Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v zemi. Cítím to ve vzduchu. Mnoho toho, co bylo, je ztraceno. Není proč žít.
...
...
To, co nemělo být zapomenuto, bylo ztraceno. Minulost se stala legendou ... legenda se stala bájí ...

Galadriel, úvod filmu Společenstvo Prstenu

Na tomto webu není nic jako úvodník. On v podstatě není potřeba. Každý den trávím osobně hodiny na diskuzním fóru, kde se řeší vše podstatné. Ale někdy mám takové nutkání "vyplivnout" na vás věci, které se mi zrovna honí v hlavě. Elegantně se jich zbavit a nechat je pobíhat pro změnu někde jinde. A to se pak v článcích objeví nějaké mé rozjímáni, šílená básnička či pokus o povídku. Naflákám pár desítek řádků textu, proložím to citáty a texty, které mne v poslední době zaujaly. A hned je mi trošku lépe. Tak se na mne nezlobte. Vždyť to ani číst nemusíte. Nejste ovce, které spasou vše, co se před ně předloží. A nikdo vás k tomu ani nenutí. A proč tohle vlastně píšu? To já jen, kdyby si někdo stěžoval, co to tu zase je ... což si neangličtináři možná neodpustí.

Jako každé odpoledne seděl u stolu a vytrvale mžoural do stohu svitků. Miloval tu práci a zároveň ji nenáviděl. Ale jako bankovní archivář si rozhodně nemohl stěžovat na špatný plat. Denně zpracovával sloupce čísel. Tisíce a tisíce nezasvěcenému nic neříkajících záznamů, které sestavoval do logických souvislostí a vyvozoval z nich závěry o tom, co se na trhu stane v nejbližší době. Připomínalo to věštění, tak trochu. Rozhodně nešlo o práci, se kterou by se dalo chlubit v hospůdce u korbele. Když byla chvilka volna, odpočíval způsobem zdánlivě velice podobným. Opět s brkem a svitkem v ruce cosi zapisoval. Tentokráte ne čísla, ale slova. A věty. Příběh. Svůj první román, životní dílo. Svůj osud přenesený na stovky stránek zrádného papíru.
Díky dobrým kontaktům svého zaměstnavatele s královskou rodinou získal pod průhlednou záminkou "hledání analogických finančních stavů" přístup do velkého archivu v palácovém klášteře. A zde trávil všech svůj čas po práci. Hledal podklady pro své dílo, studoval zašlé záznamy o životě v kraji. Písemnosti mnichů z okolních pousteven, které s užasnou precizností, jež by u tak odloučených lidí nečekal, popisovaly povahu lidí. Ty její části, které se s plynoucími roky a staletími nemění. Stále méně si připouštěl, že mají ve všem pravdu. A se stále větší naléhavostí o tom byl denně přesvědčován. Dny plynuly v neměnném rytmu. Žil si spokojeně. V rámci možností. Večer se vracel do podkrovní místnosti, jež mu ve svém podniku vyhradil místní krčmář. A noci trávil s jeho dcerou. Miloval ji? Snad ano. Přesto, ač to tak nevypadlo, bylo v jeho životě cosi špatně. Něco chybělo a něco přebývalo. Ustrnul však na mrtvém bodě. Nedokázal nic ze zaběhnutého rytmu změnit v obavách, že rovnováha relativního štěstí a úspěšného přežívání se zhroutí a stav, do kterého vejde, bude horší než nejstrašnější noční můry. A dny stále plynuly …

Potřeboval pro svůj příběh zjistit co nejvíce informací o přesunech jízdních vojsk. Probíral se proto v posledních dnech záznamy o bitvě u říčky Chotly starými mnoho desítek let. Rozbaloval právě čerstvě nalezenou mapu, když si všiml, že se na zem snáší útržek svitku. Shýbl se a útržek zvedl. Bylo na něm cosi napsáno. Pozorně se zadíval na pečlivě, profesionálně, vykroužená písmena. Inkoust byl čerstvý. Se zatajeným dechem tiše přečetl ono tajemné poselství.
"Zajímalo by mne, k jakým závěrům jste došel při analýze taktických manévrů naší těžké jízdy. Těším se na vaši odpověď. Zanechte ji taktéž jako přílohu mapy, kterou se právě chystáte prohlížet. S pozdravem Morganna"

Tohle je narychlo napsaný úvod povídky, v podstatě bez přepisování a velkých kontrol. Mám skoro celý ten příběh v hlavě. Většinu zápletek, událostí, replik, jmen a charakteristik postav... Jen konec stále ne a ne vymyslet. Mám začít psát dál a doufat, že než vyčerpám vše co mám, tak na něj přijdu? Aby celá ta práce nebyla zbytečná ...

(kratší verzi téhle básničky sem už kdysi publikoval na fóru, ale dnes se mi zase nějak vybavila a musel sem ji přihodit i sem)

According to the correct but summary definition of Aristotle, the dream is a continuation of thinking in sleep. Now if, during the day, our thoughts perform such a diversity of psychic acts- judgments, conclusions, the answering of objections, expectations, intentions, etc.- why should they be forced at night to confine themselves to the production of wishes only? Are there not, on the contrary, many dreams that present an altogether different psychic act in dream-form- for example, anxious care- and is not the father's unusually transparent dream of the burning child such a dream? --- Sigmund Freud, The Interpretation of Dreams (VII. THE PSYCHOLOGY OF THE DREAM PROCESSES, C. The Wish-Fulfilment)

Čím více se začítám do děl význačných psychologů, psychiatrů. filozofů a různých jiných "pošuků", tím víc mám pocit, že všechno je úplně jinak. Ne tak, jak píší ti všichni moudří muži (a výjimečně v těchto oborech i ženy), ale ještě úplně jinak. Vždyť těch názorů je tolik .. a každý jiný. Pravda bude buď někde "mezi", nebo si jí nikdo ještě ani nedotkl. Vždy si při úvahách na tohle téma vzpomenu na text použitý třeba i v záhlaví diskusního systému NYX. Krátké a výstižné shrnutí toho, co sem se snažil vyjádřit ... "The more you know, the less you understand."

Napsal Jan "Belcarnen" Čeřovský, 24. ledna 2002
E-mail: cerovsky@jcsoft.cz