Alchymista
Tížila ho samota. Byla jak balvan, tisknoucí ho den za dnem, každou hodinu, každičkou mlčenlivou minutku víc a víc. Nenáviděl ji. Nenáviděl své vězení, nenáviděl sebe. Jediná spása se skrývala v tom, čeho se nejvíc bál. V šílenství. Občas se probudil a zjistil, že mu schází několik dní. Občas.
Nyní seděl na zemi, ignoruje měkké pohodlí křesla. Jeho oči bez mrknutí pozorovaly jedinou věc v místnosti, která se pohybovala. Pomalu, s ubíjející pravidelností se vteřinová ručička na nádherných, zlacených hodinách posouvala a odměřovala nekonečnost jeho samoty. Tik tak. Tik tak. Cvak tak. Minutová ručička pokročila o jeden dílek. Ani se nezachvěl. Na hodinách bylo pár sotva znatelných škrábanců. Znal přesné místo každého z nich. Ty hodiny se zdály být tak křehké, tak snadno rozbitné… Kolikrát už se je pokoušel strhnout ze zdi. Kolikrát o ně rozbíjel bílý porcelán, otupoval nůž…
Vzdychl. Ten slabý zvuk uhodil do ticha jako vlna narážející na skalnaté pobřeží. Zavřel oči. Cítil, jak mu z dlouhého sezení na tvrdé podlaze dřevění nohy. Krátce zalitoval nepodařeného pokusu o žhářství. Přišel tím o měkounký koberec. Byli na něm vyšití žlutí ptáčci. S černýma očkama a oranžovými zobáčky. Hořeli obdivuhodně rychle…
Vrátil se zpátky do bludiště vzpomínek. Tehdy, kdy ještě nebyla žádná přepychově zařízená místnost, byl slavný. Alchymista. Ano, podle všech těch nechápajících lidiček byl alchymista. Ale on byl vědec. Aspoň si to o sobě tehdy myslel. Byl namyšlený vědátor, přesvědčený o své vlastní dokonalosti a chytrosti. Bádal nad velkými věcmi a sám se považoval za velkého.
A pak se mu do rukou dostala ta kniha. Kéž by ji nikdy nespatřil, nedržel ji v rukou… Přinesla mu ji ta žena s divným pohledem. Chtěla, aby ji přeložil. Nic víc. Ale on nemohl. Texty v ní byly tak vzrušující, plné nových skutečností a odvážných teorií… Nemohl odolat…
A teď je tu. Ví, už ví, co udělal. Měl spoustu času všechno si znovu projít. Ale k čemu mu to je? Kniha je u něj doma. Nebo zpět u té ženy. Nebo kdekoliv jinde. A on je tu. V jiném vesmíru, v jiném čase. A hodiny tikají, tikají, tikají… Ani pořádně neví, kde vlastně je. V této místnosti. V Pekle…
"Alchymisto…"
… Úplně sám, jen s krásným vybavením, po kterém vždycky tak moc toužil…
"Alchymisto."
… s hodinami, neúprosně odměřujícími jeho samotu…
"Alchymisto!!!" Hodiny se tříští. Rozlétají se na tisíc drobných střípků.
"He?" Vzhlédl. To, co uviděl v záblescích zlatých úlomků, sypajících se na podlahu, ho utvrdilo v tom, že se konečně dočista zbláznil. Ale že to trvalo…
"Slyšíš mne? Vidíš mne? Snaž se! Přijmi mou přítomnost…"
Díval se. Střípky ležely na zemi. Nic neviděl. Viděl jen to, co vždycky předtím. Bílé stěny, křeslo, podlahu, hodiny… Ne, ty se přece rozbily… Poposedl, aby ulevil svým ztuhlým nohám.
A náhle tam byl. Nejasný, mihotavý obrys. Mýtický tvor, hrdý znak mnoha rodů. Šupinaté štíhlé tělo, dlouhý krk, mocné drápy, jasné oči. A křídla, křídla bez konce, třpytivé nekonečno…
Natáhl ruku, fascinovaný tou krásou. Tvor zvedl přední končetinu. Alchymista vyděšeně ucuknul. Přesezené nohy ho ale zradily. Svalil se na záda. Strachy přivřel oči. Mihotavý dráp do něj jemně šťouchl. Tvor zapředl. Jinak se ten zvuk nedal popsat. Alchymista se nervózně zasmál. Předoucí poloprůhledný drak…
"Ano, drak. Tak nám říkáte. Mysleli jsme, že jste na nás zapomněli. Vy lidé máte krátkou paměť. Ovšem, jak se zdá, ne zas tak krátkou…" Usmál se. Byl to víc pocit v srdci než viditelný úsměv na skoro nehybné dračí tváři.
"Neboj se mne. Nechci ti ublížit. Právě naopak. Můžeme si pomoci navzájem."
"Pomoct? Jak pomoct?" Pocity se v něm přelévaly a míchaly, až se mu z toho točila hlava. Prvně se k životu probudila nedůvěra. Zahnala strach a rozběhla fantazii. Chce mě vlákat do pasti. Předhodit nějakým stvůrám. Nebo se přese mně dostat na svobodu a terorizovat můj svět. Nebo… Ale zároveň s tím rostla i zvědavost. A naděje. První záblesk naděje, odrážející se od stříbřitých šupin. "Jak bys mi mohl pomoct?"
"Hle, i já jsem tu vězněm. Má cela mne nedokázala zadržet věčně. Uprchnul jsem, shodil okovy žaláře. Unikám svým pronásledovatelům. Avšak nemám klíč a neznám cestu. Mohu se jen skrývat a prchat. Dlouho již takto bloudím, hledám někoho, kdo má klíč. A nyní jsem ho konečně našel."
"Já… Já ale nemám žádný klíč… Já nevím…" Tikot hodin. Věčný tikot hodin. Viděl je na stěně za drakem. Skrz draka… Ne! Co dělám? Co to tam vidím? Vždyť je drak rozbil! Roztříštil je na kousky. Leží tu pod jeho silnými drápy, rozmačkávané na pokroucené plíšky… Vzhlédl. Pohlédl do hlubin dračích očí.
"Klíč…" Už věděl. Vzpomněl si. "Už vím! Ano, už vím! Mám klíč!!!" Rozesmál se. Mlha byla pryč. Rozklepal se. Všechny stěny se náhle roztetelily, jak za horkého letního dne. Začaly se rozplývat. Za nimi viděl víření Chaosu. Iluze se rozpadla. Rozplakal se.
"Spolu, alchymisto, spolu utečeme. Už nás nic nezastaví!"
"Nic! Už nic!!!" opakoval, vstávaje ze země. Pod nohy se nedíval. Chytil se dračího hřbetu, vyhoupl se nahoru. Tam se cítil v bezpečí. Drak byl naprosto jasný, zřetelný v bláznivém světě proměnlivých tvarů a zábesků. Vyrazili. Cítili za sebou Lovce, čenichající po stopě.
"Jsou blízko."
Drak rozepjal svá křídla. Zdálo se, že sahají donekonečna. Vykřikl. Alchymista napřáhl ruku. Brána byla na dosah. Už je nemohlo nic zastavit. Lovci se blížili. Obkličovali je. I kdyby je někdo zastavil… už nejsou sami. Alespoň teď… A Brána už je přece na dosah…