|
Pustila jsem se do něčeho, co způsobí můj konec…Cítím to, jenže už není cesty zpět. Nemůžu nic vrátit, protože nechci…Nevím jak to celé dopadne, vím, že špatně, ale jak moc špatně? Při mé smůle úplně nejhůř. Možná… Celé jsem to zpackala a mrzí mne to, mrzí a zároveň jsem šťastná, Osud je takový a já bych nevyměnila jedinou chvilku za delší život. Kdyby mi bylo nabídnuto vrátit se v čase – varovat sebe, odmítla bych. Nechci nic měnit, jen se nechci dočkat toho konce… Bojím se, že každou svou přihlouplou větou udělám velký krok blíž…Není cesty zpět. Nemůžu se vrátit…Možná pozastavit, ale ne vrátit. Nemůžu to nikomu říci. Nikdo by mne nepochopil. A stejně tohle píši s nadějí, že si to někdo přečte a řekne jedno dvě konejšivá slova…“Neboj, vše bude v pořádku, jsi hloupá, že si myslíš, něco jiného…“ Tohle okno do mé duše možná někdo pochopí, ale nikdo nikdy nebude znát celou pravdu…Ta je ukryta v srdcích jen dvou lidí na tomhle světě. Třeba navěky, třeba za krátko, vyplave na povrch…Připadám si hrozně, taková je teď situace. Ne veselé radovánky a jedině jen lehký dojem, toho, že ten konec nebude tak příjemný. Já vím, že ten konec NEBUDE příjemný! Bojím se a stejně se musím pořád usmívat…Jen aby to tak vypadalo… Já jsem šťastná, Světe! Nic mi nechybí… Zatím mi skutečně nic nechybí…Zatím… Až se ozve kdesi z hora: „Už dost!“ já se propadnu… Vím, že každá vteřina navíc teď, se mi zúčtuje a já se o to propadnu hlouběji…Přesto mi to nevadí a všechno hltám plnými doušky. Jako droga…Je to tak stejné… Připadám si jako idiot. Píšu o něčem, co jsem zažila poprvé. Nemám právo soudit. Nemám právo si myslet, že nastane konec. Mám žít ve sladké iluzi. Třeba… Pomalu mi na ničem nezáleží. Přátelé zmizeli, nechtěli dál poslouchat jedno a to samé. Tu hloupou a trapnou a tak často zneužívanou větu: Já miluji! Já miluji! Já miluji… Nedivím se jim. Proč ještě dýchám? Proč ještě svítí slunce? Proč po obloze plují mraky? Protože nezáleží na citech. Nezáleží na ničem… Můžu chodit jako prázdná troska a stejně to bude všechno fungovat. Všechno to tu bude tak to tu bylo tisíce let… Je krásný den a já vím, že pro mne osudový…Za tu dobu, dřív, než jsem dokázala tohle dopsat, se cosi změnilo… Sama dnes nastoupím na popraviště a nechám kata rozhodnout…Nevím, co se stane, počítám s tím nejhorším, ale dál už to nešlo…Dál jsem nemohla snášet, ten nejistý pocit mi přerost přes hlavu a já se dnes dozvím, jak to všechno dopadne…Bože jak moc bych si přála šťastný konec – tisíc omluv, tisíc polibků a nekonečné objetí… Je konec…Navěky…Já padala z oblohy a viděla zemi…Teď jsem dopadla…Až na dno… |