Bělostné vločky vířily vzduchem v tanci oslavujícím chlad a zimu. Dopadaly na trávu, oblékaly ji do mrazivého krajkoví, halily širé pláně Marky do posvátného ticha. Dva jezdci v dlouhých pláštích, s leklými přilbicemi a štíty, nesoucími symbol Slunce na zeleném poli, se pomalu ubírali po nejasné stezce, vinoucí se k sotva patrnému potůčku a dál.
"Sníh," promluvil nižší z mužů. Jeho vous byl již notně prokvetlý sněhem, který neroztává. V sedle však seděl rovně a hrdě, pod zeleným pláštěm probleskovala zbroj, u pasu se houpal meč. "Příliš brzy letos přichází, říkám ti, jako posel ještě horších činů, ještě těžších dní. Všechny nás zahubí. Hlad nás čeká. A to v nanejvýš nevhodnou dobu."
"Možná, že vhod nám ještě přijde," odtušil druhý jezdec, štíhlý a vysoký, připomínající více Gondorského zasmušilostí tváře i očima, které jako by až do srdce pronikaly. Ač mlád, jeho radám i Haleth, králův syn a nástupce, nejednou naslouchal. I nyní, ve chvíli nouze nejvyšší, kdy Vrchovci k Edorasu se den za dnem blížili, on byl jako posel důvěryhodný za králem vyslán. Fréva zahnal vzpomínku na Halethův pohled a na slova největší naléhavosti. Raději se soustředil na to, co zdálo se mu menším zlem, zanedbatelným proti hořkosti porážky, jež jim hrozí. "Sníh i zrádné Vrchovce zdrží a nám větší šanci na včasné doručení zprávy poskytne."
"Kéžby, však věř zkušenosti staršího, Frévo. První sníh roztaje, nepřátelé projdou a nás pod horami nový příval zasype. Je nám třeba spěchu nejvyššího."
Fréva i Brycwine vzhlédli k šedivé obloze a jemně pobídli znavené koně. Znovu upadli do mlčení, každý zaměstnán vlastními temnými myšlenkami.
K večeru sněžení ustalo. Další den na cestě za nimi, další den, o který se zrádný Wulf a jeho přisluhovači přiblížili k Pahorku. Noc byla na brzký listopad nezvykle chladná, ve vzduchu visela předzvěst další bílé nadílky. A Hláska i král v nedohlednu…

Další tři dni na cestě. Občasný sníh se změnil ve vánici. Bílá sepota. Všepronikající chlad. Zásob kvapem ubývalo. Zbloudili. Dvě postavy, bořící se po kolena při každém kroku, táhnoucí klopýtající koně za sebou.
Pod nohama Brycwinea náhle ostře zapraskalo. Výkřik zanikl ve skučícím větru. "NE!" Fréva se vrhá k černé díře. Leží na břiše. Led pod ním výhružně skřípe. Tápe v ledové vodě. Na chvilku zachytává zkřehlými prsty látku. Neudrží ji. Klouže. Klouže do hlubin… Když Fréva opatrně vstává, dostatečně daleko od praskliny v ledu, je sám. Splašené koně pohltila bouře.
"Néééé!!!" Fréva klesá na kolena. Sníh víří, tančí kolem rozlámaného ledu na řece Želízi, kolem muže, schouleného na břehu, kolem koně se zlomeným vazem, ležícím jen pár kroků od muže, kolem koně, který prchá, prchá do houstnoucí tmy. Všichni, zpívá vítr, všichni mi podlehnete, jste slabí, jste mí…

Fréva se probudil do vyjící temnoty. Sen o prchajícím koni, o dusajících kopytech, o těžkém dechu znavených plic ho provázel ještě dlouho co se potácel vpřed. Stále dál. Má poslání. Je Halethův posel. Nese zprávu nejvyšší důležitosti…

Slunce svítí na nekonečné pláně Marky, zeleň září, svěží podzimní větřík čechrá dlouhou trávu a hřívy pasoucích se koní. Haleth, Frévův pán, stojí vzpřímeně nad schodištěm a pohlíží do kraje, který, ač klidný a naplněný mírem, má brzy zahořet bitvou a zoufalstvím.
"Frévo, můj příteli, slyšel jsi zprávy. Početné hordy se blíží k hradbám. A nám zásoby i mužové scházejí. Nyní jen jedna naděje zbývá. Jeď za otcem, vezmi Brycwinea, ať jeho zkušenost tě vede. Jeď za otcem a toto mu vzkaž: Můj pane, otče, Edoras je v ohrožení. Přijeď. Nebo trůn svůj později zrádcem Wulfem pošpiněn najdeš."
"Je až tak zle, pane?"
"Až tak, Frévo, až tak…"
Fréva stojí se skloněnou hlavou. Haleth se obrací k němu. Jeho pohled je klidný. Čiší z něj předtucha smrti. Klid bojovníka stojícího proti mnohonásobné přesile.
"Mohu -"
"Ne, Frévo, ty máš jiný úkol. Ano, jiný osud. Tvá prozíravost a úsudek tě zavede k cíli. A pak pomstíš naši smrt, smyješ pohanu jejich krví."
Frévovy oči zazářily. "Tak učiním!"
"Ano." Slabý úsměv na vážné tváři Helmova syna. "Nyní jeď, jeď jako vítr. Nechť tě mé požehnání a přání zdárné cesty provází. Ať již má v tuto temnou hodinu jakkoli malou váhu…"

Fréva sebou trhl. Zasténal. To ho částečně probralo. Těžce se vyhrabal ze závěje čerstvého sněhu. Přinutil své tělo k pohybu. Šel. Oslepen stále padajícím sněhem, útočícím na něj jako drobounké střípky mrazu, potácel se neznámo kam. Náhle se před ním něco začernalo. Bylo to daleko. Držel se toho tvaru jako tonoucí natahuje ruku k větvi unášené proudem. Stále blíž, stále zřetelněji…

"Ne, Frévo, to nemůžeš, ne teď…" Fréva hledí do nejkrásnějších očí, jaké kdy viděl. Do očí, ve kterých se ztrácí celý svět.
"Já musím, Téadwyn. Velké neštěstí řítí se na nás."
"Ach, co je mi do neštěstí! Neopouštěj mne! To bez tebe se na mne neštěstí uchytí a zahubí mne! Vždyť dříve, nežli první sníh na zlatou střechu napadne, vzít si mne máš! Copak jsi zapomněl? Copak tvůj pán zapomněl?"
"Ne, má Téadwyn, nezapomněl ani jeden z nás. Avšak povinnost nás nutí -"
"Povinnost! Co povinnost ke mně!? Ne, nic neříkej! Už nechci nic slyšet!"
Fréva stojí, hladí koně po bílé lysině a dívá se za prchající dívkou. Slunce se dotýká jejích vlajících vlasů a taví je na tekuté zlato. Pak však mizí obě zlatá světla, první za domy, druhé za těžkými mraky…

"Téadwyn…"
"Vidíš, říkal jsem ti, že ještě dejchá. Měli jsme ho podříznout."
"Vypadal dočista mrtvej… Ale co, doženem' to teďka." Zvuk tasené oceli.
Fréva sahá k pasu. Meč tam stále je. Jen aby nebyl zamrzlý… Ostří sviští vzduchem. Sprška horké krve na tváři. Udivený výraz v temných očích, nůž padající z ochablých prstů. Obrat a sek. I druhý Vrchovec klesá. Z pahýlů podseknutých nohou mu tryská neuvěřitelné množství kouřící rudé tekutiny. Fréva vstává. Rozhlíží se. Kde je ten černý obrys? Co jsem to sledoval? Vidí ostré hrany, zařezávající se do nebe. Orthank. Fréva tiše sténá. Šel špatně! Obrací se k věži zády a vyráží správným směrem. Druhý Vrchovec skučí. Fréva ho obchází. Vrchovec umlká.

"Můj králi, pane!"
Fréva vybíhá po schodech Hlásky. Je unavený, ale hrdý. Dostál svému slovu. Přistupuje k Helmovi, stráže ho vpouštějí. Helm Kladivo, ještě mohutnější ve své zbroji, ho vítá. Fréva k němu promlouvá. Hovoří spěšně o nouzi Haletha. Král naslouchá, pak však vyskakuje a vykřikuje mnohé rozkazy. Celá Hláska je na nohou. Brzy již všichni vyjíždějí. Pody kopyty jejich ořů duní zem…

Fréva se probouzí ve sněhovém hnízdečku, které si nahrnul předchozího večera. Sníh jen občas dopadá na jeho ruce a tvář. Cítí se unavený. Je mu dobře. Předal zprávu. Splnil úkol. Halethova smrt bude pomstěna…
Nebo ne? Kde jsou Jezdci, pod jejichž kopyty se chvěla zem? Kde je král?
Ne, jen sen, jen další zimní sen. Stále jsem na cestě. Už vždy jen na cestě. Bez začátku, bez konce. Všechno předtím byl jen sen. Všechno potom bude jen cesta. Bílá cesta sněhovým krajem. Jsem mrtvý. Jsem duch, bloudící chladnými končinami Věčnosti…
Fréva vstává. Usmívá se. Už nikam nepospíchá. Ví, teď už ví, že na břehu zamrzlé Želíze skončil i on. Brycwine a Fréva, oba v ledovém spánku bez konce. Jen Fréva, poslušen svých rozkazů, pokračoval dál. Nevšiml si…
Klidně kráčí po stezce. Vánice po kolika dnech utichla. A proč také ne? Konečně pochopil, že nikam nemusí. Rozhlíží se kolem sebe. Oceňuje krásu černých větví ozdobených křehkými krajkami mrazu. Obdivuje dokonalost jednotlivých vloček, snášejících se z oblohy. Přihlíží stínům bojovníků na koních, cválajícím k němu. Usmívá se na meč, na krystalky Vrchovecké krve na čepeli. Jezdci jsou u něj. Vykřikují. Mnoho z nich je zle posekaných. Jeden z nich nese zbytky zástavy. Fréva rozeznává znaky Fréaláfa, syna Helmovy sestry Hildy. Dívá se, jak ho míjejí. Už jsou tu Vrchovci. Ano. Mrtvý se už nemá čeho bát. Směje se. Jeho meč žáří v paprscích náhle se objevivšího slunce. Nejdříve oslňuje nepřátele chladem oceli, potom šarlatem jejich krve. Směje se. A v očích nepřátel je jen strach…

Fréaláf vešel do poradní místnosti v Šeré Brázdě. Dalgo a ostatní šlechtici sklonili hlavy. Zbrojnoši u dveří se vzpřímili a narovnali kopí.
"Jaký byl lov, můj pane?" zeptal se Dalgo. V jeho hlase zazněla zřetelná úleva. Již začínal mít obavy, že po předčasném skonu obou Helmových synů přijdou i o Fréaláfa.
"Příteli," pronesl Fréaláf, "má pošetilost mne málem zahubila. Vždyť ti prchající byli jen návnada. A já se nechal polapit snadno jako nezkušený chlapec. Příště budu raději tvým radám pozorněji naslouchat."
"Jsem rád, že můj pán si i s přesilou poradit dokázal a zpět do bezpečí Brázdy se probil."
"Nemluvme o mém umění, vždyť to selhalo. Všichni bychom tam dnes zahynuli."
"Však to stojíš před námi, živ a nezraněn. A většina tvých věrných právě na nádvoří sesedá."
"Ano. Jaká podivná věc… Snad sám Béma Lovec přišel nám na pomoc. Ve chvíli největší nouze, kdy se mí mužové na útěk dali a já sám koně obrátil, přímo přede mnou ze sněhu muž vystoupil. Ve sněhu oděný, se sněhem ve vousech i vlasech, se strašlivou maskou z krve, stál tam a usmíval se. Tu zbrojnoši volat na něj začali - v mylném domnění, že o jednoho z nich se jedná - aby též na útěk se dal. On však si jich pranic nevšímal. Jen meč z ledu, krvavými runami popsaný, pozvedl a nepřátelům se vysmál. Nikdo z nich se mu postavit nemohl. Kosil je jako sama smrt. Tu náhle ve mne nový plamen zahořel a v mých mužích též. Vrchovce jsme rozehnali a jako vítězové se vracíme. Toho podivného cizince jsme však již neviděli."
"Vskutku zvláštní věc," pravil uctivě jeden ze šlechticů. I Dalgo potřásl hlavou. "Béma sám tě chrání, Fréaláfe, budoucí pane Marky. Tak pravím já."
"Ne, tak nemluv! Vždyť můj strýc v plné síle v Hlásce se drží a strach do srdcí nepřátel zasévá. Ne, on je králem a jeho potomci Marce znovu zavládnou!"
Všichni se poklonili.

Na cestě a kolem ní leželo mnoho mrtvých, vlci i vrány na nich hodovali. Na mohyly, vystavěné ve spěchu pro odvážné Rohiry, ježaté kopími padlých, však žádný mrchožrout nevstoupil. Ještě jedno tělo však nechávali. Pod svahem, dále po proudu, ležel Fréva, věrný poddaný Haletha, prvního syna Helma, krále Marky. Sníh ho přikrýval, jako už tolikrát předtím. Vítr mu skládal oslavnou píseň. Šeptal ji tančícím vločkám do rytmu. Nebylo však člověka, který by mu porozumněl…