|
“...i objali se. Tělo Temného Rytíře bez pohnutí ležet zůstalo. Oba páry vzaly se a tak v zemi zlo zmizelo,” další trubadúr ukončil svůj romantický příběh. Dobro vyhrálo nad zlem a dvě krásné princezny si vzali dva krásní princové. “A byli tak hloupí, jako krásní? To básník nepoví,” pomyslel si Nat. “Nat z Erinionu!” ozvalo se. Teď byla řada na něm. Předstoupil před zástup lidí. Odkašlal si. Začal vyprávět svůj příběh o mladém sluhovi. Byl to příběh prokládaný teoriemi o životě a o smrti. Dostal se k strhujícímu konci, kdy hrdina básně skončí ostřím dýky. “Byla opilého hospodáře, ten byl dávno ve světě snů a tak bylo zabito páže a skončil koloběh jeho dnů...” Nic. Ticho. Naprosté ticho. Sto párů rukou zůstalo na svých pozicích a nechtělo se jakkoliv pohnout, aby vyvolalo zvuk ohlašující, že se báseň zalíbila. *** “Alitee! Okamžitě vylez! Odjíždíme!” zakřičel rytíř a nasedl na koně. Z útrob budovy vyklopýtal polonahý muž a krví podlitýma očima pohlédl na netrpělivého rytíře. “Je mi líto, ale musím vám oznámit, že u vás končim. Tady jsem našel své štěstí a tady hodlám zůstat.” “Zamysli se nad tím, co mi teď odpovíš, dám ti třeba i pár minut, ale ptám se tě: To myslíš naprosto vážně?” “Nepotřebuju čas na rozmyšlenou! To, co jsem řekl, myslím vážně! Sbohem, můj pane, asi se už nikdy neuvidíme!” Rytíř neměl čas na to se dohadovat se svým druhem. “Tebe jednou ty ženský zničí, Alitee,” zasyčel a pobídl koně. Aliteova pomoc mu bude chybět, ale nějak se obejde i bez něj. *** “Hloupá, hloupá to soutěž! Soutěž trubadúrů. Pche! Jen posměch - nic jiného. Tohle není fér!” Nat upil z láhve. Rozhodl se, že svůj neúspěch napraví v hospodě U Zelené ještěrky. “Ale – no tak - někdo musí být poslední...” pokusil se ho utěšit jeho nejlepší přítel Taliesin. “Tobě se to říká, co? Ty - věčně první! O čem pojednávají ty tvoje básně? O čem? Jaký kouzlo do nich dáváš, že se to líbí?” “Pochop - když máš příběh, ve kterém se nic neděje a jediná akce je smrt sluhy na konci, smrt, která je úplně o ničem jako celý příběh a když ten tvůj styl je tak běžný, že by to zvládlo i třináctiletý dítě, nediv se! Chceš poradit? Nahňácej to aspoň nějakou akcí, dobrodružstvím, láskou, dobrým koncem...” “Ale já bych chtěl psát příběhy ze života,” zakňoural Nat. “Tak si najdi nějaký nebezpečný zaměstnání,” shrnul to Taliesin a nalil si víno z pookraj plného demižónu. *** V hospodě U Chcíplého koněbylo veselo. Jistá patra deseti lidí tam oslavovala. Přijala mezi sebe jedenáctého. “Zkušenosti máš. To je dobře. Jedenáctej nám chyběl. Vetliala už dostali, parchanti!” odplivl si vůdčí bandy Ethbin a usmál se na mladíka, kterého přijal do svých služeb. Okolo něj se protočila mladá dívka s tácem, na kterém bylo asi šest piv. Ještě než zmizela mezi hosty, stihla na mladíka hodit ostrý pohled. “Promiň Marianano,” zašeptal tichounce mladík a zadíval se do země, ale hned na to se rozesmál a plácl Ethbina po zádech. “Jsem rád, že jsem mezi váma. Tak kdy bude nějaká akce?” “Uh! Chlapče, ty jdeš na to zhurta. Ale to se mi líbí.” Mladík nechápavě zvedl obočí. “Zejtra jedem za mym přítelem. Vždycky má nějaký skvělý typy. Ten poeta mě ještě nikdy nezklamal.” rozesmál se Ethbin a oplatil mladíkovi ránu do zad. *** Do hospody U Zelené lípy vstoupil rytíř. Nečekal, že by všichni ztichli a pozorovali ho. Hospoda U Zelené lípy byla na hlavní cestě k hradu Rycawer, sídlu královské rodiny, takže rytířské návštěvy byly na denním pořádku. Přesto tentokrát nezůstal rytíř bez úplného povšimnutí. Cinkání jeho zbroje probudilo Nata. Pokusil se zaostřit. Když se mu to konečně podařilo a on se ujistil, že je to opravdový rytíř, žďuchl do Taliesina, který zamumlal: “Co se děje?” a objal prázdný demižón. “Moje šance!” zašeptal Nat a opatrnými krůčky se vydal ke stolu, kde seděl rytíř. “Ehm... pane? Můžu si přisednout?” otázal se. “Ne,” zněla rytířova stručná odpověď. Nat chvíli postával, ale ze všeho se mu zatočila hlava, tak přešel to, co rytíř řekl, a těžce dosedl na židli. “Řekl jsem ne,” upozornil ho rytíř a zle se na něj podíval. Nat pokrčil rameny a rozhodl se jít do útoku. “Můžu vám dělat doprovod?” “Cože?” “No, takový to čištění koně, pomáhání s brněním a tak.” “Aha... Jste opilý. Měl by jste se jít prospat.” “Nepotřebuju se prospat. Už jsem spal dost dlouho! Vážně, to je práce, kterou musím mít,” Nat se rozhlédl po hospodě. “A navíc jak tak koukám, maníka na tu práci nemáte!” “Ne, nemám.” přitakal rytíř, ale jeho tón nedával vůbec najevo, jestli se rozhodl Nata přijmout nebo ne. “No, tak jsem vám k službám, až se rozhodnete,” rezignoval Nat a sklesle se odšoural za Taliesinem. Ráno se probral ve stájích, které hospoda U Zelené ještěrky vlastnila. Do tváře mu funěl kůň. Zřejmě sežral trávu a na to se napil vody, protože teď mu z úst kanuly zelené sliny a jen zázrakem se vyhýbaly Natovu obličeji. Posadil se a protáhl. “To je dost, že jsi vzhůru! Máš něco, na čem by se dalo jet?” obořil se na Nata muž v brnění, který sedlal onoho slintajícího koně. Nat si za živého boha nemohl vzpomenout, kdo ten muž je. “Co - co prosím?” “Máš koně? Osla? Cokoliv. Před námi je dlouhá cesta do mého hradu.” “Hradu? Vašeho hradu?” “Copak? Už mě nechceš následovat?” Natovi se začalo rozjasňovat. “Přání vás následovat... Ne, ne nezměnil, spíše mě postihla krátkodobá ztráta paměti. Koně mám a za pár minut jsem připraven vás následovat třeba i do samotného pekla.” “Ovšem, v to doufám. Mé jméno je sir Elwyn Bilfrith z Monetbergu, ale zcela postačí, když mi budeš říkat jednoduše můj pane. A jaké je tvoje jméno?” “Nat z Erinionu, pane. Můj. Teda - můj pane,” zakoktal se Nat. “Výborně Nate. Takže, než si sbalíš, domluvíme se o tvém platu a o dalších podrobnostech.” *** Ethbin se vkradl do hospody U Zelené ještěrky. Byl sám, protože, jak si myslel, větší počet než pět lidí pohromadě by vzbudil podezření. Rychlou chůzí se přemístil od vchodu ke stolu, kde seděl již vystřízlivělý Taliesin. “Tak co? Vyhlídl jsi nějaké zazobance?” obořil se na něj Ethbin místo pozdravu. “Ano, ale většina z nich jede směrem na východ a to se nehodí. Na východě mě už znají,” řekl klidně Taliesin a napil se čaje. “A po severní stezce nikdo nejede?” “Jedna možnost byla, ale nechce se mi do ní.” “Pověz a my to uděláme za tebe, Taliesine.” “Ne, přišel bych o jedinečný námět na baladu. Jo, vlastně je to celkem slušné. Sežeň ostatní a sejdeme se za městem. Tam vás seznámím s podrobnostmi.” *** “Ach jo, výhoda bohatých - tvé sedlo je z kůže,” postěžoval si Nat, aby přerušil dlouhou chvíli ticha. “Mé má ke kůži tak daleko, že -” Sir Elwyn zvedl ukazováček k ústům, aby naznačil ať je Nat zticha. Ten poslechl. “Máš nějakou zbraň?” zašeptal rytíř. “Ne, snad jen slova a víte, že ta jsou silnější než meč a -” Sir Elwyn opět přerušil Nata. “Jsme na stezce, která vede na sever a ty tu kdákáš o tom, že slova jsou silnější než meč?” zeptal se klidně sir Elwyn a dodal: “Dva jsou napravo, jeden nalevo, další čtyři za námi a asi tři na stromě zhruba dva metry před tebou. Věděl jsem, že ti nemám věřit. Výhoda chudých - nemusí se bát o své peníze. Všechno dokonale naplánované, ale tak snadno mé peníze nedostanete...” konstatoval bez jakýchkoliv emocí. Rychle vytáhl meč a bodl. Nat se nestačil bránit. Čepel mu projela pod klíční kostí. Spadl z koně. Jako z povzdálí slyšel hlasy sira Elwyna a Taliesina. Udivilo ho, že slyší zrovna jeho. Zvědavost ho donutila překonat bolest. Otevřel oči. Na cestě stálo asi deset lidí, obklíčili sira Elwyna a hodlali ho zabít. A s nimi byl i Taliesin! Stál s mečem v ruce a od ucha k uchu se usmíval. Nat nemusel být génius, aby si vypočítal jakou cenu má asi pro Taliesina jeho přátelství. Jak nejrychleji v tu chvíli mohl, se vyškrábal na nohy a začal utíkat. Kolem jeho ucha zasvištěl šíp. Ještě víc přidal a přestal vnímat okolí. *** “Ty hlupáku! Toho ne. Ten u sebe stejně moc nemá. Je to takovej chudák,” okřikl Taliesin jednoho z Ethbinovi party. “Jasně, pane. Příště snad nebudete chtít okrást mnicha, že je pobožnej a je vám ho líto. Ethbine, proč se s ním vlastně přátelíš, taková citlivka v naší b an-” lupič větu nedopověděl. Skácel se na zem mrtvý s dýkou v hrudi. “Ach Taliesine, proč jsi vždycky tak vznětlivý. Byl nový a ty ho takhle zabiješ, aniž by ukázal i své světlé stránky,” postěžoval si Ethbin, vyndal nůž z mrtvého Alitea a podal ho Taliesinovi. Ten jen pokrčil rameny a zasunul dýku do pochvy u pasu. *** Nat se hnal lesem, nevěděl kudy a kam běží, ale utíkal. Uvědomil si, že ten s kým se tak dlouho znal, je úplně jiný. Jeho nejlepší přítel. Myslel, že jsou jako bratři. A pak se stal z Taliesina zloděj, možná i vrah. Patřil k té sebrance krvežíznivých netvorů. Nat tomu ještě stále moc nevěřil. Vždyť Taliesin byl ten, kdo ho pokaždé podržel. On byl ten silnější a chytřejší a ten, kdo byl víc úspěšnější. Pomalu, jak si to Nat probíral hlavou, začal k němu cítit nenávist. Strach, který ho ovládal předtím byl potlačen zlobou - ne zlobou, ale záští. Ano, on byl ten druhý, nebo spíš poslední, a Taliesin byl nejlepší - ve všem. Nat se otočil a chtěl se vrátit. Chtěl Taliesinovi ukázat, kdo je poslední - kdo je ten slaboch Nat. Ale než stihl cokoliv udělat, spadl na zem. Rozhořčení a poraněné rameno vzalo za své. Upadl do hlubokých mdlob. Vzbudil se. Nikdo nad ním nestál, žádná krásná dívčina v úsporných šatech a se zelenavou kůží. Trochu to Nata zklamalo. Ve všech těch příbězích, co skládal Taliesin se to dělo... To Nata jen utvrdilo v tom, že Taliesin je opravdu odporný lhář. S námahou se postavil. Byl v lese, neviděl žádnou cestu, nikde nic. Začínalo se stmívat. Nevěděl jak se určuje směr podle přírodních úkazů a tak se vydal tam, kde mu jeho podvědomí radilo, že je to správně. Nebloudil v lese příliš dlouho. Po asi dvou hodinách Nat objevil širokou silnici. Vydal se po ní. Byla už hluboká noc, když spatřil světlo vycházející z okna jakéhosi stavení. Usoudil, že to bude nejspíš hostinec. Jiné velké domy se v lesích totiž moc neobjevovaly. Když přišel ke dveřím a chystal se je otevřít, uslyšel hluboké hučení naznačující, že hospoda bude zřejmě plná. Na okamžik se zarazil. Něco uvnitř mu říkalo aby, nevcházel. Nat přesto vešel. V místnosti, do které vstoupil bylo pološero, u stropu se hromadil kouř z kuchyně a u stolů lidé. Jak se zdálo většina z nich byli sedláci. V hospodě panovala mrtvolná nálada. “Co vás sem přivádí, mladý muži?” zeptal se ho nepříjemně tlustý mužík, tvářící se jako majitel domu. Nat odepnul od pasu hubený měšec a podal mu jej. “Jídlo a nocleh.” Mužík nahlédl do měšce. “Bohužel na jídlo a nocleh je to málo,” sdělil mu s nepřátelským úsměvem a měšec vrátil. “Můžu - můžu vám něco zazpívat!” řekl zoufalý Nat. “Ach. Tak prosím, pane umělče. Když se to bude líbit a nebude to nějaká známá odrhovačka, máte to jídlo zadarmo a ty vaše peníze - můžete se za ně vyspat na seně.” Nat si oddechl a rychle zapátral v paměti po písních, které Taliesin začal hudlat, když byl často v těch veselých opileckých náladách. Na dvířka seníku někdo tiše zaklepal. Nat se probudil. “Ano?” zeptal se ospale. Ve dvířkách se objevila dívka. “Och mistře! Zpíval jsi krásné písně...” zašeptala a vyhoupla se z žebříku na seno. “Kdyby ne, tak tu nespím.” “Ano, já vím. Víte, hospoda U Chcíplého koně patří mému otci a i když bych mu měla pomáhat s jejím spravováním, chci se dostat ke králi. Na Rycaweru je mnoho lepších prací než roznášení piva. Tohle vám vypadlo,” dívka podala Natovi svitek. Neviděl na něj, ale i tak si domyslel, že je to pozvánka na soutěž trubadúrů pořádanou králem. “Jsem ochotna ti zaplatit...” řekla dívka a shodila z ramen plášť. Nat sice v neosvíceném seníku viděl málo, ale obrys dívčina nahého těla mu neunikl. “Jistě, klidně tě dostanu ke králi,” zašeptal. Věděl, že lže. Ale to nebylo hlavní. “Alite mi to taky sliboval a pak odešel a nechal mě tu, ale ty to neuděláš, že ne?” “Ne. Já tě ke králi dostanu.” Ráno ho probudil čilý ruch zvenčí. Ještě sladce vzpomínal na noc prožitou s dívkou jejíž jméno se nedozvěděl a vlastně ho ani vědět nechtěl. Vstal a šel se podívat, co ho to probudilo. Otevřel dvířka a vykoukl ven. Mezi budovou hostince a seníkem se shromáždil hlouček lidí. Tlouštík stál opodál a na tváři měl ospalý výraz. Nat se oblékl. Rameno ho strašně bolelo. Nejspíš se mu tam dostala nějaká nákaza. Slezl ze seníku a šel se podíval k hloučku. “Co se stalo?” zeptal se muže, který se oddělil od skupinky. “Ale… Ta holka hospodskýho - Marianana– nevim jak se jí to podařilo, ale spadla támhle do tý studny. Nějaká panička ji tam brzo ráno objevila, když si chtěla nabrat vodu. Bylo to před dlouhou dobou, zrovna svítalo. Vběhla do hostince a začala děsně křičet, až všechny probudila. Šli jsme se tam podívat. Jenže nikdo nikoho neviděl. Mysleli jsme si: ženská bláznivá, ale pak někdo zahlídnul plavat pod hladinou ty vlasy. Tahali jsme ji odtamtud až do teď,” muž se otřásl odporem. Nat nepřítomně poděkoval za informace a přešel k lidem, kteří se skláněli nad nehybným tělem dívky. Necítil zlost, smutek, radost, úlevu, ale věděl. Už věděl proč všechny ty jeho příběhy byly tak neoblíbené. Byly ze života. Lidé chtěli slyšet příběhy o strašlivých dracích a krásných vílách, o láskách chudých a bohatých, ošklivých a krásných. Nemuselo to mít šťastný konec, jen slyšet z cizích úst, že někde může existovat ta pověstná láska až za hrob. A třebaže znali pravdu, věděli, že takhle to ve světě není, nechali se obelhávat. Stále doufali v jiný život, lepší. Jako Marianana: umřela smrtí, která byla příliš odporná a reálná. Smrt, která může potkat kohokoliv. Byla to smrt, za níž nikdo nemohl. Žádný zlý rytíř ani čarodějnice. Nat se na dívku podíval. Nebyla moc krásná, i když vynechal následky té nehody. Při denním světle byl vidět příliš velký nos a oči blízko u sebe. Nat se rozhlédl po lidech okolo. Jejího otce, jak se zdálo, smrt moc nevzala, ale přesto nezemřela bez povšimnutí. Lidé byli smutní, nějaká stará paní hořce plakala. Bylo to všední. Příliš ze života. Každý to až moc dobře znal. Nat odstoupil od skupinky a pomalým krokem zamířil k silnici. Potřeboval doktora. Jestli z té rány, co mu sir Elwyn uštědřil, neumře, tak o něm složí báseň. Třeba: O siru Elwynovi a jeho lásce k Mariananě... |