Chtěl bych se předem omluvit všem těm, kdož pokládají za zvrhlé či přímo kacířské dělat si legraci z díla páně Tolkiena a nota bene takovýmto způsobem. Prostě sem si nemohl pomoct. Uvědomte si, že i film je v podstatě jen "parodií" na hloubku a propracovanost děl profesorových. A život, kdyby byl složen jen se samých vážných věcí, stal by se neskutečně nudným…

Saedhrin a Galadriel 
aneb 
První znásilnění v dějinách Ardy

Pokaždé, když spatřil onu bělostnou tvář, propukl v pláč. Zjevovala se mu ve snech. Nádherná, dokonalá. Pomněnkově modré oči, dlouhé vlasy zlaté jako slunce spadající až k nádherně tvarovanému pozadí …
Den ode dne krásnější. Její obraz se vracel s neúprosnou naléhavostí. Neskutečně nádherná, nadobro mrtvá … Alespoň pro něj ano. Vzdálena tisíce mil v hlubinách Lothloriénu, poslušná manželka toho bastarda Celeborna. Světlo jeho očí, milovaná Galadriel …

Jeho jméno bylo Saedhrin a proslul v podstatě jen tím, že už od malička, v dobách rozkvětu Valinoru, běhal za Galadriel jako psík. Obdivoval ji tiše a potají. Později velice hlasitě a veřejně. Jednoho dne se dokonce opil silnou kořalkou, kterou po nocích destiloval Manwe, a pokusil se snad poprvé v historii Ardy o znásilnění. Bohužel kořalka otupila nejen jeho smysly …
Od té doby obdivoval opět jen potají a mlčky. Přesto se snažil mít ji stále na očích. V dobách krutého putování ledovými pláněmi následoval její kroky a jen tak tak se mu podařilo přežít. Ale to už je tisíce let. Vyrostl v pohledného elfa, prostě ideální partie. Všechny nápadnice však odmítal. Myslel jen na ni. A tak, když seděl se svými elfími kumpány zas na nějaké pijatyce, vždy když přišla řeč na elfky a sex, neskutečným způsobem zrudl …

Tu noc měl sen, nejhorší za všechna ta léta. Snad to ani nebyl sen, spíš vize toho, co se právě děje. Viděl Galadriel a Celeborna. Sledoval celou jednu dlouhou Lórienskou noc … vystřídal z pohledu pozorovatele všechny ty neskutečné polohy, jakých jsou schopni jen nadlidsky mrštní a obratní elfové. Trpěl jako pes, když poslouchal všechny ty oplzlosti, co Galadriel vykřikovala. A v tu chvíli se rozhodl. Ten nápad přišel jako blesk z čistého nebe. Prostě a jednoduše půjde a požádá o pomoc toho starého zvrhlíka Annatara ⁽¹⁾ ! Ten mu určitě pomůže se páprdy Celeborna zbavit a milovanou Galadriel získat jen pro své osobní použití.

A jak se rozhodl tak také učinil. Putoval dlouho, velice dlouho. O tom, kde se Annatar skrývá, neměl nikdo ani potuchy. Nakonec ho nalezl na ne zrovna příjemném místě pojmenovaném Dol Guldur. Uplatil Annatara několika mocnými artefakty a pomohl mu dostat se do své bývalé laboratoře a továrny Barad Dur. Tam začala jejich dlouhá a strastiplná práce. Annatarův plán nebyl zrovna snadný. Spočíval v organizovaném pochodu mnoha tisíc skřetích válečníků, taktických přesunech Nazgůlů a hlavně hledání jakési zlaté cetky, prstenu, který prý měl obrovskou cenu a bez něhož nebude možné dostat se ke Galadriel a Celebornovi do potřebné blízkosti. Celou operaci k Saedhrinově nelibosti komplikovala skupinka jakýchsi chlupatých skrčků pod vedením čaroděje Gandalfa. Jednoho z těch chlupáčů měl chuť chodit do plamenů Hory Osudu, když mu Annatar ukázal ve své projekční kouli scénu, na které jeho milovaná Galadriel oslintává tomu paznehtovi čelo. Ale třeba se to vůbec nestalo. Ta koule byla nějaká zmršená a ukazovala vůbec divné věci. Prý ji vyrobil někdo z Galadrielina příbuzenstva, tak ho třeba jen chtěla naštvat …
Ke všemu se do hry přidal potomek Isildurův s pomocí ďábelského Elronda, výsledku úchylné mesaliance elfky a člověka. Situace se začala velice komplikovat a tak Annatar požádal o pomoc čarodějného odpadlíka Sarumana. Ten zrovna vyvinul ve svých podzemních kobkách látku, kterou si nechal patentovat pod názvem © Mutagen, a díky níž spojil genetický potenciál lidí a skřetu, čímž vytvořil přesně takovou bytost, jež mohla velice napomoct Saedhrinově snažení. Podzemní továrna na mutanty pracovala na plný výkon a chrlila jeden kokon se skřetolidmi za druhým. Operace "Prsten a blonďatá kočička" se rozjela naplno …

"Celeborne, můj milovaný…"
Ten hlas pronikl tichem Lóriénu a pohladil ho na srdci. Miloval ji jako nic na tomto prokletém světě. Byla pro něj vším. A v posledních dnech ho sužovalo neblahé tušení, že se stane něco hrozného. Něco příšerného. Nevěděl přesně co, ale jeho nejhorší noční můrou se stala myšlenka, že už nedokáže uspokojit její bezuzdné choutky …
"Ano, má drahá? Stalo se něco?"
Promluvil jasně, zřetelně. Hlas se mu ani trošku nezachvěl. Ale Paní Galadriel neušlo nic. Záře jejího prstenu, jednoho ze tří Velkých, pronikla do nitra duše, odhalovala nejskrytější tužby srdce i mysli. Nenechala se zmást klidem a vyrovnaností jeho slov.
"Samozřejmě že ano. I ty to dobře víš! Včera večer, včera večer …"
Odmlčela se a Celebornovo srdce sevřel ledový pařát. "Už je to tady!" pomyslel si. Poprvé. Zklamal. A bělostná vládkyně nesmrtelného lesa pokračovala.
"Včera sem měla sen. V tom snu byl elf, nádherný elf. V ruce svíral Vládnoucí Prsten a já nemohla odolat jeho volání. A tak … tak … sem s ním šla. A bylo to úžasné! Já … musím ti něco říct… "
Celeborn přestal dýchat.
"Bude tě to bolet, já vím. Ale prostě musím…"
Začal se chvět.
"Celou tu dobu, celé ty tisíce let… já … každý orgasmus sem jen hrála…"
Jeho srdce se zastavilo.

Saedhrin se usmíval. Včera s pomocí lektvaru, který pro něj připravil Annatar, vstoupil do Galadrieliných snů. Vložil jí do mysli představu, jak nádherné by bylo milovat se právě s ním. Z nepochopitelných důvodů se do představy zamíchal i ten prsten, po kterém Annatar tolik pátral. A Saedhrina trošku trápila myšlenka, že v těch představách s ním Galadriel šla spíš kvůli tomu prstenu než kvůli němu samotmého. Ale což. Hlavně že šla. V nejhorším případě si ten prsten prostě půjčí. A i jinak probíhalo vše naprosto skvěle. Sarumanovi skřeti odrovnali jednoho z té podivné družiny, čaroděj Gandalf se taky záhadně ztratil.
"Pojď a pohleď do mé koule!", zahřměl místností Annatarův hlas a vytrhl ho z přemýšlení. Otočil se a přistoupil k palantíru. Jeho srdce se rozbušilo při obrazech, které zběsilou rychlostí vířily v magickém sledovacím zařízení. Jeho duše zaplesala a oči se rozzářily potměšilými plaménky zvrhlé radosti. Sledoval Celebornův pohřební průvod. Viděl, jak je pokládán do země na pahorku v Lórienu, a na místo jeho odpočinku umísťován náhrobní kámen s nápisem "Celeborn, pán Lothlóriénu. Tragicky zemřel na infarkt". 
Už jen tak málo chybělo k tomu, aby se Galadriel stala jeho. Tak málo …

Ale mezitím, nedaleko věže, ve které s Annatarem stál, plížila se zpustlou krajinou podivná dvojce. S neochvějnou vytrvalostí pokračovala na své strastiplné cestě k Hoře Osudu. K hoře, která osudy skutečně spřádala a ještě dlouho tomu tak mělo být. Saedhrin netušil a ani nemohl tušit, jak blízko je jeho naděje k ztroskotání. Stačil by jediný pohyb. Prsten letící do ohnivého jícnu hory, Barad Dur hroutící se v základech, konec všech plánů…
Ale nic takového se nestalo. Mocný Annatar měl své rudé oko všude. Včas zahlédl ony dvě postavičky a uvědomil si, kde hrozí skutečné nebezpečí.
"Nyní přichází tvá chvíle!", vzkřikl na Saedhrina.
"Mocní Nazgůlové jsou již na cestě. Naskoč i ty na cvičeného Netopýra Obrovského a vydej se pro Prsten. Až spočine na mém prstě, Bělostná Paní bude tvá!"
A Saedhrin neváhal. Naskočil a rozletěl se vstříc své sudbě. Pevně však rozhodnut, že Prsten nepřinese Annatarovi. Již dávno postřehl v jeho tónu a způsobu jakým mluvil o Galadriel něco podezřelého. Určitě také věděl, že díky Prstenu by se mu plně poddala, a chtěl ji pro sebe.
Nemohl se dočkat, až serve té chlupaté potvoře Prsten z krku, znovu naskočí na netopýra a vydá se do Lóriénu pro to, co mu po právu patří.
A hora se nezadržitelně blížila. Viděl, že půjde o vteřiny. Podivná dvojce se neúnavně blížila ke svému cíli a za nimi se plazilo ještě něco dalšího, slizkého. Už jednou to viděl a vůbec netušil, o co se jedná. Přímo ale cítil myšlenky té zrůdičky, které se také upínaly na Prsten. Nedokázal si tu zlatou cetku spojit s ničím jiným než se schopností získat srdce (a nejen to) Paní Lesa a začal děsivě žárlit.
Přitáhl svému netopýrovi uzdu, tasil meč a začal se snášet níž a níž. Bylo ukázkou dokonalé letecké akrobacie, jak při krkolomném průletu těsně nad zemí sťal té potvoře s velkýma vykulenýma očima hlavu. Když se kutálela ze svahu dolů, stále ještě syčela něco jako "Milšššššškkkkšššš….".
Ale nebyl čas poslouchat tu divné skřeky a kochat se obrazcem, který na svahu vytvářela šplíchající krev. Přistál u vchodu do Annatarových soukromých prostor v hoře a vydal se pro svůj Prsten. Běžel rychle, těžce dýchal vzrušením. Už jen tak málo chybělo…
A pak ho spatřil. Toho skrčka, kterého Galadriel líbala na čelo, jak stojí na okraji průrvy ozářen plameny a vykřikuje slova, která ho zamrazila až v morku kostí …
"I have come, but I do not choose now to do what I came to do. I will not do this deed. The Ring is mine! "
Nerozuměl jazyku, ale význam mu byl jasný. Chce si Prsten přisvojit a získat Galadriel k všem těm hrátkám sám! To nemohl dopustit. Jako smyslů zbavený se vrhl kupředu a odhodivše meč zakousl se do prstu, na který si onen mrňous Prsten nasazoval. Jeho plán byl jasný. Prostě Prsten spolknout a utéct s ním. Ale co se nestalo? Ztratil rovnováhu a svíraje ten kus zlata v zubech přepadl přes okraj průrvy a řítil se vstříc ohnivé smrti. Trvalo to snad pár vteřin. Ještě než ho mohl spálit žár Hory Osudu, shořel na troud uvnitř při pomyšlení, že tohle je jeho konec a nikdy nepozná tu slast spočinutí v Galadrielině objetí ….

A tak skončil náš hrdina. Snad ani nebyl hrdinou. Pokud nepovažujeme za hrdinství ono staletí trvající odříkání se všech těch požitků jen kvůli čekání na Bělostnou Paní Lothlóriénu. Zemřel a svým činem zhatil celý Annatarův projekt. A co Galadriel? Ta nakonec vzala za vděk Aragornem, v přímé linii potomkem Isildura, kterému se jeho první láska, Arwen Večernice, s jizvou na tváři strašně už vůbec nelíbila.

(1) Annatar … takto byl Sauron nazýván v dobách, kdy jej ještě elfové pokládali za dobrého. V překladu to znamená "Pán darů". Zabýval se totiž vytvářením všemožných hraček na bázi magických vibračních materiálů pro potěchu elfů a obzvláště pak elfek …

Napsal Jan "Belcarnen" Čeřovský, 29. prosince 2001
E-mail: cerovsky@jcsoft.cz