho postroj. Nikdy by nenechal žádného hloupého sluhu se Rhona jen dotknout. 
Při této činnosti ho našla Nerta. Nejdřív jen tak tiše stála za ním a sledovala ho při práci. Její přítomnost zpozoroval Rafert až ve chvíli, kdy promluvila : ,,Mám o tebe starost.“ ,,Ale no tak, Nerti, víš, že už jsem zvládl horší věci.“ ,,Co máš vlastně přesně udělat ? Nikdo mi to neřekl.“ Nertin hlas zazněl trochu ublíženě. ,,Jedu do Xarnie získat zpět něco, co bylo ukradeno. Promiň, ale ani tobě nesmím říct, co to je.“ ,,A proč tam musíš jet zrovna ty ? Proč neposlali třeba někoho ze Sítě ?“ ,,Otec v téhle věci nedůvěřuje nikomu než mě a Zulfinovi. Docela ho chápu. A Zulfin je teď příliš vázaný v Síti a tady doma.“ ,,Není to příliš nebezpečné ?“ ,,Je to jen malá mise, vždyť už jsem přece vedl celé války ! Chápu, že máš o mě strach, ale ty víš, že se o sebe dokážu postarat. Nejsem žádné malé dítě, které by se tě muselo držet za sukně a mimoto přece nejsi moje matka.“ řekl rozzlobeně a Nerta se otočila k odchodu.,, Počkej, já… nemyslel jsem to tak.“ řekl spěšně a udělal krok směrem k Nertě. Ta se zastavila, otočila se zpátky k němu a on jí položil ruce na ramena. ,,Raferte…“ zašeptala a pak se objali a políbili. ,,Miluju tě.“ pošeptal jí potom Rafert a ona v odpověď něco zavrněla a pak se znovu políbili. ,,Promiň, že jsem byl na tebe hrubý. Jsem jen trochu nervózní, to je vše.“ řekl Rafert. Nerta se usmála a položila mu prst na ústa. Pak řekla: ,,Neboj, nebudu tě držet doma, s tím se musí smířit každá vojákova milá. Ať už je ten voják ten nejlevnější žoldnéř stejně jako velitel armády.“ ,,Zase se ti vrátím. V pořádku.“ řekl Rafert přesvědčivě, ačkoliv ve skutečnosti si tak jistý nebyl. Pak bylo chvíli ticho, které však oni nevnímali, protože se potřetí políbili. 
,,Král se rozhodl pro tebe uspořádat slavností večeři na rozloučenou.“ Rafert jel pryč sice pravděpodobně jen na několik dní, ale tady nic neobešlo bez jisté pompy. ,, A v kterém sále ?“ zeptal se. ,,V Modrém, v obvyklou dobu.“ odpověděla Nerta. Přesně to si Rafert myslel. Modrý sál byl jeho oblíbený a král mu tímto chtěl udělat radost a trochu ho povzbudit. Obvyklá hodina znamenala dobu, kdy se na hradě většinou večeřelo – hodinu po západu slunce. Teď bylo teprve něco po poledni a byl čas na oběd. Rafert se zeptal Nerty, jestli s ním nechce poobědvat. ,,Ráda bych, ale Carmilla má pro mě nějakou práci, která prý nepočká. Už jsem u ní dávno měla být.“ řekla Nerta s lítostí v hlase. Carmilla byla stará žoldnéřka, která Nertu cvičila ve zbrani. V jiných zemích by snad bylo nepřístojné, aby mohly ženy umět zacházet se zbraněmi, ale tohle nebyla žádná cizí země. Tohle byl Almen. V překladu to slovo znamenalo Domov a Svobodu. Mimo to se od Nerty jako od oficiální certas – přítelkyně očekávalo, že bude zručná pokud možno ve všem a boj patřil k nejdůležitějším dovednostem. 
Nerta se vzdálila a Rafert pokračoval v cídění postroje. Pak připravil postroj k zítřejší jízdě, polaskal Rhona a odešel. Zamířil do svých komnat, kde se důkladně umyl, aby se zbavil pachu stáje a převlékl se do čistých šatů. Potom zamířil do kuchyně a oznámil kuchařům, že mu mají jídlo přinést na Východní terasu. Stejně jako měl Rafert oblíbenou jídelnu – Modrý sál, tak se za pěkného počasí občas rád najedl venku, a to právě na Východní terase. Ležela ze všech teras nejvýše a byl z ní nádherný rozhled do královské zahrady, která nebyla na konci nijak udržovaná a přecházela v rozlehlý smíšený les. Přesto na tuhle terasu moc lidí nechodilo. Věděli, že Rafert často bývá nerad rušen. 
Rafert se posadil do jednoho z nízkých a pohodlných proutěných křesel a čekal, až mu přinesou jídlo. Neřekl, co mu mají připravit, protože mu to bylo docela jedno. Zjistil, že má takový hlad, že by snědl snad i psa ( kdyby nebylo poznat, že to pes je ). Dnes ráno totiž na snídani nejprve neměl čas a pak na ni úplně zapomněl. Proto teď o sobě dával žaludek vědět. Za chvíli se naštěstí objevil muž s tácem přikrytým velikým stříbrným poklopem, z pod kterého se linula lákavá vůně. Rafert jen taktak spolknul sliny, které by mu jinak ukáply na stůl. V příštím okamžiku už sluha pokládal tác na stůl a odklápěl z něj poklop. Rafertův oběd tvořil pečený bažant, brambory a zeleninová obloha. Hotový ráj na zemi ! Rafert počkal, až se sluha vzdálí z dohledu a pak se na jídlo nedočkavě vrhl. Byl asi v polovině, když nějaký hlas trochu posměšným tónem řekl: ,,Vidím, že ti chutná, bratříčku.“ Rafert poznal Zulfina a otočil se. ,,Ale no tak, nenech se vyrušovat, víš, že se na krmení dravé zvěře vždy rád podívám.“ pokračoval Zulfin ve stejném duchu. Rafert to však skoro ani nevnímal, protože byl na bratrovo vtipkování dávno zvyklý. Pokračoval v jídle, ale přece jen zvolnil tempo, takže jedl mnohem kultivovaněji. Zulfin se bez vyzvání posadil k Rafertovu stolu a pozoroval ho při jídle, což Rafertovi vůbec nevadilo. Dokonce pobídl Zulfina, ať si dá s ním, ale ten to odmítl s tím, že už je po jídle. Když Rafert dojedl, postavil se k zábradlí a kochal se pohledem na krajinu. Zulfin se k němu připojil a panovalo mezi nimi přátelské mlčení, ve kterém oba vychutnávali krásný den. Pak se Zulfin k Rafertovi naklonil, dloubl ho do zad a navzdory tomuto žertovnému gestu vážně řekl : ,,Snad to zvládneš, brácho.“ Rafert viděl v jeho očích starost, stejně jako u Nerty. Pomalu ho ten podle jeho názoru přemrštěný strach o jeho osobu začínal popouzet. Navenek ale nedal nic znát a jenom kývnul hlavou, což se dalo vyložit mnoha způsoby. O chvíli později se Zulfin omluvil s tím, že musí ještě něco zařídit a Rafert osaměl. Posadil se do křesla. Snažil se uspořádat si své myšlenky a všechno si pořádně rozmyslet. 
Trhl sebou. Bože, vždyť on usnul ! Místo toho, aby zvážil své zítřejší vyhlídky, prostě usnul jako nemluvně. Byla už tma. Rafert spěšně opustil terasu a prvního dvořana, kterého potkal, se zeptal, jestli už zvonili na večeři. ,,Ano, ale je to teprve chvilička.“ odpověděl dvořan a Rafert zamířil do Modrého sálu. Došel tam sice mezi posledními, ale včas. Bylo by nevhodné, aby přišel pozdě na svou večeři na rozloučenou. Při večeři seděl v čele stolu pochopitelně král, ale po jeho pravici seděl Rafert a po levici Zulfin. Vedle Raferta seděla Nerta. Podle zvyku mu nalila víno z jeho džbánku a on zase nalil víno jí. Usmívala se na něj tak krásně, že by ji nejraději okamžitě vášnivě políbil, tady, přede všemi. Ale to se neslušelo a on se ovládl. Pozvedl s ostatními svou číši a připil na královo a posléze i na své zdraví. Víno bylo výtečné. Pak začala večeře, nebo spíš hostina samotná. Jedlo se, pilo, zpívalo a tancovalo a všichni se dobře bavili. Skoro všichni. Rafert měl pocit, jakoby ani nebyl ve své kůži. Něco se s ním dělo a on vůbec netušil, co. A pak se to stalo. V jednu chvílí, když si zrovna naléval pivo, vrhl krátký pohled na svou ruku. Místo ruky mu z pod rukávu čouhal srstí porostlý pařát ! Zděšením slabě vykřikl a upustil džbán na podlahu, kde se roztříštil a žlutá tekutina se rozlila. Když se však podíval podruhé, byla jeho ruka normální. ,,Vždyť jsem toho zase tolik nevypil.“ pomyslel si. Anebo ano ? Jeho džbán s vínem byl téměř prázdný. Potřeboval se uklidnit po přestálém šoku a tak si znovu naplnil pohár a celý ho naráz vypil. Pak už s relativním klidem pozoroval, jak se k němu seběhlo několik služebných a začalo zametat a utírat podlahu. Jeho výkřiku si naštěstí nikdo nevšiml. Ohlédl se tam, kde předtím seděla Nerta, ale její místo bylo prázdné. Rozhlížel se po ní a nakonec ji uviděl, jak se v jednom rohu baví se Zulfinem. Vstal a chystal se jít za nimi, když v tom měl najednou pocit, jako by se jeho buňky roztahovaly do podivných tvarů a velikostí, jako by se celý zvětšoval a roztahoval. Nesnesitelně ho bolela hlava. Měl pocit, že se mu závratným tempem zvětšuje i mozkovna a jeho kosti to nemůžou unést. Téměř slyšel jejich praskání. Kromě toho se mu zvýraznily a zvětšily chlupy na nohou a cítil, jak mu na obličeji raší drobné chloupky. Nikdo v jeho okolí si toho jak se zdálo nevšiml. Co to proboha bylo ??? ,,Metamorfóza.“ slyšel hlas svého učitele biologie. Ohlédl se po hlase, ale nikdo tam nebyl. Pochopitelně. Starý Konrad byl totiž už několik let mrtvý. Rafert náhle viděl celý sál z jiné perspektivy, trochu seshora. I barvy byly jiné. Ostřejší, i když to je zdaleka nevystihovalo. Prostě jiné. 
Zavrávoral. Viděl už zase normálně, ale nutně potřeboval čerstvý vzduch. Nejistými kroky vešel do dlouhé chodby, která vedla na jednu z teras. Ušel několik kroků, když začal mít pocit, že ho někdo pronásleduje. Přidával do kroku, až nakonec běžel. Náhle zakopl a upadl. Zrychleně dýchal a ani se nesnažil vstát. Pak, i když jeho tělo už leželo na zemi, začal padat dál, někam hluboko. Uviděl svou matku na koni v lese. Neměl tam být. Byl znovu malým dítětem, které se připletlo na hon. Viděl zase matčina koně se plašit a potom ten děsivě dlouhý okamžik, při kterém jeho matka spadla přímo pod jeho kopyta a tak ji její kůň doslova rozdupal. Krev. Byla všude. Stříkala i na to vyděšené dítě v houští. Tohle si přece nemohl pamatovat. Vždyť mu byly teprve tři roky ! 
Takhle to tehdy v lese končilo. Ale teď ne… Rafert už najednou nebyl dítětem, ale ani mužem. Změnil se v něco. To něco bylo obrovské, porostlé hustou hnědou srstí. Mělo to odpornou šklebící se tlamu, ze které vyčnívaly špičaté zuby. Oči toho stvoření byly malé a červené a vyzařovala z nich nenávist. Jeho pařáty končily dlouhými černými drápy. To něco trhalo Rafertovu matku a požíralo ji.
Rafert se náhle probudil. Zjistil, že leží na kamenné podlaze zkroucený v podivné křeči. Ach, byl to jen sen. Žádná krev, ani… Pohlédl na své ruce a dotkl se tváře. Všechno bylo v pořádku. Vlastně nebylo. Nad Rafertem se skláněla Nerta a vypadala neuvěřitelně vyděšeně. Ona…viděla to. Tu přeměnu, tu metamorfózu a to, co udělal. Nebyl to sen, nebo… Bože ! Už to tu bylo zase, to roztahování tkání a bolest hlavy. Z jiné perspektivy se viděl, jak vyskakuje na nohy a utíká pryč.
Dva důstojníci, kteří se zrovna vraceli z terasy, uviděli svého velitele, jak běží zmateně proti nim. Přímo u nich se zastavil a z náhlého popudu se jich zeptal : ,,Je se mnou všechno v pořádku ?“ ,,Ano, proč by ne ?“ odpověděl mu jeden z důstojníků a v duchu si pomyslel, že to rozhodně není pravda. Rafert klopýtal dál a už neslyšel, jak ten důstojník řekl svému kamarádovi: ,,Asi trochu přebral. Troch hodně.“ a druhý na to odpověděl: ,,To víš, i princové a velitelé jsou jenom lidi.“


Rafert ležel ve své posteli. Nějak se dostal na tu terasu, kde se uklidnil až do té míry, že byl schopný dojít do svého pokoje. Tam si v šatech lehl do pokoje. To všechno však dělal v jakémsi polovědomí. Teprve teď byl schopný jasně přemýšlet. Už naštěstí přestaly ty děsivé věci, které se s ním děly. ,,Neměl jsem tolik pít, tím to je.“ říkal si v duchu. Ale ve skutečnosti věděl, že to není pravda a že se tím jenom utěšuje. Víno bylo celkem slabé a několikrát ho vypil i tři džbány bez jakýchkoliv následků a ani s pivem to nějak nepřeháněl. Bylo v tom něco jiného. Co, o tom raději nepřemýšlel a upadl do neklidného, bezesného spánku.
Ráno vstal časně. Včerejší noc na něm kupodivu nezanechala žádné stopy. Věděl, že včera večer prožil něco hrozného, ale naštěstí si vůbec nepamatoval, co a nikdo mu to nepřipomínal. Rozloučil se s otcem a bratrem, kteří už byli vzhůru. Pak vešel do Nertiny komnaty a políbil ji ve spánku na čelo. Na stolku pro ni nechal vzkaz. Pak už byl nejvyšší čas odjet, pokud chtěl do Xarnie dorazit ještě ten den. Vzal těžký kožený batoh, nasedl na koně a odcválal.
Cesta byla snadná a nezajímavá. Nejdřív jel po široké hlavní silnici. Za několik hodin projel okolo hraničního kamene a potom odbočil na užší kupeckou stezku, která vedla do tmavého, hustého lesa. Tím lesem pak jel celý den a padla na něj lehká tíseň. Zase se ho zmocnila jeho předtucha a tentokrát rozhodně neříkala nic dobrého. V lese panovalo celý den přítmí, ale když se začalo stmívat, změnilo se v neproniknutelnou tmu. Nakonec musel jet Rafert krokem, ale ne dlouho, protože dospěl k místu, kde měl podle plánu nechat koně a pokračovat dál pěšky. Seskočil koně a skryl ho stranou od cesty. Pak zamířil opačným směrem do podrostu. Pohyboval se tiše a opatrně. Měl přesně zafixované, kde se nacházejí jednotlivé stráže a obloukem se jim vyhýbal. Ušel už asi padesát kroků od cesty, když tu náhle vzduchem zazněl tichý svist. Rafert si v tom okamžiku uvědomil, co to znamená a uskočil. Několika šípům se vyhnul, ale další dva ho zasáhly. Jeden do nohy a druhý někde pod rameno. Projela jím ostrá bolest. Před očima se mu zatmívalo, ale přesto dokázal přinutit své tělo k běhu zpátky na cestu. Těsně předtím, než na ni doběhl, ztratil vědomí. 
Probral se ve své posteli. Nevěděl, jak se sem dostal. Měl neuvěřitelné štěstí. Hned v zápětí po tom co upadl do bezvědomí, jela po té lesní cestě almenská kupecká výprava nic netušící o hrozící válce. Kupci ve zraněném poznali prince a hned po provizorním obvázání a ošetření ho dopravili na hrad. Až do této chvíle byla u něj ošetřovatelka, ale teď zrovna odešla něco zařídit a tak nevěděla o tom, že se probral. Rafert si ani nestačil všechno pořádně uvědomit, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupili Zulfin a Nerta. Kupodivu nevypadali vůbec šťastně z toho, že se probral, právě naopak, tvářili se velmi smutně. Přistoupili k němu. Zulfin unaveně řekl: ,,Nebudu to protahovat. Domluvili jsme se s xarniny a doufali jsme, že tě zastřelí. Bohužel se jim to nepovedlo.“ Rafert zíral naprosto šokovaně. ,,Proč ?“ bylo jediné, co tiše řekl. Zulfin smutně pokračoval: ,,Pamatuješ si, jak jsme byli před několika dny na honu a téměř jsme dostali velkého medvěda ? On tě kousl, že ? Dobře jsme viděli, co se s tebou dělo na té večeři před třemi dny. To byl důsledek. Ta choroba se jmenuje…“ Rafert už neposlouchal. Najednou mu to všechno do sebe zapadalo. Znal tu nemoc. Teď už zněj nebyl člověk, ale zrůda. Mutant. Nebezpečný pro své okolí i celou zemi. Náhle viděl všechno naprosto jasně a věděl, co musí udělat. A když mu Nerta se slzami v očích podala nůž, udělal to.


Zulfin se natáhl pro pohár vína a zhluboka se napil. Pak ztěžklým jazykem vnikl do Nertiných úst a ona mu v tom nebránila, právě naopak. ,,Tak jaký jsem ?“ zeptal se a i když Nerta nevěděla, jestli myslí svůj výkon před chvílí nebo jejich podařený plán, odpověděla: ,,Báječný !“ a Zulfin spokojeně zamumlal: ,,Však ty taky, kočičko…“ Po dalším mazlení řekl: ,,Bylo to tak snadné, tak zoufale snadné. Už chápu, proč mi Rafert vždycky připadal tupý jako ovce.“ Chraplavě se zasmál a pak pokračoval: ,,Hezky dobrovolně si nechal nalívat víno, i když se mu asi zdálo trochu jiné než obvykle. Anebo možná ne. Ta halucinogenní droga nemá sama o sobě téměř žádnou chuť. Bylo pak zábavné ho pozorovat, jak si myslí, že se mění v mutanta. Xarninové ho měli zabít, na tuhle alternativu jsem nechtěl moc spoléhat. Ale nakonec se nám to vyvedlo pěkně. Bratříček byl už od dětství trochu nervově labilní. Stačilo pár vhodných slov, něco slz – to jsi zvládla opravdu hezky – a máme tu sebevraždu bez cizího zavinění. A volnou cestu k trůnu. Brzo budu král a ty…“ ,,budeš královna.“ doplnila ho Nerta a usmála se. Když se však potom oblékala, trochu zesmutněla a pak řekla: ,,Byl by to pěkný příběh o hrdinovi, kdyby…“ ,,…se o něm někdy někdo dozvěděl. Takhle si o něm budou všichni myslet, že to prostě nezvládl – svůj život. “ Zulfin neslyšel, jak Nerta zašeptala: ,,A není ti ho ani trochu líto ?“