Náklad

Vik se otočil. Byl tam pořád. Jak jinak. Temná postava na obzoru. Jako kdyby se za celou dobu ani nepohnul, stál pořád na předělu mezi bolestně modrým nebem a zlatavou pouští. Jako kdyby jediný, kdo se tu pohybuje, byl Vik a všechno ostatní stálo nepohnutě, jen se vždycky přesunulo na ta samá místa kolem něj. Vik vzlykl a klopýtl. Písek po dlouhé noci vychladl. Ale první slunce už brzy vyjde. Pak všechno shoří v suchém žáru.
Je na čase najít si nějaký denní úkryt. Rozhlédl se. Duny, duny, duny, vlny zamrzlé v bouři, zrnka písku, větrem pomalu měněná v jemný prach. Tady nic nenajde. Už se naučil, že spát ve stínu dun se nevyplatí. Rána zabolela, jakmile pomyslel na uštknutí, které utržil. Kdy vlastně? Včera? Předevčírem…? Zapátral v paměti. Měl pocit, jako by měl písek i v záhybech mozku. Úplně viděl, jak mu horký vítr ta droboučká zrníčka nafoukává do uší a dál, jak se usazují, rozžhavená do běla, vysušují a pálí…
Rázně se otřepal. Tak to ne! Hledá úkryt.
„Tak. Kde jsi?“ zachroptěl. Mezi zuby mu přitom zaskřípal písek. Rád by ho vyplivl, ale na to neměl dost slin. S velkou námahou a podklouzáváním vylezl na dunu přesně opačným směrem, než stál jeho věčný stín. Snažil se ho ignorovat, tvářit se, že tam není, ale on tam byl. Pořád.
Ze začátku se mu snažil utéct. Uhýbal, schovával se, jednou se skoro zabil, když se pokusil jít i přes den… Jak zbytečné to všechno bylo. Teď už věděl, že mu nemůže uniknout. On tu byl doma, to Vik byl vetřelec. Naučil se ho používat jako určovatel směru. „Vždycky za mnou,“ říkal si. A zdálo se, že to funguje. I teď stál tiše na svém obvyklém místě. Vik na sobě cítil jeho pohled. I na tak velkou vzdálenost viděl jeho velké, nelidské, temné oči. Odráželo se od nich světlo povstávajícího slunce. Neznámé slunce, bílé a smrtící. Místní mu říkali Kladivo. Kovadlina, druhé, starší a přívětivější slunce se ještě neukázalo. Když panovalo obloze jen to, zatímco Kladivo se toulalo kdoví kde, byl vzduch teplý a suchý, písek hřál do nohou a všechno, co mohlo, pospávalo skryto ve stínu. Když do země bilo Kladivo, dýchání pálilo a poušť žhnula. Obě najednou, přinášela slunce smrt.
Stál na vrcholku vysoké duny a díval se na svět kolem. Svět ostrých předělů bodavého světla a zrádného stínu. Jak Kladivo roztahovalo své paprskovité prstíky po kraji, začal každodenní rituál vítání. Písek, ochlazený temnou nocí na snesitelnou teplotu, zasténal pod prvním náporem spalujícího žáru. Skřípal a šepotal, zpíval píseň zkázy a smrti. Vikovi ubývalo času. Jeden denní pochod mu stačil, aby ho přesvědčil, že chodit přes den není v silách žádného člověka, ať je jakkoli zoufalý. Konečně uviděl, co hledal. Z moře písku, přes závoj jemné prachové tříště, se vynořoval tmavší obrys skály, nicotný zbyteček prastaré hory z doby, kdy byl tento svět ještě mladý, kdy tu nebyl jen žár a prach.
Vik se usmál a vyrazil co nejrychleji tím směrem. Byla chabá naděje, že tam najde vodu. A dost velká naděje, že se tam skrývá něco, před čím by se měl mít na pozoru. Podvědomě se dotkl prázdného pouzdra. Už pokolikáté si vynadal, že vystřílel celý zásobník a pak ještě kdovíkdy a kdovíkde ztratil zbraň. Jako nějaký amatér. Uštknutá ruka ho zase začala pálit, zase o něco víc, zase o kousek výš.
„Neměl jsem tuhle zakázku brát, Simone,“ zachrčel. Simon se ale jen zasmál a dál si balil to svoje cigárko.
„Je to dobrá prácička,“ pokýval hlavou a v křivém úsměvu ukázal zuby zažloutlé kouřením. „Rychlá, jednoduchá… Jedna krátká cesta s lehkým nákladem za pět set babek. Pět set, Viku, pro každého!“
Gosack, Simonův starý společník, jen mlčky pokýval hlavou. Oči mu ale zářily. I on byl přesvědčený, že to je skvělá příležitost. To Vika přesvědčilo. Gosack byl už od přírody nedůvěřivý. Jeho malá výzvědná organizace, kterou před dvaceti lety založil, byla schopná vytáhnout špínu na všechny „počestné“ obyvatele díry, která se honosila jménem Port Glitter. Byl první, kdo se dozvěděl o příchodu karavany s drahocenným zbožím, první, ke komu se donesly zprávy o změně konzula v hlavním městě, první, komu se nabízely úplatky. Nepatřil k lidem, kteří by se nadchli jen tak pro něco.
„Vezmeme náklad,“ vysvětloval Simon a ukazoval prstem na ušmudlané mapě, „přejdeme Severní cíp, nabereme vodu, zahneme dolů mezi Vysokými Štíty a Pustopouští a projdeme Snugovým průsmykem. Pak už je to sotva dvacet mil pohodlné chůze až do Fellopolis. Měli bychom to stihnout ještě před Výročním trhem. S (přiměřenou) patnácti procentní ztrátovostí bychom měli na nákladu vydělat pěkný balík. Samé kvalitní zboží. To vydrží dlouho bez většího opotřebování.“
Simon se vesele zubil. Pro něj bylo plánování to samé, jako by už peníze držel v ruce. Realističtější Gosack Vikovi za Simonovými zády naznačil dvacet. Takže počítá s dvaceti procenty ztraceného nákladu. I tak to bude více než dobré. Vik souhlasil. Náklad vypadal slibně. A zrovna ráno slyšel Ruffuse, obchodníka z Fellopolisu, jak nadává na nedostatek převaděčů a honců…

„Všichni se bojí,“ rozčiloval se tlustý obchodník před starostou. „Ti zatracení barbaři nám kazí obchody. Přepadají poctivé obchodníky, kradou náklad, dokonce i zabíjejí!“
„Vždycky zabíjejí,“ zabručel starosta. Tohle moc dobře znal.
„Tak proč s tím něco neuděláte?!?“ vykřikoval Ruffus. Otíral si velkým hedvábným kapesníkem upocené čelo a zvyšoval hlas. Lidé se zvědavě zastavovali. O drby tu byl vždycky zájem. „Proč nevyšlete své muže? Ať ty vandráky zaženou dál do pouště!“
„To není tak jednoduché,“ potřásl starosta hlavou, znechuceně přihlížeje rychle se zvětšujícímu hloučku čumilů. Za hodinku už se bude po celém městě vykládat, že si starosta nedokáže poradit s Nomády a kazí tak obchody. Znechuceně se otočil k příčině budoucích problémů. „Nejsou to lidé, milý Ruffusi. Podle všeho, co o nich víme, nemusí pít, nijak jim neublíží ani ta nejextrémnější vedra -“
„Zkuste mi říct něco, co nevím,“ zavrčel Ruffus, ale už se uklidňoval. Všichni věděli, že má starosta pravdu. Všechny pokusy na vyčištění oblasti ztroskotaly. Nomádi byli rychlí, divocí, vytrvalí a dokonale přizpůsobeni svému prostředí. Hlouček se rozpadl. Starosta svou pozici, zdá se, ubránil.
Vik se při vzpomínce na tento rozhovor neubránil skoro neznatelnému úsměvu. Obchodníci mají sice dost nákladu, ale nemají lidi. Nikdo nechce riskovat dlouhé míle přes poušť s Nomády za zády. Ale se Simonovou novou, i když delší cestou… Ano, konečně odsud bude moct vypadnout, začít někde, kde roste tráva a vody je tolik, že se v ní lidi i koupají. Žádné drhnutí pískem. Poctivá napěněná voda v opravdové vaně…
„Nepůjdeme se podívat na náklad?“ navrhl Simon. A tak se sebrali a zatímco krvavá Kovadlina odcházela na západ, volnou chůzí kráčeli na východ, ke skladům.

Skupinka šesti honců, jednoho lovce a Vika jako předáka přešla pod zkušeným vedením Simona a Gosacka bez jakýchkoli problémů Severní cíp, nejzažší výběžek Pustopouště, a ve stínu Vysokých Štítů, posledních zbytků drolících se hor, scházeli ke skoro zapomenutému průsmyku, zakreslenému jen na nejstarších mapách. Někteří lidé říkali, že to jsou nomádské mapy, starší, než lidské osídlení, a proto je odmítali používat. Simon se takovým pověrám smál a vesele vydělával používáním dávno opuštěných cest.
Simon se zastavil na malém skalnatém výběžku, ponořujícím se do nekonečnosti zlaté pouště. „Tohle místo si pamatuju,“ rozhlédl se spokojeně kolem. Ke Snugovu průsmyku je to odsuď tři dni rychlého pochodu. Pokud sebou hodíme, máme to za sebou za čtyři dny. I s těmi dobrými dušemi,“ zkřivil pohrdavě rty a ohlédl se na honce. Podle něj to byla banda sentimentálních hňupů, kteří se zbytečně starali o bezpečnost nákladu. Vik je spíš podezříval z lenosti.
„Fajn,“ okomentoval to Vik, „už začínám mít všeho toho písku plné zuby. Ale dneska už dál nejdu. Kladivo za chvilku vyjde a lepší místo asi nenajdeme.“
„Tohle je dost dobré místo,“ nafoukl se hned Simon. „Minule jsem tu taky tábořil. Je tu voda!“ Přešel blíž ke skále a odsunul suchý trnitý keř, který se krčil v chabém stínu, dosahujícím sem od Štítů. Ukázala se temná průrva, ze které stoupala známá vůně. Skutečná voda! Jako by tu ten keř byl přesně na zakrytí drahocenné studny. Vik si pogratuloval, že se přidal k někomu tak schopnému.
„Paráda!“ Otočil se na honce a začal na ně štěkat rozkazy. Tohle bylo perfektní místo.

Přišli, když Kovadlina mizela v černých vlnách Pustopouště. Se vstávajícími hvězdami povstaly i stíny, tiché a smrtící. Vpadly mezi ně, siluety zkázy. Vik střílel, dokud mu nedošly náboje. Věděl, že Simon se drží u studny, ale nemohl za ním. Vysoké bytosti s ostrými drápy a velkýma očima kroužily, útočily, mizely ve tmě a zase se objevovaly. Vik slyšel křik honců. Ale jen chvíli. Nevydrželi dlouho. Co se stalo s Gosackem, nevěděl. Ani jednou nevystřelil. Ale Gosack nebyl nikdy dobrý v otevřeném boji…
Pak Simon silně vykřikl. Vik ho viděl, jak podklesává. S děsivým zařváním se na něj vrhl jeden Nomád. Byl to první skutečný zvuk, který od nich slyšel. Ostré drápy se zaryly do těžce vstávající postavy. Další výkřik, kratší. Nelidský a přesto Simonův. Vik zahodil prázdnou zbraň. Nomádi se zastavili. Stáli proti němu, temní, hroziví. A on na ně zíral a čekal na poslední ránu.
Jeden z nich vykročil k němu. Jdou ho zabít. Přece tu nebude stát jako hloupý dobytek…! Rozběhl se pryč. Běžel. Běžel a plíživé vteřiny čekal na smrt.
Ale nic se nestalo. Když se ohlédl, viděl toho jednoho, černá postava proti černému nebi. Utekl jim! Ale ještě ne úplně… Znovu se rozběhl. Upadl a běžel…
Když se konečně znovu zastavil, byl i ten poslední pryč. A kolem něj jen poušť.
Vik spolkl první nával paniky.
„Jen klid, běžel jsi tudy,“ a pokynul hlavou zpátky po svých vlastních stopách, „takže jestli se chceš vyhnout těm potvorám, tak to vezmeš víc na jih a pak rovnou ke Štítům a průsmykem k městu. Jo.“
Nasměroval se na jih, jak mu to jeho ubohé znalosti orientace podle hvězd dovolovaly, a vykročil. Po jednotvárné cestě mu začalo pomalu docházet, že všichni členové jejich malé karavany jsou mrtví. A nikdo jiný neví, kudy šli. Nikdo je nebude hledat. Je sám, Simon i Gosack byli zavražděni, honci také, náklad ztracen… S bolestí se ohlédl směrem, kterým tušil místo masakru. Nejasná hranice mezi pískem a nebem, vlnící se terén…
„Sbohem,“ zašeptal.
Ale v tu chvíli si uvědomil, že něco není v pořádku. Stín. Tvar mezi nebem a zemí. Byl tu zase! Dohnal ho! Znovu se rozběhl…

Zakašlal. Podařilo se mu zbavit se části jemného písku vrzajícího v puse. Pomalu se opřel o podklouzávající písek. Pokusil se vstát. Jedna ruka mu ale povolila. Překvapilo ho to. Převalil se na bok. Pohlédl na skálu, která se nyní ostře zařezávala do bílomodré oblohy. Štíty. Určitě. To, co z duny při východu Kladiva považoval za pouhý náhodný kámen v poušti, byl jeho cíl! Viděl jejich nádheru, viděl rovný okraj, viděl jasnou trhlinu v jejich dokonalosti. Snugův průsmyk! Byl si tím jistý. Znovu se pokusil vstát. Jak se opřel o pravou ruku, vykřikl náhlou bolestí. Padl zpátky, náhle zpocený a zadýchaný. Kladivo bušilo do Štítů a pomalu a trpělivě přidávalo rozdrcené kousky k šeptajícímu písku. Pot z Vikova čela se okamžitě odpařil. Věděl, že nedojde. Věděl, že zemře. Jed z hadího uštknutí a nedostatek vody.
„Proč?!?“ vzlykl zoufale. „Proč teď? Proč tak blízko???“
Poušť se pomalu přesýpala a mlčela.
Zaskřípal písek. Vik věděl, kdo to je. Jeho věčný stín se přišel podívat na jeho smrt. Obrátil se k němu. Stálo ho to mnoho sil. „Jsi spokojený? Jsi teď spokojený?“ zasípal na něj. Celý hořel.
Jak se díval na Nomáda a Nomád se díval na něj, zaplavilo ho náhlé pochopení. To, co z dálky a v bitevní vřavě považoval za jedno tělo, byla těla dvě. To, co považoval za velké temné oči -
„Ne,“ řekl Nomád. Pak byl Vik sám. Až do konce. Kladivo uhodilo do Kovadliny.

Raave pomalu dojel k čekající Renně. Hladila svého ďase po. Zvedl tmavý chránič očí. Bylo vedro. Slunce stála vysoko. Lehce kývl hlavou. Z výše sedla pohlédl na „náklad“, nahloučený ve stínu narychlo vztyčeného stanu. Renna se také otočila.
„Bylo to těsné,“ řekla a v hlase jí zaznělo pohnutí, když sledovala špinavé, vyděšené tvory, lačně polykající polední příděly vody. „Kdyby nám Gahve nedal včas vědět…“
„Takových nám už uniklo…“ Savick zavadil pohledem o hromádku ohlodaných kostí. Ďasi si pochutnali. Pomyslel i na toho odhodlaného. Obdivoval jeho sílu. Ale i on byl nepřítel, otrokář.
„Kde jsou mapy?“ vzpomněl si náhle.
„Gahve Gosack je vzal s sebou. Jeho výzvědná síť je bude umět dobře využít.“
Pak už mlčeli. Ještě musí dostat všechny osvobozené otroky přes Pustopoušť, do Laade-Rah, Tajného města. Ale tak náročné cesty nebudou ještě pár týdnů schopni. Naštěstí nehrozilo, že by tudy projížděla další karavana.