Houpat se ve vzduchu
Na nejvyšším vrchu
Země se nedotýkat
Vzduchu se nenadýchat

Na krku provaz
Zlomit si vaz
Světu dát sbohem
Pospěš si! Honem! 

Napsat dopis, rozloučit se, 
Na vysokém dubu oběsit se
Odejít ze světa s hrdostí
Jen pro mnoho starostí

Souhvězdí na obloze je jasné.
Skrývá lásku, která nevyhasne. 
***
Jen do prázdna volat tě k sobě
a přitom vědět, že spíš v hrobě, 
uvězněn, tiše a sám, 
navěky musíš být tam. 

Snad přát si vidět tě znova, 
uslyšet tvá něžná slova, 
pohladit tvé vlasy ještě jednou, 
pak políbit tě na rozloučenou. 

Ve vzduchu ucítit vůni květů
a po tichu zašeptat tu větu: 
"Takhle to být má, 
když objímá mě tma, 
jen myslet chci na tebe, 
a odejít do nebe…"

Pohlédnout na měsíc bledý, 
zasmát se naposledy, 
navěky svá víčka zavřít, 
ulehnout, v samotě zemřít. 
***
Sníh padá do tmavého lesa
tam na nehybné tělo klesá

S neštěstím a bídou
v horečkách sama usíná
Co se ztracenou vírou
a nadějí? Všechno proklíná. 

Jen nebýt tak slabosti
Nepodlehla by pak zlé moci. 
Teď černou smrt pohostí
už jdou pro ní poslové noci. 

Tak naposledy zbloudí
v mysli do krásného kraje
Potom se na zem zhroutí
a touží odejít do ráje. 

Jenže podle zhřešila
Musí pikat za svoje viny
Když temnotě věřila
její duši si berou stíny. 

Ochutnat otrávené jablko
Možná, možná to bude nejlepší
Světlo už mezi prsty uniklo
Jak snadno se ke smrti přiblíží

Zapomeň na záchranu, hlupáku
V co jsi věřil a v co doufal
Ztratilo se v poli strašáků
A ty sis do jejich nářku pískal

Očka mrtvé dívky se pohnula
Smrt byla zlomek jejího jména
"Vítej doma," do prázdna pronesla
Za život je takováhle cena

Stovky tváří hleděly na nebe
Jak zrcadla smutku a bolesti
Asi se zapomnělo na tebe 
Když byla dána chvíle hrdosti

Jenom slzy ti na konci zbyly. 
I když by sis asi přál mnohem víc, 
tak ne všechny hříchy se ti smyly. 
Vždyť každá mince má svůj rub a líc.