Dva tisíce sedm set devět pohledů ...

* * *

Dva tisíce sedm set osm pohledů
do tváře ďábla
z něj anděla neudělá
leda tak padlého.
Nikdo neví, že stačil
by už jen jediný...

- Darnel -

* * *

Olympikus udělal Krok. Neohlédl se. Za sebou slyšel tlumené mumlání svých vojáků, kterým mu přáli náklonnost vrtkavé Fortuny. Věděl, že se s ním ti dobří muži spíš loučí. Sevřel pevněji svůj meč a pozvedl kulatý štít, zdobený znakem jeho rodu – běžícím psem. Rozhlédl se, nakolik mu to jeho přilbice s vysokým rudým chocholem umožnila. Zalitoval předešlého rozhodnutí neriskovat záludný šíp v oku, ale už bylo pozdě něco na tom měnit v této chladné temnotě.
Stál na začátku dlouhého sloupořadí, pod měkkými sandály se matně leskl mramor, nad sebou cítil jen velkou hučící prázdnotu. Mlčky vykročil. Každý další krok ho přibližoval k oné tiché, číhající zkáze, která zde sídlila. Neměl však na vybranou. Byl předurčen, a tak pokračoval v cestě života.
Minul první oběť. Vysušené torzo, obalené zbytky špatně vydělané kůže, hledělo vyčítavě prázdnými důlky. Příliš otevřená ústa křičela varování, která však žádný živý neslyšel.
Další tvor, který se choulil u paty dlouhého schodiště ze zeleně žilkovaného mramoru, snad ani nebyl člověk. Z velkých nadočnicových oblouků trčely pozůstatky chlupů, široké nozdry se zdály být nemožně rozevřené.
Olympikus sevřel rty a odvrátil pohled. Vyrovnaným krokem vystoupal po zářivém schodišti. Na jeho vrcholu na chvíli zastavil a pozorně se zaposlouchal. Pak potřásl znechuceně hlavou. Zasunul meč zpět do pochvy, uvolnil nacvičenými pohyby řemínky na levém předloktí, opatrně sundal štít a opřel ho o další z mnoha šedých sloupů. S úlevou sejmul těžkou bronzovou přilbici.
Propocené krátké vlasy profoukl větřík, prosáklý oním neurčitým, nepříjemným pachem, který jako by prosakoval ze samotných kamenů tohoto truchlivého místa. Všechny zvuky náhle zjasněly, osvobozené od dusivé síly kovu a vycpávky zdobené přilby.
Olympikus náhle ostře slyšel hučivé vzdechy větru kdesi ve výšinách pustého Chrámu, stejně jako sykot, rozléhající se neurčitou ozvěnou mezi sloupovou šedí.
Položil přilbici se vznešeným chocholem v barvě Áreovi nejmilejší, znovu si připnul štít a sklonil se pro otlučený meč.
Zarazil se.
Věděl, že stojí přímo za ním. Sykot ustal a Olympikovi přeběhl po zádech mrazivý had. Pak se napřímil. Pomalu. V pevné ruce meč, otočil se čelem ke své smrti.
Ostré nadechnutí se pomalu rozplývalo pod vysokou klenbou tichého Chrámu. Krátké uchechtnutí zahubilo i poslední ozvěnu vzdechu odvážného Olympika.

* * *

Sir Moric udělal Krok. Naposledy se ohlédl na bandu otrhaných sluhů. Zrovna mizeli za zatáčkou. Pěkně od plic si zanadával, když si všiml, že s sebou vzali i jeho válečného oře. S několika vybranými výrazy, které by od něj zámožná vdova lady Eleonora nikdy nečekala, pozvedl čadící pochodeň.
Hluboká noc, panující nad Chrámem již po staletí a možná ještě déle, se však nenechala zaplašit jediným zakouřeným plamínkem. Odhalila jen šedé sloupy a špinavou popraskanou podlahu, obojí táhnoucí se kamsi za ozvěnou.
Sir Moric pokrčil rameny, pro kuráž si odkašlal a tasil těžký obouruční meč. Vykročil. Skřípění jeho plátové zbroje z poctivé oceli děsilo okolní prach. Minul několik zvláštních soch v rozličně vyděšených pózách a za mohutného vrzání a rachocení vystoupil po rozviklaném mramorovém schodišti.
Letmo zavadil pohledem o stylizaci řeckého válečníka s hrdě pozvednutým zrezivělým mečem a napůl ztrouchnivělým dřevěným štítem se sotva viditelným symbolem černého psa. Jen na přilbu nejspíš zdejší sochař zapomněl.
Sir Moric nedočkavě zašermoval pochodní. Sloupy se tu rozbíhaly do obou stran a uvolňovaly tak prostor hrozivě prázdnému nádvoří. Sir Moric si nebyl jistý, jestli by nebylo bezpečnější držet se v pochybném závětří sloupořadí nebo se dát rychlejší cestou bez překážek, ale také bez úkrytu. Nakonec zvítězila rychlost. Nervózně se usmál, pozvedl pochodeň co nejvýš a přidal do kroku.
Ten poklad, který se tu ukrývá – ať už je to cokoliv – bude JEHO!
Oheň pochodně náhle bláznivě zatančil a zhasl.
Sir Moric se udiveně rozhlédl ve slabé nazelenalé záři, která jako kdyby přicházela odevšad. Pak uslyšel sykot, rozbíjející se ve vlnách vlastních ozvěn všude kolem něj.
Meč mu vypadl z náhle roztřesené ruky. Pochodeň upustil už dřív, jen si ve své strachem popletené mysli nedokázal vzpomenout, kdy dřív. Byl ztracen!
Sykot zesílil. Obklopil ho a uvěznil.
Padl na kolena a rozeštkal se. Přes slzy uviděl pomalu se přibližující temný stín. Vzhlédl k němu, ruku prosebně nataženou.
Strašlivý, zvířecí skřek otřásl lhostejnými sloupy.
Poslední slza skanula z náhle nehybné tváře. Sykot pokračoval do hlubin nazelenalé temnoty. Vítr úlevně zahučel a převzal nadvládu nad výšinami znovu pokojného Chrámu, zatímco prach zlomyslně usedal na zvednuté ocelové hledí vyděšeného Sira Morice.

* * *

„Podej mi baterku!“ zavolala Sofie a zašátrala v batohu po fotoaparátu.
Čerstvě odkopanou sutí se provlékla chlupatá ruka a podala Sofii požadovanou věc.
„Pořád si myslím, že bys měla počkat, až uvolníme celý vchod. Kdoví, co tam uvnitř je…“ zaduněl dovnitř hlas patřící k oné paži.
„No jasně,“ pohodila Sofie hnědým culíkem. „Ve tmě tam na mě čeká zelený ufounek s ochočenou třímetrovou tarantulí na vodítku.“
„Je to tu větší, než jsem myslela,“ prohodila směrem k díře, když přejela po okolí jasným světlem baterky. Fotoaparát se snaživě rozcvakal.
„Tak už se vrať, fotky máš.“
„Pár holých sloupů by šéfa zrovna neuchvátil.“
Světlo z baterky zavadilo o něco pod širokým torzem schodiště.
„Tam dál něco je!“ zajásala Sofie a přes protesty, táhnoucí se za ní skrz těsný průchod, zamířila dál do budovy. Vyhýbala se kusům kamene z propadlého stropu, na který ale ani její baterka nedosvítila, a balancovala na rozlámaných kvádrech prastaré mramorové podlahy. Na chvíli zastavila a znovu se pokusila najít to něco, co upoutalo její pozornost.
Ano! Tam!
„Je to nějaká socha,“ houkla směrem ke vchodu, i když ji už nejspíš nebylo slyšet. „A vypadá zachovale!“
Kužel světla dopadl na schoulenou postavu. Sofie v duchu zajásala a fotoaparát znovu prosekl tmu v náhlých záblescích oslnivé běli. Socha neandrtálce! To bude článeček! Palcové titulky, první strana, pořádný honorář… Cvak! Cvak! Cvak!
Uvědomila si ten sykot až ve chvíli, kdy ustal. Přímo za jejími zády.
„To sis s tím hrabáním nějak pospíšil. Snad jsi o mě neměl strach?“ utrousila uštěpačně. Karl si v poslední době nějak moc dovoloval. Určitě ji balí. Jako kdyby mohla mít zájem o takovou nulu!
„To mi ani nic neřekneš?“ Naštvaně se otočila, ruce v bok, bradu bojovně vysunutou.
Vysoké zaječení vyvolalo několik menších sesuvů drolícího se kamení. Fotoaparát padl na zem a před rozbitím na malé plastikové částečky naposledy bleskl.

„Sofie?“
Ticho a tma byly jediné odpovědi, které se Karlovi dostaly.
„SOFIE!!!“
„Ona být mrtvá, seňor! Mrtvá! My všichni být brzo mrtví, když neodejít z prokleté místo!“ „Ale mlč, ty idiote!“
Karl shodil batoh, vytáhl náhradní baterku a přitom nešetřil peprnými výrazy ve třech různých jazycích. Jestli si ta slepice zlomila nohu a on ji teď bude muset celou ufňukanou tahat ven… „Jdu dovnitř, jasné?“
„Ne, seňor! Vy taky zemřít! Jako seňorita! Vy poslouchat!“
„Jestli mezitím, co budu tam uvnitř, zmizí třeba jen jediná přezka od batohu, tak si mě nepřejte. Jasné?“
„Ano, seňor. Ale –“
Suť zaskřípala, jak se mohutné tělo provlékalo těsným otvorem. Napřímil se a zapnul baterku.
„Sofie?“
Zdálo se mu, že se přímo před ním na moment něco mihlo prašnou tmou. Namířil tam baterku, ale viděl jen dvě podivné sochy. Jedna vypadala jako –
„SOFIE!“ zašeptal a udělal Krok směrem k ní.
„Dva tisíce sedm set sedm,“ zaslechl podivně syčivý hlas který rozhodně nepatřil Sofii. „Dva tisíce sedm set sedm a stále málo…“
Přeběhl mu mráz po zádech, jak se jeho chřípí dotkl nelidský pach. Pak ale sykot odezněl. Karl se oklepal jako mokrý pes. To dělá ta tma. Vydal se k soše, která se tolik podobala Sofii.

„Seňor…?“
„No sirve para nada, Esperamos desde hace una semana. Ellos hay muertos.“
„Yo sé…“
„Vamos, antes que ello encuentra también nos!“
Kopyta těžce naložených mul rozezněla okolní hory. Zvuk se pomalu vzdaloval od díry v suti, ve které před třemi dny zmizeli dva arogantní novináři.

* * *

„Dva tisíce sedm set osm pohledů,“ zasyčel hlas nazelenalou temnotou prastarého Chrámu. „Dva tisíce sedm set osm pohledů a stále málo…“
Vítr nadzdvihl šepotajícího tvora na potrhaných zbytcích černých křídel. Hukot letek se nesl výšinami, až pod samotnou klenbu. Tvor v návalu zoufalství zabušil do nepřejícího kamene nad svou hlavou. Několik úlomků zahřmělo o rozbitou podlahu z kdysi krásně lesklého mramoru. Ale většina stropu nepohnutě zůstávala.
„Kolik?!“ vykřikl tvor a jeho křídla z nejhustší tmy zahučela prostorem. Černá slza skanula z nesnesitelně krásné tváře, zkřivené věčným žalem.
„Kolik ještě pohledů, než mě přijmeš zpět?“
Výkřik ztratil na síle a jeho řeč se stala skoro hovorovou.
„A přijmeš mě pak zpět? Jak si vůbec můžu být jistý, že?“
Smích se hluše rozlehl prázdnotou. Utichl stejně náhle jako začal.
„Copak je to pořád málo?“ zašeptal tvor ochraptěle. „Dva tisíce sedm set osm je pořád málo?“
Šepot přešel v sykot na samé hranici slyšitelnosti.
„Dva tisíce sedm set osm… Dva tisíce sedm set osm… Dva tisíce sedm set osm pohledů… a stále málo…“

* * *

„Vím toho tak akorát… on totiž skoro každý je anděl… jen na některých lidech je to vidět na první pohled… a na některých až na dvoutisící sedmistý devátý. Možná dokonce úplně každý je…“
- Yennin prolog -