 |
 |
 |
Autor: Astaldo, přidáno: 21.1. 2002 21:42:33
|
... "No tak, Máselníku, kdy nám sem přineseš ty čtyři ležáky? Starý Ječmínek se teda dovedl ohánět líp než ty." rozjařeně vykřikl na hostinského trpaslík s dlouhatánským šedivým vousem. "Vážení, račte ještě chvilku počkat, dělám co můžu," odpověděl udýchaný hostinský prodíraje se dále mezi hosty. U skákavého poníka bylo ten večer o něco rušněji než obvykle. Kromě zpívající skupinky trpaslíků sedělo u lavic i mnoho lidí a hobitů a v sále to skutečně vřelo a šumělo. "Ale, to jsou přece nesmysly," prohlásil jeden z hobitů sedících spolu u veliké lavice. "Nemůžete věřit všemu, co vám kdo vypráví. Každý rád zveličuje svoje zásluhy, něco si přisadí a pak se o tom vykládá, až tomu nakonec každý uvěří. Podle mě bychom to bývali zvládli i bez nich," pokračoval dál, když už měl jednou slovo. "Teda ne že bych se teď měl nějak špatně, to opravdu ne, ale nepřisuzuju to jejich zásluze, jak se o tom dneska s oblibou mluví." "No, asi na tom skutečně něco bude," souhlasil s ním hobit po jeho levici. Mezi hobity jejich názor vyvolal vzrušenou debatu, která vypadala, že jen tak neskončí. Starý hobit, sedící na kraji lavice, vstal a zaplatil Máselníkovi, supějícímu zrovna okolo. "Copak? Dneska odcházíte nějak brzo, pane Vildo." "Ale, to víte...," odvětil rozpačitě hobit. Hostinský však už měl opět naspěch. "Tak tedy nashledanou a zase se někdy stavte," rozloučil se Máselník a honem spěchal zase k dalším čekajícím hostům... Cinknutí venkovního zvonku se jasně ozvalo pokojem. Starý Vilda Kuklík opatrně odložil na stolek dýku v bohaté rudé pochvě, promnul si oči - opuchlé snad od kouře jeho vyřezávané dýmky, snad od žáru praskajícího krbu - a šel otevřít vstupní dveře. "Jsi hodný, že ses přišel podívat na svého dědečka, Vilíku. Vidím, že jsi zase o pořádný kus vyrostl," překvapeně přivítal starý hobit svého nečekaného hosta a neubránil se úsměvu, když viděl jak pyšně se malinký hobit zatvářil. "Pojď dovnitř, uděláme si svačinu. Mám ve spíži výborné medové koláčky..." Po vydatném jídle se malý hobit pohodlně usadil svému dědečkovi na klíně a pohupoval chundelatými nožkami sem a tam. "Dědo, vyprávěj mi nějaký příběh z mládí," začal žadonit. Dědův pohled se upřel na rozpálené uhlíky v ohništi. Po delší chvíli se na vnuka podíval zkoumavým pohledem. "Dobrá, Vilíku. Vidíš tu dýku na stolku pod zrcadlem? Přines ji. Budu ti vykládat příběh, který jsem ještě nikomu nevyprávěl..." "Všechno začalo jednoho slunného letního dne. Pohádal jsem se tehdy se starostovým synem. Byli jsme mladí, ještě nám nebylo ani třicet a oběma se nám líbila Květule Šafránková - ano, mluvím o tvojí babičce, tehdy se totiž jmenovala ještě Šafránková. Chvástal se, že si Květule vybere jeho, protože JEHO otec je starosta. Bylo mi z toho nanic. To víš, naše rodina Kuklíkových nebyla nikdy bohatá, byli jsme vždy jen poctiví řezbáři, a tak jsem se bál, že by to mohlo dopadnout právě tak jak říkal. Šli jsme s kamarádem Durdem Ostrožkou, o tom už jsi ode mně přece slyšel, a já mu říkal, co se mi stalo. A pak jsme dostali ten nápad. Vzpomněli jsme si na vyprávění starého Bilba Pytlíka, který zrovna rok předtím projížděl Hůrkou, když na stará kolena opustil Dno pytle. Byl to pro nás tehdy asi stejný vzor, jako jsou dnes pro vás mladé vladyka Peregrin Bral a Pán Rádovska Smělmír Brandorád. Představa, že bych získal bohatství a slávu jako on, byla velmi lákavá, to by starostovu synovi hned zavřelo pusu. Navíc Durdo byl odjakživa dost netradiční hobit, představa usedlého života ho nikdy moc nelákala. Snad to bylo tím, že byl sirotek, u kováře, který ho vychovával se také neměl zrovna nejlépe - zkrátka jsme se rozhodli, že hned příští den vyrazíme. Sbalil jsem se, doma jsem řekl, že chci navštívit naše příbuzné Kutlouškovi v Hobitíně a příští den zrána jsme vyrazili. Hned jak jsme vyrazili, uvědomili jsme si, že vlastně ani nemáme jasno v tom, kam chceme jít. Nakonec jsme se vydali směrem na sever po Zelené cestě, protože Durdo kdysi od nějakého hraničáře slyšel, že tím směrem leží Fornost, bývalé sídlo Králů a to nám připadalo jako vhodný cíl. Neměli jsme sice žádnou představu, co to bylo za krále ani co nás tam může potkat, ale popravdě nás to vůbec netrápilo. Říkali jsme si, že to asi je už hodně dlouho od dob posledního krále, protože Zelená cesta byla dost rozpadlá a zarostlá travou. Cestovalo se nám dobře, zpívali jsme si a cesta rychle ubíhala. Po dvou dnech jsme už začínali být zvědaví, kdypak tam asi dojdeme. Cestou jsme narazili na jednoho toulavého vlka, kterého jsme lehce zahnali pomocí našich praků a kamenů. Povzbuzeni tímto úspěchem jsme byli ještě odhodlanější pokračovat dále. Víš Vilíku, když si na to dnes vzpomenu, uvědomuju si jak pošetilí jsme tehdy byli. Putovali jsme vstříc nebezpečím, o jakých se nám ani nesnilo. Vykračovali jsme si jako by se nechumelilo. Nic jsme nevěděli o lidech, kteří všechna tato nebezpečí drželi v bezpečné vzdálenosti od našich obydlí. Bylo to jako cestovat v závětří hory, na jejíž druhé straně zuří vichřice... Dalšího dne jsme nešli moc dlouho a brzo vpodvečer se utábořili na okraji hustého lesa. Podařilo se nám ulovit zajíce, rozdělali jsme oheň a udělali jsme si výbornou večeři. Když jsme se dosyta najedli, uvelebili jsme se do mechu a zapálili jsme si dýmky..." "Poslyš Durdo, copak vlastně chceš dělat s tím pokladem, až se vrátíme?" zeptal se zasněně Vilda svého společníka, který ležel vedle něj a spokojeně si pokuřoval. "No coby," zamyslel se krátce Durdo, "budu jako vážený hobit cestovat po dalekých krajích. Rozhodně nechci zůstat v Hůrce. Nejdřív se podívám na západ. Ach, projít tak celý Kraj, vidět na vlastní oči místa, které znám jen z vyprávění trpaslíků... jen si to představ!" "Víš, to já bych v Hůrce zůstal. Nechal bych si zřídit překrásnou noru na jižním svahu, s výhledem do dalekého okolí. Kousek od ní by stál dům, kde bych měl svoji dílnu," nechal se unést Vilda. "Pro Květuli bych u nory zařídil velikou zahradu, kde by si hráli naše děti a ...," pokračoval tak nadšeně, že se zapomněl začervenat jako obvykle, když mluvil o Květuli. Byl by nejspíš pokračoval ještě dlouho, kdyby se z lesa zčistajasna nevynořil mladý muž. Překvapení hobitů bylo o to větší, že muž, aniž by řekl slovo, rychle a rázně uhasil jejich ohýnek. Sotva zadupal do země poslední uhlíky, stáli už hobiti na nohou. Durdo se právě chystal skočit po noži, který nechal ležet opodál po porcování zajíce, když ho muž zarazil klidným gestem ruky. Soumrak už se v tu chvíli pomalu začal snášet na okolní krajinu, zatímco ti tři stáli u zbytků doutnajícího ohniště. Teď, když měli hobiti šanci prohlídnout si muže lépe, viděli, že je to ještě nedospělý mladík. Oblečený byl jako hraničář. Jeho vysoká štíhlá postava byla zahalena tmavě zeleným pláštěm, na nohou měl vysoké boty z jemné kůže. Obrys pláště dával tušit, že po boku mladíka visí meč a zpoza ramene mohl Vilda i Durdo zahlédnout jílec se šípy a dlouhý luk. Přesto na ně mladík nepůsobil hrozivě. Vildovi se zdálo, že tento černovlasý příchozí může mít sotva tak sedmnáct let, ale kupodivu působil na svůj věk nezvykle sebevědomě a hrdě. I on si je krátkou chvíli pozorně prohlížel. "To poslední, co bych v těchto končinách čekal, jsou dva hobiti na výletu,"promluvil jako první mladík. "Cože? Označovat jejich výpravu jako výlet? No tohle!" pomysleli si rozhořčeně hobiti. Ačkoliv se oba cítili být těmito slovy trochu uraženi, něco v tónu hlasu toho mladíka jim zabránilo, aby se proti nim ostře ohradili. "Co na tom, můžeme si přece chodit kam chceme, ne?" opáčil nejistě Vilda. "To jistě ano, ale mělo by vás také zajímat, kam byste mohli dojít a na co byste mohli narazit," řekl mladík lehce pobaveným tónem. "Uděláte nejlépe, když se ještě dnes vrátíte co nejdál zpátky na jih a tam potmě přenocujete," řekl mladík přičemž na slovo "potmě" dal obzvlášť velký důraz. "Tady pro vás není bezpečno," dodal vážněji. Hobiti nevěděli, co na to říci a uhnuli zkoumavému pohledu jeho šedých očí. "Poslechněte. Radím vám dobře," řekl mladík na rozloučenou a rychle zmizel beze stopy v hustém křoví, odkud se předtím tak náhle objevil. Když hobiti osaměli, podívali se rozpačitě jeden na druhého. "Co na to říkáš?" zeptal se Vilda. "Nevím, s tímhle jsem teda vážně nepočítal," přiznal Durdo. "Ale moc se mi nechce jít zpátky jen proto, že mi to řekl klučina, který je o deset let mladší než já, ať je jaký chce. Není přece o nic lepší než my." "No, já jsem si náš návrat domů taky představoval trochu jinak," řekl Vilda a cítil se mizerně, když si vzpomněl na Květuli a starostova syna. "Přece jsme nešli tak daleko nadarmo." "Já se teda rozhodně nevrátím, dokud nebudu mít pádný důvod," rozhodl se rázně Durdo. Vildovo srdce pookřálo, když ho slyšel takhle mluvit. "Jasně, pojďme zjistit, proč nás vlastně chtěl poslat pryč. Třeba nás slyšel, jak se bavíme o tom pokladu a proto se nás chtěl zbavit. Hmm, i když na to vlastně moc nevypadal." zadumal se Vilda. "Myslím, že nejlepší bude, když se opatrně vyplížíme za ním. Tak nejlíp zjistíme, o co tady vlastně jde. Koneckonců, nikdo se neumí plížit lépe než hobiti," řekl Durdo a spiklenecky zamrkal na Vildu. Vildu Kuklíka nebylo třeba přemlouvat. Dokonce i jen málo hobitů se dovedlo pohybovat tak skrytě a neslyšně jako to dovedli on s Durdem Ostrožkou. Rychle sbalili svoje věci a vyrazili neslyšně do lesa směrem, kterým se vydal mladík. "To co následovalo mám dodnes živě před očima. Opatrně jsme se prodírali s Durdem hustým lesem. Když se skoro úplně setmělo, zahlédli jsme v dálce mezi stromy a křovím hořet nějaké ohně. Neslyšně jsme se přiblížili do okolního křoví tak, abychom mohli potají sledovat, co se u těch ohňů děje. Byly to táborové ohně a když jsme uviděli, kdo u nich sedí, vyrazilo nám to dech. Kolem ohňů tábořila veliká skupina skřetů. Vilíku, ty jsi předpokládám ještě skřeta nikdy neviděl, takže ti jen těžko můžu vylíčit, jak ošklivý a hrůzostrašný takový skřet může být. Nedá se to srovnat ani s tím nejškaredším trpaslíkem. Než jsem je tam u těch ohňů poprvé spatřil, slyšel jsem o nich jen párkrát z vyprávění pamětníků U Skákavého poníka, ale hned jsem poznal, že to jsou oni. Přiznávám, že jsem dostal takový strach, jaký jsem nikdy předtím nepoznal. Zrovna jsme si s Durdem říkali, že uděláme nejlíp, když co nejrychleji zmizíme, ale potom jsme si všimli kousek od nás onoho mladíka. Také pozoroval z úkrytu skřety. Přesunuli jsme se za ním tak, aby nás skřeti neviděli, což ale nebyl až tak velký problém, protože ti posedávali bezstarostně u ohňů a okolí si moc nevšímali. Hned když nás uviděl, bylo nám jasné, že z nás není vůbec nadšený..." "Co si myslíte, že děláte? Přece jsem vám jasně řekl, že zde nemáte co pohledávat," zašeptal zděšeně mladík k hobitům. "Všude poblíž jsou schováni Dúnadané, chystáme se přepadnout ty skřety, na které se právě díváte. Zatím jsem jen na výzvědách, ale za chvíli se strhne boj, ve kterém byste mohli lehce přijít o své životy," řekl naléhavě. "Naposledy vás prosím, jděte!" "Pak se to stalo. Zvedli jsme se s Durdem, že za téhle situace se opravdu radši odplížíme zpátky a už se tu neukážeme. Nevím, jestli za to mohl můj strach, nebo to byla "jen" nešťastná náhoda. Do konce života toho nepřestanu litovat. Zakopnul jsem a spadnul. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Praskot větví pode mnou udělal dost velký rámus na to, aby to skřeti zaslechli. Okamžitě ztropili poplach a okolí se začalo v mžiku hemžit skupinkami skřetů s pochodněmi. Pročesávaly všechno kolem. Bylo jasné, že nás musí každou chvílí objevit. Mladík se otočil směrem ke mně. Věnoval mi svůj poslední pohled. Díval se smutně, ale v jeho očích kupodivu nebylo ani stopy po výčitkách.... Potom se vše začalo dít strašně rychle. Dříve než vyrazil divoce vpřed k jejich ohňům, vytáhl zpod svého pláště krásný roh a mocně na něj zadul. Tón se naléhavě nesl a rozléhal na všechny strany. Do řad skřetů vnesl paniku. Potom už se s taseným mečem bezhlavě vrhnul vstříc svému osudu, zatímco my jsme bezmocně přihlíželi ze křoví. Několik překvapených skřetů rychle padlo pod jeho mečem, ale ochromení skřeti se brzy zorganizovali a vrhnuli se na něj ze všech stran. Po krátkém boji podlehl jejich přesile. Skupinky skřetů, které se teď seběhly k ohňům, se znovu jaly zkoumat okolí. Jedna z nich se vydala přímo našim směrem. Byli od nás už jen kousek. V tom se kroky prvního zastavily, když se do jeho hrudi zanořil šíp. Další a další skřeti se začali bezvládně hroutit k zemi. Zbývající se rychle zbavili pochodní. K drčení tětiv a svistu šípů se brzo přidalo řinčení mečů a výkřiky boje. Tak jak z lesa přibíhali další hraničáři se hluk začal ozývat ze stále větší dálky. Slyšeli jsme hlas dávající pokyny hraničářům. Čísi ruce nás vytáhli ze křoví, ve kterém jsme byli dosud schovaní a dovlekly nás k jedné z hořících pochodní. Tam stál kapitán hraničářů. Svázali nás, jemně ale pevně, a do úst nám oběma dali roubíky. Kapitánovi brzy došla hlášení o smrti posledních prchajících skřetů. Nechal na místě boje hlídku a on se zbytkem hraničářů se vydal na tichý noční pochod. Stejně jako jejich mrtví a těžce ranění, i my jsme byli neseni. Po několika hodinách chůze průvod prošel kolem dvou hlídajících hraničářů. Vzápětí jsme se ocitli v hlubokém zalesněném údolíčku, kde se nalézalo provizorní tábořiště hraničářů. Když se kapitán ujistil, že je o raněné dobře postaráno, nechal nás rozvázat a předvedli nás před něj. Jmenoval se Halbarad a chtěl, abychom zodpověděli jeho otázky. Mlčky poslouchal po celou dobu, kdy jsme mu podrobně vyprávěli o naší cestě, o tom, jak jsme potkali mladého hraničáře a nakonec jak jedno moje nešťastné klopýtnutí způsobilo zkázu jeho pečlivě připravované akce a přineslo zbytečnou smrt mnoha jeho mužům. Když jsme zarmouceně skončili naše vyprávění, už se dál neptal. Přikázal, aby se nám jeho muži postarali o jídlo a nocleh. Než jsem usnul nelehkým spánkem, velmi dlouho jsem jej zdálky viděl jak sám tiše sedí a dívá se do ohně. Ráno nám dal kapitán Halbarad doprovod dvou mužů, kteří nás měli doprovodit na cestě domů. Když se s námi loučil, místo ruky nám mlčky podal překrásnou dýku v rudé pochvě zdobené elfími runami. Je to právě ta dýka, kterou zrovna teď držím v ruce. Nechápal jsem proč nám ji dává, nic nám neřekl. Vzal jsem ji od něj a on řekl, ať si ji nechám. Potom jsme se vydali na cestu zpátky do Hůrky spolu se dvěma hraničáři. Ačkoliv zpátky jsme šli toutéž cestou jako na předtím na sever, teď se zdála být mnohem delší. Oba hraničáři, kteří nás doprovázeli, téměř nemluvili a nám taky nebylo do řeči. Ale neubránili jsme se tomu, abychom se jich nezeptali na dýku, kterou mi kapitán daroval. Od nich jsme se dozvěděli, že mladík, kterého jsme potkali, se jmenoval Halred. Byl synem kapitánovy sestry, ale pro něj byl téměř jako vlastní syn. Nedávno mu bylo dvacet let. Dýka byla určena pro něj, měl ji od kapitána dostat poté, co úspěšně splní svůj první samostatný úkol. Teď už jsem chápal, proč jsem ji dostal. Ale i kdybych to věděl už dříve, jen těžko bych ji mohl odmítnout. I když bych tak učinil moc rád. Dýka mě najednou tížila, jako ranec plný kamení. Hraničáři nás opustili asi den cesty od Hůrky. A příští den jsem se nelehkým srdcem vrátil domů..." Starý Vilda Kuklík se zadíval na dýku, kterou při vyprávění stále držel v ruce, a nakrátko se odmlčel. Po chvíli zase pokračoval tichým hlasem. "Po návratu už pro mě život nebyl stejný jako předtím. Dny bezstarostné zábavy nenávratně zmizely. Zjištění, že náš klidný život v Hůrce a vůbec v celém Kraji by vůbec nemusel být tak klidný a cena, kterou je za tento klid třeba platit, to nás oba s Durdem změnilo. Durdo Ostrožka po nějaké době odešel směrem na západ. Mnohem později jsem se od trpaslíků dozvěděl, že došel až do dalekých míst, za končinami, kde končí Kraj. Prý se utopil, když se zkoušel naučit plavat. V té době jsem spíše než veselou společnost hobitů vyhledával samotu. Časem byly mou jedinou útěchou dlouhé vycházky s Květulí Šafránkovou. Brzy nato jsme vzali a zakrátko se nám narodila tvoje maminka. Ale ani Květuli jsem nikdy nedokázal říci o příběhu, který jsme s Durdem zažili. Myslím, že něco takového tušila, ale nikdy se mě neptala. Po letech přišly jiné, horší časy a pak i ostatní poznali, že v Hůrce nemusí být jen bezpečno. Ale jak jsem slyšel včera U poníka, asi ne všichni to dostatečně pochopili," povzdechl si smutně Vilda. "Válka a boje byly pro některé asi příliš daleko." Vilda vzal malinkého hobita za ruku a pevně se mu podíval do očí. "Víš, až teď jsem opravdu pochopil, že svědectví jako je to moje jsou příliš důležitá na to, než abych si ho mohl nechat pro sebe," řekl rozhodně starý Vilda Kuklík, hobit, který zakusil ze světa více, než mu bylo milé. K večeru toho dne, kdy malý hobit navštívil svého dědečka, byl U Skákavého poníka ke slyšení příběh, jakých tam je z první ruky slyšet jen málo. Tentýž příběh se brzy donesl i k uchu Pána Samvěda Křepelky, starostovi Kraje. Tak byl zapsán do Červené knihy pod názvem Zelená cesta a Rudá dýka. Časem byla pod příběh připsána tato poznámka: "Rudou dýku, darovanou Dúnadanem Halbaradem hobitu Vildovi Kuklíkovi, je dnes možno spatřit v Domě pamětin ve Velké Kopanině." |
Komentáře
| Astaldo, přidáno 12.5. 2002 23:21:39 |
| Ja nevim, me se to ani moc smutne nezda :o) Ten konec mi prijde az optimisticky.. |
| cleistris, přidáno 11.5. 2002 21:30:20 |
| Krátká povídka,jíž se myslím nedá nic vytknout.Propracovaná,vyvážená a čtivá.Jen podle mého moc smutná.Ale co,takový je život...:))Perfektní.Jen tak dál!Jako by to bylo opsáno z Červené knihy.:)Tedy, vlastně bylo,ne? |
| Jezevcik, přidáno 6.2. 2002 16:30:29 |
| Moc pekne. Cte se to jednim dechem. |
| Astaldo, přidáno 21.1. 2002 21:05:53 |
| Seddy: A sakra! Vidim, ze tech chybicek tam bude mozna vic. Prosim vsechny za odpusteni! :o) Ja se opravdu snazil... |
| Seddy, přidáno 21.1. 2002 14:01:01 |
| Super, jenom poznámečka - jílec není toulec |
| Astaldo, přidáno 15.1. 2002 20:31:28 |
| No jo, máš pravdu Schwartzkopfe :) Vloudila se mi tam chybička. Poprosím JC, aby to opravil. |
| Schwartzkopf, přidáno 15.1. 2002 13:23:32 |
| Co bych to byl za hnidopicha, kdybych si nechal pro sebe drobnou disproporci v prijmeni Durda Ostrozky alias Trnozky :-) Ale jinak je to krasna povidka, klobouk dolu. |
| Ruby, přidáno 13.1. 2002 22:25:23 |
| Tak konečně vim, komu dám svůj hlas :-) |
| Astaldo, přidáno 13.1. 2002 20:57:15 |
| Diky, jsem rad, ze aspon nekomu se to libi :o) |
| Celebrin Edhel, přidáno 13.1. 2002 11:50:53 |
| Tohle je skvělý příběh Astaldo. Škoda, že ti hobiti byli spiš než hrdinové packalové. Řekl bych, že se mi to líbí stejně jako Rubyina povidka...Taky se to skvěle četlo...bylo to jako vyprávění opravdového hobita (jako že bylo).No jo...super. |