Jen málo smrtelných lidí vidělo Gondolin, Skryté království pozdějšího velekrále Noldor, Turgona. Nejznámějšími z těchto smrtelníků byli a jsou synové Galdorovi, Huor a Húrin a potom Tuor, syn Huorův. Húrin, dlouho vězněný po Nirnaeth Arnoediadu, se stal jednou z příčin pádu Gondolinu, avšak Tuor byl ten, z něhož vzešla naděje elfů a lidí.Jako Ulmův posel vešel do Gondolinu a zůstal tam až do jeho trpkého pádu, kdy s Idril Celebrindal a jejich synem Eärendilem utekl k ústí Sirionu. Písně o něm často zpívaly jako o posledním ze smrtelných lidí, kteří Gondolin viděli. Málo elfů si vzpomnělo na jiného smrtelníka, Ringerila. On byl posledním z lidí, který viděl konec Gondolinu. Ale o tom vypráví tento příběh, známý jako Zpěv Meliris.

Zpěv Meliris

Ringeril žil v Gondolinu od svého útlého mládí a možná právě toto se zasloužilo na jeho vzhledu. Mnohý z elfů, který jej neznal a potkal ho v jeho lesklém stříbrnočerném brnění v bílých ulicích, považoval ho též za elfa. Vlasy měl téměř bílé a třpitivé jako odraz hvězd v zapomenutých fontánách pod Elenren. Oči měl však šedé a chladné a byl v nich vidět obraz Gondolinu z orlí výšky. Nicméně svůj lidský původ zapřít nemohl. Někteří se domnívají, že patřil k Haladin, protože jej zachránil jeden z Thorondorových orlů severně od Brethilu. Jako jediný z řad budoucích otroků, které vlekli skřeti na sever, přežil krůté vraždění, neboť orli skřety přepadli, ale ti stihli pobít všechny zajatce, až na něj. Jelikož právě tento orel nedokázal nechat malé nemluvně na pospas osudu, vzal jej, a protože neznal nikoho z té země, kdo by se o nemluvně postaral, odnesl jej do Gondolinu. Od té doby se dítěti začalo říkat Menelmen a jelikož mu obraz Gondolinu zůstal v očích kdykoliv se cítil šťastný, Turgon rozhodl, že zůstane v jeho království.
Vyrůstal v domě elfského kováře Aelenweda. Když byl Aelenwed mladý, tak se ještě v Nevrastu zamiloval do lidské dívky, ale ta po několika desítkách let zemřela . Když viděl, že lidské dítě je bez kohokoliv, kdo by se o něj staral, tak se jej ujal sám a mladý Menelmen nemohl získat lepšího vychovatele, přítele a učitele. 
Tak brzy patřil k nejlepším šermířům Gondolinu a stal se z něho i výborný lučištník. Proto se ve svých dvaceti letech rozhodl vstoupit k vojsku. Jako jeden z nejlepších se dostal ke královským strážím. Zde se seznámil s Idril, dcerou Turgonovou, a stal se jí přítelem a jejím vlastním strážcem. Ukázal jí zapomenuté fontány pod Elennren a tehdy mu sama Idril dala nové jméno - Ringeril. Od té doby mu neříkali jinak a pod tímto jménem také dále vystupuje ve Zpěvu Meliris. Avšak netrvalo dlouho a do Gondolinu přišel Tuor. Pak už nejezdil Ringeril s Idril, ale přenechal toto na Tuorovi. S tím se v této době dobře seznámil a občas spolu rozmlouvali o lidech. Tak ubíhal čas a v životě Ringerila se mnoho neměnilo.
Po své svatbě a narození Eärendila, dala Idril za úkol Ringerilovi, aby tajně sehnal
několik věrných a zkušených elfů kameníků, kteří by připravili tajnou cestu pod Amon Gwareth a Tumladenem, která by ve chvíli největší nouze zachránila lid Gondolinu.
Místo, kde byl zbudován vchod bylo pod malým kameným můstkem, který vedl přes menší potok.Podobných potůčků bylo v Gondolinu hodně a elfové se po nich jen tak plavili za nocí s lucernou na přídi loďky.Po něm v noci plavili nahromaděný kámen a hlínu pryč z města, takže nikdo nepovolaný se o stavbě cesty nedozvěděl. Pět let Ringeril dohlížel na stavbu cesty a za nocí sedával v palácových zahradách, osvícených hvězdami a modrými lampami-vlnky v kašnách a fontánách pak pobíhaly po okolních stromech a mramorových sloupech a Ringeril byl šťastný.Aspoň si to myslel.
Pátý rok stavby, kdy měla být cesta brzy dokončena, v noci svátku Bran léta, šel Ringeril k fontánám, když náhle uviděl elfku v bílých hedvábných šatech stažených v pase stříbrnou stuhou.Vlasy měla tmavě černé, husté a kadeřavé a když se dívala do tryskající vody, světla hvězd a modrých svítilen jí tančila po červánkových tvářích. Měla modré oči, a jak tam seděla na okraji jedné z kašen, zamyšlena a hlavu lehce skloněnou k ramenu, tak se do ní tu noc Ringeril zamiloval.Dívala se zrovna na odraz měsíce ve vodě, ale najednou spadla kapka, rozčerila hladinu a místo měsíce, objevila se na hladině Ringerilova tvář. Nevzhlédla, ale zadívala se do obrazu.Oči měl šedé a jakoby v nich něco zahlédla když se na chvilku lehce usmál, avšak nepoznala Amon Gwareth s jejím rodným městem.Vlasy se mu třpitily jako tryskající voda tady v zahradě a jeho tvář byla sličná, jako by byl elf, ale hned věděla, že to elf není.Neznala tu tvář, protože ji málokdy nekryla helma, a tak zvedla hlavu. Teď ho viděla v jeho lesklé zbroji a šedém plášti.
"Kdo jseš?"zeptala se a její hlas byl krásný a těžce by jej kdokoliv zapomněl.
"Elfem nejsem, jak jsis asi všimla. Jmenuji se Menelmen, ale všichni kdo mě znají mi říkají Ringeril. Smím znát také tvé jméno?"
"Já, jmenuji se,"na chvíli zmlkla a obrátila od něj hlavu,"Meliris" Znovu na něj pohlédla.
Tu noc si ještě dlouho povídali a ač to jeden o druhém nevěděli a mysleli spíše na přátelství, zamilovali se do sebe.Dva roky se k sobě chovali jako nejlepší přátelé a snad každou noc se setkávali v zahradě.Když je někdo občas potkal, myslel, že je to dvojice elfů, protože Ringeril nebyl znám jinak než se svou vysokou stříbrnou přilbou,která mu skrývala tvář a na vrcholu měla mnoho stříbrných a zlatých nitek. 
Meliris se po setkání s Ringerilem stala jednou z Idriliných dívek a Ringeril dostal od Idril nový úkol. Sestavit stráž, která by v největší nouzi dovedla obyvatele Gondolinu k tajné cestě.Stal se tak velitelem patnácti věrným elfům, kteří měli rozdělen Gondolin na části, odkud měli v případě nouze vyvést obyvatele k malému mostu. Žádný z Šedých stráží nezemřel, dříve než dorazil k ústí Sirionu, až na jednoho, avšak ten spadl do jiného osudu, jiné sudby. Všichni nosili vysoké stříbrné přilby a podle části města, kterou měli na starost, byl zbarven střapec nitek na jejich přilbě.Chodili se stříbrnými luky a umě kovanými meči.Jeden z těchto mečů byl po pádu Gondolinu znovu objeven, jeho jméno bylo Orkrist a byl to dar od Idril Ringerilovi.Na malých kulatých štítech, které při střelbě kryly levou část těla, byl znak Šedých stráží, souhvězdí Menelmacar, jako připomínka lidského původu velitele .Ten kdo opustil Gondolin, nikdy nezapomněl na Šedé stráže...přesto se o nich v písních nemluvilo, tedy až na na Zpěv Meliris.
Ringeril Meliris miloval, ale nedokázal jí to říci, když spolu trávili volný čas. Proto se rozhodl, že noc, kdy ji prvně potkal, tedy na svátek Bran léta, bude nejvhodnější a že ji ještě tu noc požádá o ruku.Aelenwed mu vyrobil dva krásné prsteny, a tak tedy na sobě Ringeril nenechal nic znát a čekal. Eärendilovi bylo sedm let a Idril cítila ve svém srdci strach a varovala Tuora i Ringerila, aby nebyli zaskočeni, pokud se objeví nepřítel.Nic tomu však nenasvědčovalo a Ringeril přestal myslet pro ty dny na bezpečí a jeho myšlenky směřovaly jen k Meliris. 
Nastalo ráno, Ringeril se ze zahrad díval, tak jako většina Gondolinského lidu, k východu. Zahrady byly kaskádovité a tak měl výhled jak na východ, tak na jih i na sever. Za východními svahy Crissaegrim začínalo zajisté svítat, když vzplanuly severní hřebeny hor. Elfové se zpočátku divili, avšak když se po Tumladenu začali hnát od severu osamělí jezdci na koních nebo jen samotní koně, všichni kdo mohli si běželi pro zbraně a zbroje,neboť to byli poslední z mála, kteří se vraceli ze strážních míst na severu. 
Nastaly poslední dny Gondolinu a ten neměl odolat nájezdu Morgothových služebníků. Tisíce skřetů, Balrogové, Draci a mnoho jiných obléhalo jeho zdi. Stvůry které mohly létat napadaly bojovníky na vysokých hradbách a během prvních hodin bojů byla vystřena většina šípů, které elfí lučištníci měli. Bojovalo se ve dne v noci po několik dní, ale o těchto činech mluví jiné příběhy. 
Ringeril při zprávách o velikém vojsku skřetů ještě dlouho stál v zahradách a čekal, jestli nepřijde Meliris na smluvené místo, protože společně měli strávit den a on ji měl ten večer požádat o ruku. Avšak Meliris byla daleko. Idril ji poslala se strážemi, aby se postarala o všechny kteří zrovna jsou v paláci. Tedy děti a ženy. Měli se všichni shromáždit v hlavním sále a tam počkat na výsledek bojů o Gondolin. Ringeril však měl jiné povinnosti. Jeho úkolem velitele bylo bojovat s ostatními o hlavní bránu do Gondolinu a v případě, že by ta padla, postarat se o raněné a dostat je z města tajnou cestou.Proto se chvíli po začátku bojů rozběhl dolů k bráně a nezůstali svědci, kteří by mohli vypovědět o jeho skutcích při jejím hájení. Pokud skřeti nenáviděli Orkrist dříve, protože tento meč nosil jeden z mocných bojovníků, který však padl pří ústupu Gondolinských vojsk z Nirnaeth Arnoediadu, tak nyní před ním s jekem utíkali a ti z prvních řad, kteří jej uviděli se otáčeli a sami se prosekávali vlastními spolubojovníky, aby se s ním nesetkali. Ringerilova zbroj během mnoha hodin, kdy bojoval o bránu, neztrácela svůj lesk a jeho plášť, snad zázrakem, se nebarvil krví skřetů. 
Kdykoliv se proti němu hnala velká skupina skřetů, tak si častokrát vzpomněl na Meliris a vykřikoval její jméno a rozběhl se proti nim s Orkristem a potom když se zastavil, nezůstal žádný z nich živý. Ale brána nemohla dlouho vydržet, skřeti se dostávali za hradby mnoha malými průlomy v hradbách a neustále útočili na bránu. Tak se stalo, že Ringeril byl najednou obklíčen stovkou skřetů a byl by padl, kdyby se lučištníci z hradeb neotočili a skřety nezabili svými dlouhými luky. Pak volali na Ringerila, aby opustil bránu a ať najde Meliris. Nikdo z nich by Gondolin v tu chvíli neopustil a Ringerilova smrt by byla zbytečná, protože brána měla brzy padnout. A tak se vrací do zahrad, aby se podíval po své milované.Zahrady však byly v plamenech když k nim dorazil, a protože byl nyní zoufalý, tak usedl na jednu z fontán a kdo by jej viděl, myslel by, že jde o sochu, která k fontáně patří. Naštěstí jej našel jeden z patnácti Šedých stráží, který mířil k tajné cestě a řekl mu, kde Meliris naposledy viděl. Ringeril se rozběhl ke královskému paláci.Byla noc třetího dne bojů.
Avšak zvěst o Šedém strážci se brzy dostala k uším Balrogů a ti vyslali hrůzné stvůry s hadími těly,ale skřetům podobnýma hlavama a dlouhýma rukama,které nosily velké luky s dlouhými šípy. Někteří z elfů na hradbách je viděli když prošly bránou a odvraceli od nich zrak a rychle se snažili na jejich zjev zapomenout, tak byly ty stvůry zrůdné. Ringeril ale nevěděl o nových služebnících a už vůbec netušil, že jejich cílem je právě on. 
Bitva o Gondolin trvala několik dní a Meliris musela zůstat v paláci a starat se o raněné, kterých každou hodinu přibývalo. Občas k ní dolehly zprávy o veliteli Šedých stráží, který rozsévá smrt kolem brány a při každém výdechu vykřikuje její jméno. Poznala, že ji Ringeril miluje už dávno a sama cítila totéž, ikdyž s elfí zdrženlivostí, protože na ně tak nedoléhal čas jako na lidi a lásku mohli příjmat mnoho let než se jí úplně poddali. Navíc Meliris sužovala sudba jejího jména a nyní viděla, že když se rozhodla Ringerila úplně přijmout, tak se začíná plnit. Doufala ale že se brzy setkají a budou zase šťastní, ale už ne jako přátelé, ale jako milenci a snad i manželé.Nastal však třetí den a Idril se s Tuorem rozhodla, že opustí se zbytkem lidu Gondolin. Meliris doufala, že Ringeril příjde k tajné cestě a společně opustí místo, kde se poznali. 
Když Ringeril doběhl do paláce, tak našel jen prázdné místnosti a sály. Brána tou dobou dávno padla a zástupy skřetů se hrnuly do města. Tajná cesta se nacházela na druhém konci Gondolinu a jelikož bylo město bráněno jen posledními z těch, kteří ho nehodlali opustit, proběhl Ringeril kolem Turgonovy věže a chtěl se dostat k cestě. Nevěděl že pět stvůr jej sleduje a už se jen chystají na svou příležitost, kdy vystřelí své otrávené šípy. Když ale Ringeril probíhal kolem jednoho okna všiml si podivného stvoření, které běželo po stejné cestě jako on. Proto se schoval za jeden roh a čtyři stvůry tím nalákal do pasti. Brzy se nad nimi Orkrist zablískl a jejich odporné hlavy se skutálely po svažující se cestě. Tajný vchod byl již nedaleko, a tak se tam Ringeril rychle rozběhl. 
Meliris se rozhodla že půjde jako poslední a že počká až do poslední chvíle. Stále doufala, že se s Ringerilem opět setká. Nedokázala si představit, že by padl. Už kvůli jejich nevyřčené lásce se to tak nemohlo stát, a tak vyčkávala. Přišla noc a ona stále čekala. Nad východem začalo opět vycházet slunce a ona stále upínala zrak k cestě k můstku. A najednou zpoza jednoho z rohů opravdu vyšel. Byl to Ringeril a Meliris se k němu rozběhla. 
Ringeril byl šťastný, když ji znovu spatřil. Rozhodně nevypadala jako jindy, protože šaty měla od krve a její husté, černé a kadeřavé vlasy nyní byly rozcuchané. Oči se jí lesky slzami když k němu běžela a už ji objímal, když mu něco projelo pravým bokem. Odtáhl od sebe Meliris a viděl, že má v očích hrůzu a dívá se mu přes rameno někam za něj. Při pohledu na ni zapomněl na bolest, kterou mu způsobil dlouhý šíp. V jejích očíl se zrcadlila stvůra s hadím tělem. Odstrčil od sebe Meliris, vzal svůj luk a vložil do tětivy šíp. Pak se otočil a stvůra, doufající že tuto ránu neustojí se na něj usmála. Usměv jí brzy zmizel ze tváře, protože jí proletěl poslední Ringerilův šíp. 
Ringeril se sesunul k zemi. Z rány mu tekla tmavá krev. Zlomil šíp, který mu projel tělem a vytáhl obě části. Pak se obrátil na záda a díval se do nebe, avšak viděl jen černo. Nemohl se už hnout. Cítil téměř nesnesitelnou bolest. Pak uslyšel Meliris, ano, byla to ona a Ringerilovi se vrátil zrak. Ležel opřen o její klín.
"Tato rána se nezhojí," řekl tiše. "Chtěl jsem ti toho tolik povědět,"zašeptal s hlavou na její noze, "to co jsem ti nikdy neřekl, ale stále jsem na to myslel"
"Nemluv, vím co chceš říci," začala Meliris a slzy jí stékaly po tváři,"vždyť já to věděla. Jen jsem neměla čekat. Také tě miluji. Ale teď nemluv, ty se vyléčíš. My máme být spolu a šťastní. Ty nesmíš zemřít."
"Věděla jsi to a miluješ mě, pak jsem tedy šťastný. I v tuto hodinu kdy umírám. Vem si prosím Meliris tento prsten. Chtěl jsem tě požádat o ruku. Tak tedy činím.Vezmeš si mě?" Podal Meliris prsten, který mu vyrobil Aelenwed, který teď stál za Meliris. Přišla i Idril s Tuorem, protože se doslechli o zasaženém Ringerilovi. Protože byli na cestě teprve seřazeni a ještě se nevydali na pochod, tak se mohli vrátit. Každý z nich věděl, že Ringeril nemá již moc času. Proto jen čekali a Ringeril byl rád, že v jeho posledních minutách vidí své nejlepší přátele se kterými tak dlouho žil. Když podal Meliris prsten, tak ta si jej ihned navlékla na prst. 
"Ano, chci s tebou žít na věky," odpověděla mu na jeho upřimnou a přec tak marnou otázku. 
Pak Ringeril vytáhl Orkrist a předal jej Idril a ta jej vhodila do potoku, protože jeho usud ještě nebyl u konce, a tak mu dala volnou cestu k jeho naplnění.
"Nyní sbohem elfové, tak končí Menelmen, Ringeril. Gondolin se stal mým domovem a nyní se stává také mým hrobem. Byl bych rád, že je to tak, kdyby jsem se do tebe Meliris nezamiloval. Umírám nešťasten. Sbohem..." 
Tak zemřel Ringeril. Meliris upadla do bezvědomí, a tak neviděla jak jej pokládají s jeho lukem a lesklou zbrojí do loďky a posílají od můstku po říčce. 
Tím zkončil jeden z mnoha příběhů ze Středozemě. Jen málo elfů znalo Ringerila, ale aby se přeci jen nezapomnělo na člověka elfa, složila Idril píseň o jeho životě, ale hlavně o jeho dlouhé lásce k elfce jméném Meliris. Zpěv Meliris končí Melirisiným zmizením v 
Nan-tathrenu a jejím nalezením, avšak už bez života. Konec nebyl dlouho dopsán, a tak se občas stávalo, že ti co znali tuto píseň se snažili přidat k ní nějaký konec.Zažil se však až jeden, dlouho po odchodu z Nan-tathren. Složil jej jeden z básníků, který unikl z Gondolinu a údajně se mu zdál sen o člověkovi a elfce, jak se po dlouhé době setkali v jiné zemi nebo snad v jiném světě. Tak vznikla poslední sloka písně. O shledání Ringerila, člověka elfa a Meliris, Rozťaté lásky. 

Mandosovy síně, kde čekají elfové,
tam kde shledaly se vůle nezlomné,
tam Ringeril a Meliris se znovu objali,
aby do konce světa spolu zůstali.....